Před 380 lety zažily České Budějovice nejhorší požár v dějinách
Ničivé šíření ohně představovalo v historii nejčastější pohromu měst spolu s válkami a epidemiemi. V měšťanských domech vznikaly požáry z neopatrnosti při zacházení s otevřeným ohněm, zásah bleskem zase zapaloval bašty opevnění města, věže a kostely. Nejničivější zaznamenaný požár v Českých Budějovicích se odehrál před 380. lety, 24. července 1641. Během sedmi hodin tu lehlo popelem 226 domů, to je více než polovina tehdejší zástavby.
Požár vznikl neopatrností vojenského ranhojiče v domě dlaždiče Řehoře Müllera, když se vznítila připravovaná mast a začala hořet střecha. Při pohromě úplně vyhořel kostel svatého Mikuláše, poškozena byla kaple svatého Jakuba, špitál s kostelem svatého Václava a kapucínský konvent u kostela svaté Anny. Zničeno bylo 13 věží městského opevnění včetně věže Břidličné, v jejímž sklepení se nacházelo skladiště střelného prachu, který naštěstí nevybuchl. Značně ohořela také Svinenská brána. Požár se rozšířil i na předměstí a spálil 64 hospodářských stavení a v sýpkách velké zásoby obilí pro císařské vojsko. Uhořelo při něm pět lidí. Výstavba nových měšťanských domů trvala několik desítek let.
Ranhojič, který požár zavinil, se v obavách z hněvu poškozených ještě téhož dne uchýlil do budějovického kapucínského konventu, odkud nazítří i se svou rodinou ujel do Jindřichova Hradce. Brzy nato vyhledal ve Vídni, odkud pocházel, pražského arcibiskupa Harracha, s jehož pomocí se snažil domoci svých cenností, které nestačil odvézt z Českých Budějovic a které tamní měšťané zabavili.
Rychlé šíření požárů v té době umožňovaly doškové nebo šindelové střechy, skladiště na půdách a dřevěná schodiště domů. Likvidace požárů byla závislá na sousedské pomoci, která se spíše omezovala na ochranu sousedních domů než na hašení plamenů. Za silného větru tak požáry pustošily celé skupiny domů. Bývaly pohromou pro celé město a kronikáři je pečlivě zaznamenávali.
