PŘÍBĚH: Když je hokej i přes titul až na druhém místě. To je skromné duo S+S

Karle, pokud vím, nepocházíte z jihu Čech. Řeknete, odkud jste přišel?
Karel Svoboda (dále jen KS): V mládí jsem hrával hokej za Litvínov, odkud pocházím. Skončil jsem v dorostu, protože když jsem přišel do kabiny a viděl tam hráče jako Šlégr, Reichel, Ručinský, Lang, tak jsem poznal, že to jsou hráči úplně na jiné úrovni a usoudil jsem, že bude lepší jít jinou cestou.

Jaká to byla?
KS: Přestat myslet, že budu hrát hokej na vyšší úrovni a soustředit se na školu, život… Takový ten hobby hokej jsem hrál asi do 40 let. Takže nějakých pět, šest let teď nehraju.

Znáte více olympijské vítěze z Nagana?
KS: Byli o rok starší, samozřejmě jsem o nich věděl, ale sešli jsme se až v dorostu, takže na nějaké bližší vazby nebyl prostor.

Dane, nemrzí vás, že taťka nehrál hokej déle a neviděl jste ho třeba v extralize?
Daniel Svoboda (dále jen DS): Asi nemrzí. Samozřejmě by to bylo hezké mít „slavného“ tátu, aby ho lidi třeba poznávali, vydělal velké peníze. Ale má to spíše více protikladů. Neměl by na mě tolik času, nemohl by se mi tolik věnovat. Navíc by se na mě třeba někteří lidé koukali skrz prsty, že mě táta tlačí a něco mi domlouvá. To bych nechtěl.

Jak se stane, že z Litvínova zakotvíte v Budějcích?
KS: Moje bývalá manželka a Danova maminka byla z jihu, takže postupně jsme se přes Prahu dostali až do Budějc. Na jihu Čech jsem 18 let od Danova narození.

Považujete se za Budějčáka?
KS: Ano, jistě.

Jak je náročné na čas být tátou kluka, co chytá extraligu dorostu?
KS: Musím říct, že sezony v dorosteneckých kategoriích nejsou na čas rodičů nijak náročné. Nejnáročnější je naopak období od okamžiku, kdy přivedete syna v pěti letech na první trénink na zimák až do nějaké třetí, čtvrté třídy. Tehdy totiž musíte přijít na každý trénink, pomoct kloučkovi s oblékáním do výstroje, zavázat mu brusle a pak hodinku mrznout v hledišti a po tréninku jej zase odvézt domů.
DS: Vzpomínám na to rád. Hodně dobře si to pamatuju. Ty začátky jsou ale těžké. Dětem to nejde. Pořád padají. Je to tam hodně o rodičích, aby je mírně řečeno donutili na ten hokej chodit, než se naučí aspoň základy. Pak už je to víceméně na dítěti, jestli ho to baví.
KS: Synku, jenže to není vše. Zpočátku i na venkovní zápasy děti nejezdí autobusy, ale vozí je rodiče auty. Děti to mají v praku. Cestou domů si zdřímnou nebo se zabaví. Ale člověk je kolikrát fakt unavený a za volantem i trpí.

Nyní už je to tedy v pohodě?
KS: S postupem času vám jednak i vlivem úbytku nadšení přibyde volný čas, například již nejezdíte na všechny venkovní zápasy. Nyní je to už v pohodě. Ale ty začátky bych nevyměnil. Stejně jako můj táta věnoval svůj volný čas mně a bráchovi a přivedl nás na litvínovský zimák a provázel nás naší žákovskou hokejovou kariérou, tak podobně jsem to v roli otce cítil i já, že tu samou „oběť“ mohu a chci dát Danovi.

Z finálového turnaje musíte mít asi jen ty nejhezčí zážitky. Je to tak?
DS: Ano. Zatím je to jednoznačně největší a nejhezčí hokejový zážitek, který se mi povedlo prožít. Rozhodně je to zatím i nad reprezentací nebo zkušeností s A-týmem Motoru. V kabině jsme skvělá parta a úspěch to jen umocňuje. Sice to bylo už na hraně sil, nikdo z nás už moc nemohl. Ale na druhou stranu je to plné emocí a člověka to ještě vybičuje k výkonu. Moc jsme si to užili, bylo to krásné.
KS: I my rodiče si to užili. V sobotu večer jsme zašli na Stodolní (smích). Ale bylo to v rámci mezí.

Opticky to vypadalo, že Salcburk je na tom ve finále fyzicky lépe.
DS: Kluci ze Salcburku byli na tom fyzicky hodně dobře, což bylo vidět už v průběhu sezony. Na druhou stranu si myslím, že i my jsme byli špičkově připravení. Měli jsme velmi kvalitní a těžkou suchou přípravu. Na konci sezony jsme odehráli během 15 dní sedm těžkých utkání a to je pochopitelně znát. Chvílemi jsme mleli z posledního, ale na druhou stranu i soupeř toho měl už plné zuby.

Radek Bělohlav je známý podrobnou přípravou. Co vám před závěrečným turnajem říkal?
DS: To asi zůstane v kabině, ale v obecném pohledu jsme si pokaždé soupeře rozebrali a pouštěli si i videa.

Bělohlav je známý i tím, že nepouští moc emoce. Ani v kabině po finále nic neproběhlo?
DS: Ale jo, bylo na něm vidět, že má radost. Takže to potěšilo i nás (úsměv). Ale je pravda, že emoce ven nepouští.

Ve finále jste se se soupeřem přetahovali ve vedení a nakonec jste uspěli se Salcburkem i potřetí v sezoně. Byl finálový zápas v něčem jiný?
DS: Nepřekvapil nás. To, co hrál v sezoně, hrál i ve finále. Salcburk má výborně poskládané mužstvo plné výborných bruslařů. Všichni jsou tam šikovní na puku a troufnu si tvrdit, že jsou nejlepší tým soutěže. Hokej je ale o tom, že i nejlepší tým může mít po celou sezonu výsledky, ale v play-off mu ten poslední krok prostě nevyjde. Věděli jsme, co bude hrát a připravili jsme se na to.

Co říct k rozhodujícím nájezdům? Věděl jste, kdo co dělá?
DS: Nevěděl jsem, co který hráč má rád. Asi to je celkem jedno, protože stejně podle mě se útočící hráč rozmýšlí kolikrát až na poslední chvíli. Pak jsme si jen říkali s Matějem Tomanem, že zná Barinku, co mi dal gól, ale nestihli jsme si říct jeho fintu. A on jako jediný mi ten gól dal. Kdyby mi to Matěj řekl, že dělá kličku do bekhendu, tak jsem si to možná pohlídal.

Máte rád nájezdy?
DS: Nájezdy mám rád. Věřím si na ně a baví mě chytat. Ale na druhou stranu jako tým je moc nevyhráváme. Jestli za poslední tři roky to byla čtvrtá výhra, tak je to možná moc.
KS: Kluci sice nevyhrávají, ale Dan těch gólů moc nepouští, takže ta osobní bilance je dobrá.
DS: Z pěti nájezdů dostanu třeba jeden nebo dva góly, ale kolikrát to soupeři na vítězství stačí. Prostě nájezdy jako tým moc nevyhráváme.
KS: Pak už je to na útočnících, aby byli úspěšní i oni.
DS: Vím, že loni jsme nevyhráli ani jedny, letos ve finále to byly druhé vítězné nájezdy.

Jaká byla oslava?
DS: Byla hezká a vzhledem k okolnostem dlouhá. Částečně byla výhoda, že jsme po zápase měli čas asi pět hodin na vyhlášení, protože se ještě hrál zápas o 3. místo. Šli jsme na oběd a sednout do restaurace. Po vyhlášení jsme měli sedm hodin cestu zpět. Když jsme přijeli, tak každý už byl z toho autobusu rozlámaný, takže jsme šli spát a plánujeme, že společně ještě někde v Budějcích někam zajdeme. Chceme ještě udělat oficiálně ukončení sezony s trenéry.
KS: Na turnaj od nás vyrazila početná skupinka rodičů a někdo si užíval už výhru v semifinále. Druhý den to pak bylo občas možná trochu vidět (úsměv). Během zápasu se fandilo ve velkém, ale po něm nic bouřlivého neproběhlo. Hodně rodičů řídilo domů, takže to bylo v pohodě.

Měli jste i bubny a další hlasité předměty?
KS: No jasně. Přijeli jsme v hojném počtu, měli dresy, megafon, bubny. Snažili jsme se kluky hodně povzbuzovat. Finále byly nervy, ale se šťastným koncem. I rodičům pomůže, když mají kolem sebe správný fanouškovský hluk.
DS: Člověk to fandění bere půl na půl. Bubny jsou fajn, ale v zápalu hry to člověk nevnímá. Je to slyšet, ale pochopitelně je rozdíl, když hrajete před pár rodiči nebo před plným zimákem. Ale není na škodu, když jsou rodiče na tribuně.

A jste radši, když je na tribuně i táta?
DS: Nevadí mi to. Většinou si ho všimnu, protože on bývá dost často slyšet, ale myslím si, že můj výkon to nijak neovlivňuje.

Rozebíráte pak zápasy a hokej obecně v autě nebo doma?
DS: Oba dva hokejem žijeme, takže ano. Dalo by se říct, že hokej je u nás dvou téma číslo jedna. Ať už můj, či extraliga a další soutěže.
KS: Obecně spolu hokej řešíme poměrně často, svěřuje se mi, když se mu zdá, že nemá formu a potřebuje obrazně poplácat po zádech. Každý zápas spolu krátce probíráme. Jak z hlediska jeho výkonu, tak z hlediska týmu. Od ledna jsme spolu doma, co se týče hokeje, nemluvili o ničem jiným než o touze vyhrát titul.

Dane, navíc jste vyhrál i individuální cenu pro nejlepšího brankáře. Takže radost je dvojnásobná?
DS: Je to krásné ocenění, beru to jako takovou malou odměnu za celoroční individuální práci. Na druhou stranu je to stále individuální cena a ty pro mě mají v porovnání s týmovou prakticky nulovou hodnotu.
KS: I mě to samozřejmě těší a mám z toho radost. Celá naše široká rodina včetně dědů a babiček. Dan se dokáže na rozhodující zápasy vybičovat a koncentrovat, play-off mu zkrátka svědčí.

Nemrzel vás model final four, že se hrálo na neutrální půdě? Kdyby se hrálo na ledě jednoho z finalistů, ideálně v Budějcích, tak přišlo několik tisíc lidí.
DS: Je pravda, že kdyby se hrálo u nás, tak možná i více jak polovina stadionu by se zaplnila. Na druhou stranu pak nikdo neví, jak by to dopadlo (úsměv). Už v semifinále s Pardubicemi na nás ale doma přišlo 800 lidí.
KS: Pořadatelství určuje svaz. Je to nelogické a škoda, ale bylo to zase spojené s dalšími kategoriemi. Plánuje se to dlouho dopředu a těžko se to dá naplánovat jinak.
DS: Pro mě je nelogické to, že se hraje ve městě, kam to mají tři ze čtyř klubů přes celou republiku. Salcburk navíc absolutně nejdál. Svým způsobem je to hloupé. Kdyby se hrálo v Praze, tak je to prostě střed.

Máte ještě tréninky nebo už máte volno?
DS: Hráči ročníku 2000 mají volno, 2001 a 2002 mají turnaj, někdo je ještě také v reprezentaci.

Co vás dále čeká s ohledem na novou sezonu?
DS: Bude teprve jednání, kdo bude trénovat s áčkem. To se ještě uvidí. Teď to neřeším.

Budějce jsou líheň hokejistů, letos vyšel draft do NHL dvěma brankářům. Sledujete to po očku? Přeci jen i pro vás se to blíží.
DS: Po očku trochu ano, ale na prvním místě je škola. Nepatřím ke klukům, kteří se na tohle upínají i na úkor školy. Chci si udělat maturitu a pak se uvidí. Nechci jít do zahraničí bez školy.
KS: Snažím se na to koukat objektivně. Já jako pořád ještě částí duše litvínovák ctím motto Ivana Hlinky: „Hlavně se z toho nepo*rat.“ Takže když byly neúspěchy, není potřeba skákat z mostu, když teď je úspěch, není zase dobré být dlouho hlavou v oblacích. V podstatě je to na Danovi. Zvažujeme několik variant, jak by to mohlo být. Má ve mně oporu a ví to. Ale souhlasím, že škola je na prvním místě.
DS: Velmi oceňuji přístup Biskupského gymnázia a mých třídních učitelek, které mi maximálně vychází vstříc. Tímto děkuji Aleně Rejlkové a Kláře Krejčí. Mám individuální plán, který sice nezneužívám, ale bez jejich vstřícnosti by to bylo mnohem těžší. Nejtěžší jsou pro mě poslední tři, čtyři týdny v pololetí.

Co spolužáci? Pomáhají?
DS: Ti mi tleskají (úsměv). Jsou rádi, že jsem mezi ně zavítal. Jsou v pohodě, pomáhají mi, posílají mi zápisky.

Co nějaká nabídka jít do většího klubu?
DS: O žádné takové nevím.
KS: Navíc ani nechceme opouštět Budějovice.

Ale vysněný klub v NHL určitě máte, ne?
DS: To ano. V NHL fandím Montrealu, ale tam je zima, takže ideálně Tampa nebo Florida (úsměv).
KS: Kde bych já Dana jednou rád viděl? Já bych hlavně jednou rád viděl Dana tak, aby byl spokojený sám se sebou bez ohledu na hokej. To je nejdůležitější.  Chtěl bych, aby si odnesl především to, že bude slušný člověk, bude mít zážitky, disciplínu. Hokej má dítě bavit. Stejně jako jsem to měl já…

Dane, takže po vzoru Jágra za teplem?
DS: Přesně tak. To by bylo krásné (úsměv).

Karle, sedla si podle vás tahle parta se vším všudy?
KS: Kluky znám z 80 % všechny, protože jsem je v žáčcích trénoval jako asistent. Bylo vidět, že mají zdravý respekt a úctu k trenérům, což je dobře. Nestává se až tak často, že hráči mají trenéry rádi.
DS: Je pravda, že jsme si sedli po všech stránkách. Jsou to takové puzzle, které do sebe zapadly.
KS: Člověk může mít sebelepšího trenéra, ale pokud nemáte vzájemnou cestu po lidské stránce, tak to nikdy fungovat nebude.
DS: Pravda. V uvozovkách jsme si k panu Bělohlavovi mohli dovolit trošku více než k jinému trenérovi. On to věděl a chápal naše občasné narážky. Stejně tak pan Dančišin. Kluci by mi to potvrdili, že lepší trenéry jsme neměli.

V české lize hrál Salcburk, který navíc soutěž málem vyhrál. Je dost odpůrců jeho účasti. Co vy? Berete Salcburk?
KS: Týmy, co jely k nim, měly placenou cestu a náklady. Takže to bylo oboustranně výhodné.
DS: Je to dobře, kvalitu to obrovsky zvedlo. Prohráli jen párkrát. V soutěži, kde je 25 týmů je těžké hledat kvalitu a oni ji dodali. Pokud mají areál za 60 milionů eur, tak se tam chce každý jet podívat. I kluby si z toho odnesly vlastnosti, co se dá vybudovat. Je to zážitek.
KS: Někdo může říkat, že to je degradace české ligy, ale když už se Salcburk přijal, tak by tyhle komentáře měly zmizet. Neustále se volá po zkvalitnění mládežnických soutěží a Salcburk ji jednoznačně svou účastí zkvalitnil. To je bez debat.

Byli byste pro zavedení mezinárodní juniorské ligy?
KS: Ne.
DS: Neumím si představit, jak by to bylo se školou. Bylo by to fajn, byl by to zážitek. Ale abych se v úterý sbalil, odletěl na tři dny do Finska, pak na další štaci… ne, to ne. Možná jako letní ligu.
KS: Pan Bělohlav má hlavně motto, že jsou kluci ve věku, kdy potřebují nabírat a trénovat. Tohle by bylo proti tomu, na úkor tréninku by se trajdalo po Evropě. Navíc by to i pro klub asi bylo finančně dost náročné.
DS: Je pravda, že když to řeknu trochu blbě, tak o výsledky teď až tolik nejde. Když vyhrajeme ligu a ve 25 letech nikdo z nás hokej hrát nebude, tak je to špatně. Když teď nevyhrajeme extraligu dorostu, ale osm, deset hráčů se dostane do extraligy, tak je to lepší.