neděle 11. dubna 2021 Izabela

René Vydarený končí. Hrozně rychle to uteklo, ohlíží se za úspěšnou kariérou

V neděli čeká Motor poslední zápas v této sezóně. René Vydarený ale odehraje nejen svůj poslední zápas v sezóně, ale dokonce v životě. Urostlý obránce končí kariéru, která byla opravdu bohatá. Co všechno prožil, čeho ze své kariéry lituje, a co naopak bere jako největší zážitek? Dozvíte se v rozsáhlém rozhovoru.

Byl jste už před letošní sezónou rozhodnutý, že po ní ukončíte svou hráčskou karieru?
Já už končím třetí rok (smích). Vždy jsem se nechal přemluvit, ale letos jsem si řekl, že je to opravdu naposledy. Těžké rozhodování to nebylo, už je to věk, už to hrozně bolí a není to ono. Odchází záda, už je prostě čas a nechci dojít do bodu, kdy nebudu stíhat. Žádný hokej už neplánuji.

Až budete v neděli nastupovat do posledního zápasu kariéry na led Budvar arény, troufáte si odhadnout, jaké budete mít pocity?
Ani ne. Bude to zápas jako každý jiný. Připravuji se pořád stejně a v momentě, kdy se hodí puk, nějaké myšlenky vytěsním a soustředím se jen na hokej.

Vzpomenete si na vaše hokejové začátky? Vynikal jste odmala?
Nemyslím si, určitě ne. Zlomový přechod přišel až v sedmém, osmém ročníku, do té doby jsem byl průměrný hokejista.

Vychoval vás bratislavský Slovan. V roce 1999 jste byl draftován Vancouverem a pět let jste strávil za mořem. Jak na Kanadu a USA vzpomínáte?
Tam mě naučili bránit, hokej se tam rychle posouvá a hrozně moc mi to dalo, jak psychicky, tak i to, že jsem se v mladém věku musel osamostatnit a pak už jsem se vlastně nevrátil domů (smích). Vzpomínám na to dobře, jsou tam sice i negativa, ale to vše mě posilnilo do budoucna.

Byl jste někdy blízko přesunu do Vancouveru a startu v NHL?
Dá se říct, že ano. Dostal jsem prostor i na farmě, ale v té době byl ten hokej trochu jiný, byl zákeřnější a tvrdší a já to moc neustál. To je taková moje slabost, kterou si vyčítám dodnes a vždycky budu, že jsem neudělal ten krok. Byl jsem povolaný i do play-off, kdyby nevyšli hráči, ale nevyšlo to.

Pak jste se rozhodl pro návrat domů na Slovensko. Už jste v zámoří neviděl perspektivu?
Poslední rok jsem šel do Montrealu. V play-off se záložnímu týmu zranilo hrozně moc útočníků a já jsem hrál chvilku centra a pak ze mě chtěli udělat útočníka, ale já si řekl, že to není cesta, kterou chci jít. Pak byla výluka, Evropa byla plná hráčů, ještě jsem byl chvíli v Německu, a nakonec jsem skončil na podzim ve Slovanu.

Váš návrat byl rovnou mistrovský. Se Slovanem jste se stali mistry Slovenska a v roce 2005 přišel přestup do Českých Budějovic. Proč jste se tehdy rozhodl zrovna pro jih Čech?
V tom má trochu prsty Michal Hudec, který tu také hrával. Michal tady zrovna podepsal smlouvu. Budějovice postoupily do extraligy a hledaly beka, tak se mě zeptal, jestli bych nechtěl jít sem. A Jarda Látal jako sportovní manažer, Pepa Jandač jako trenér měli zájem, tak jsem to tu podepsal. My jsme s Michalem hráli spolu v juniorce, když jsem se vrátil z Ameriky, tak jsme spolu byli ve Slovanu a pak slovo dalo slovu a šli jsme sem. Byla to trochu náhoda, ale změnilo mi to celý život.

Jak to rozhodnutí jít do Budějovic zpětně hodnotíte? Celkem jste zde nakonec s přestávkami strávil jedenáct let…
Velice pozitivně. Mně se tady moc líbí. Bratislavu mam rád, je to moje rodné město, ale už se hrozně změnila, je hodně evropská a už to není ta vesnice, ve které jsem vyrůstal (smích). A tady mi to přišlo jako to místo, ve kterém bych chtěl zůstat žít. Mám tady hromadu kamarádů a toho rozhodnutí určitě nelituji, naopak.

Už tehdy jste svým typickým způsobem zakládal útoky, kdy jste přebral puk u vlastní brány a zatáhl ho až do útočného pásma. To se už u obránců moc nevidí. Jakým typem obránce jste chtěl být?
Do svých šestnácti let jsem hrál jako útočník. Až potom, když jsem šel za juniorku do národního týmu, kde byl trochu deficit v obraně, tak mě tam šoupli. Takže mně se ta hra trochu míchala s útokem. Vždycky mě bavilo jezdit s pukem, to je to, co mi teď už chybí, už se do té hry tolik nedostávám.

Jací trenéři nejvíce ovlivnili vaši kariéru?
Musel bych vyjmenovat všechny trenéry, kterými jsem prošel, protože každý mi něco dal. Největší rozhodnutí udělal pan Venutti, který mě dal do té obrany s větou: „Ty mi jednou poděkuješ, ty mě teď nenávidíš, ale jednou poděkuješ.“ Je pravda, že jsem ho tehdy za to nenáviděl, ale měl pravdu. Je to trenér, co má velké úspěchy, a s mládeží uměl pracovat. Říkal, že útočníků je hrozně moc a obránců málo. On mi zásadně změnil můj hokejový život. Jinak jsem měl na trenéry štěstí i neštěstí, ale každý mi něco dal.

Nesmíme zapomenout na vaše reprezentační úspěchy. V dresu Slovenska jste hrál proti nejlepším hokejistům té doby na olympijských hrách v roce 2014 v Soči. Byl to váš největší zážitek?
Z osobního hlediska mi turnaj moc nevyšel a Slovákům celkově také ne. Výsledky nebyly ideální, ale co se týče sportovního zážitku, tak to bylo neskutečné. Jsem rád, že jsem měl možnost se tam dostat. Stálo to za to.

Taky jste hrál finále mistrovství světa v roce 2012, v semifinále jste vyřadili Českou republiku. Kam řadíte tohle vítězství a stříbrnou medaili?
To je asi ten největší úspěch, který může hráč zažít. Je škoda, že nám to nevyšlo, ale Rusové byli opravdu dobří, neprohráli ani jeden zápas v turnaji a nám už došly síly. A co se týče zápasu proti Česku, tak jsem to bral jako každého jiného soupeře a jako zápas, který chci vyhrát. Žádné rozdíly v tomhle nedělám.

Letošní sezona z týmového hlediska nevyšla. Jak jste výsledky nesl? Naučil jste se za vaši kariéru snášet porážky?
Právě že ne. Já jsem ve své kariéře snad jen třikrát nebyl v play-off. Měl jsem štěstí na mužstva, která vyhrávala. Když jsem byl mladší, tak manželka je svědkem, že když se prohrálo, tak jsem nemluvil. Letos jsem si to vyžral opravdu hodně. Už je to spočítané a člověk se s tím nějak srovnal, ale během sezony, kdy ještě ta šance byla a šlo o zápasy, kde nám chyběla ta koncovka, tak to bolelo opravdu hodně.

Čekal jste před začátkem sezóny, že ta sezona bude až takhle špatná?
Nikdo nečekal žádný orchestr, ale to riziko tam bylo. Celkově ta situace s koronavirem, ta nezkušenost dotáhnout zápasy. Člověk pak zjistí, jak je těžké se z toho vyhrabat. Hledáte řešení, já přísahám, že my jsme hledali řešení každý den, jak se z toho dostat. Ale skončí to opět na těch samých chybách.

Vaše individuální výkony ale nezklamaly, trenér vás opakovaně chválil. Nastoupil jste jako jediný v týmu Motoru do všech dosavadních utkání. To o něčem svědčí. Čím to je, je to zkušenostmi z extraligy, nebo vaším přístupem? Nebo je štěstí, a klepeme to na dřevo, že se vám vyhýbají zranění?
To, že jsem se nezranil, má na tom určitě velký podíl, ale nechci to zakřiknout, ještě máme před sebou dva zápasy, které bych rád odehrál. Ale nevím, já se prostě snažím hrát hokej. To je něco, co mě baví. To je těžké tohle hodnotit.

V 39 letech jste nejstarší v motorácké kabině. Jak vycházíte s mladými? Snažíte se jim radit? A přijmou vaše rady?
Pokud někdo stojí o radu, tak poradím rád. Ale vlastně to vychází ze hry. Když s někým hraju v obraně, tak je lehké mu radit. Musím uznat, že kabinu máme velmi dobrou. Doufám, že kluky budu vídat i po skončení sezóny.

V jednom rozhovoru si velice chválil spolupráci s vámi Karel Plášil.
Mně se s Karlem dobře hraje. Už je to vlastně vyhraný bek, který udělal velký pokrok. Když jsme spolu před třemi roky začínali a on třeba udělal chybu, tak mu hrozně dlouho trvalo, než se vrátil do zápasu. Teď se hrozně posunul. Letos měl trochu hluché okno, ale myslím, že Venca Prospal to dobře vysvětlil, že každý se musí sžít s narozením dítěte, navíc ta celková situace. Mně se s ním dobře hraje, protože je to hotový bek. Je to rozdíl než hrát s někým mladším.

Změnila se nějak hokejová kabina dneška a času, kdy jste začínal?
Trochu se to změnilo. Přístup starších hráčů k mladším je jiný. Já si pamatuji, že jsem v kabině vykal starším hráčům. Člověk si musel vydobýt svojí pozici. Já jsem se bál chodit ze začátku na tréninky s muži, bál jsem se, že špatně nahraju. Tlak byl mnohem větší. Ale zase kdo to zvládl, tak ho to posunulo. Hráče to naučilo hrát trochu pod tlakem. Myslím si, že v dnešní době je tohle trochu chyba. Říká se, že všichni jsou si rovní, ale to tak úplně není. Vždycky někdo bude hrát lépe než ten druhý a podle toho se vytváří pozice v kabině. Ale co se týče humoru, tak to se nemění. Ať je někomu dvacet nebo čtyřicet, jsme prostě furt kluci.

Na jakou partu nejraději vzpomínáte?
To je těžké, ale minulý rok jsme tu zažili něco neskutečného, to jsem v životě nezažil. Na to budu hodně dlouho vzpomínat. Kdyby se ty sezóny bodově spojily, tak máme dvě vynikající sezony (smích). Ale bohužel… Jedna byla extrémně dobrá a jedna extrémně špatná.

Na čem jste si v kariéře nejvíce zakládal, co pro vás v hokeji bylo nejdůležitější?
Nedostávat góly. Já hrozně nerad dostávám góly. To je moje priorita do teď. Když se daří, tak samozřejmě pomoci dopředu.

Tak to jste letošní sezonu asi dost trpěl, když nerad dostáváte góly?
(smích) Není to až tak hrozné, ale ano. U nás hrála roli psychika. My jsme dostali gól a pak jsme se úplně složili.

A čeho si z kariéry nejvíce ceníte?
Já ještě nevím. Určitě toho, že jsem docela zdravý a můžu ještě hrát. Všichni neměli takové štěstí.

Potkalo vás někdy v kariéře velké zranění?
Ale ano, absolvoval jsem hodně operací, ale vždycky jsem se z toho nějak dostal. Jednou jsem měl tři zlomeniny za sebou, to už vypadalo, že to zabalím. Ale nakonec jsem se z toho vyhrabal a teď jsem tady.

Je něco, čeho jste chtěl dosáhnout a nepovedlo se to? Vlastně už jste trochu nakousl vaše působení v zámoří…
To, že jsme si nezahrál NHL mě bude hodně mrzet. Příčiny toho jsem si časem už objasnil. Měl jsem si dávat větší pozor na signály od trenéra. Ale to je chyba hodně mladých hráčů, že neberou hokej, jak by měli. To je však přirozený vývoj. Je škoda, že jsem ty signály nepostřehl, možná bych si tu NHL i zahrál.

Jak moc vás mrzí, že se nemůžete rozloučit přímo v Budvar aréně s fanoušky při posledním zápase?
Nejde ani tak o můj poslední zápas, ale celkově hokej bez lidí je hrozný. Myslím si, že to, kde v tabulce jsme, je trochu příčinou toho, že se hraje bez fanoušků. Dali by nám daleko větší náboj, větší emoce. A když bychom padali na hubu, tak by nám pomohli to nějakým způsobem urvat, alespoň ty domácí zápasy. Kdyby měla být ještě jedna taková sezóna, tak je to špatně.

Po čem ze života hokejisty se vám bude stýskat a po čem naopak ne?
Začnu tím negativním. Chybět mi nebude letní příprava. Když jsem byl mladý, tak mi to ještě tolik nevadilo, ale ve starším věku už toho bylo dost. A taky přípravné zápasy. O nic se nehrálo, člověk se jen musel připravit na to, co přijde, a to nemám rád. Je to bez emocí. A co mi bude chybět? Samotný hokej, nervozita před zápasem a samozřejmě kabina, ta prdel v té kabině, to mi bude chybět asi nejvíc.

Už máte představu, jak bude vypadat sportovní důchod Reného Vydareného? Budete chtít zůstat u hokeje?
Asi ano, nějaké tendence tam jsou. Já to teď nějak neřešil, úplně jsem to vypustil. Říkal jsem si, že to vyřeším až po sezóně. Možná se budu věnovat mládeži, na dospělý hokeji potřebuji zkušenosti. Navíc je těžké si budovat kariéru ve čtyřiceti letech. Ještě chvilku jsem zvažoval hasiče, ale pak jsem se začal soustředit na trénování.

Čím je vlastně René Vydarený vyučený?
Elektrikářem. Ale to nehrozí, já zvládnu vyměnit tak žárovku, ale nevyměním už ani zásuvku a do takových věcí bych se raději už nepouštěl. Nikdy jsem se tím neživil. Ale v rodině máme hodně elektrikářů. Mamka měla elektrikářskou provozovnu, takže proto jsem to šel studovat. Ségry to mají také, ale na rozdíl ode mě v tom mají nějakou praxi.

Když přišla řeč na mládež. Jak vnímáte aktuální situaci okolo mládežnického hokeje?
O tom by se dalo hodně diskutovat, ale do toho se pouštět nebudu. Jediné, co si myslím, že někteří rodiče zbytečně vyvíjí tlak už na malé děti, aby z nich byli hokejisti. Mně třeba hokejový život začal až v sedmé třídě, takže mi bylo třináct let. To je věk, kdy kluci se začínají měnit v chlapy. A do té doby by se děti hokejem měly pouze bavit a nevytvářet na ně zbytečný tlak. To je takový můj cíl a uvidíme, zda se mi to podaří.

Kdo vás vlastně přivedl k hokeji?
V roce 1985 bylo mistrovství v Praze a my jsme slavili titul. Já mám o dost starší sestry, o deset a čtrnáct let, a ony hrozně žily hokejem. Dá se říct, že mně k němu přivedly ony. Můj děda byl fotbalista, takže mamka mě chtěla dát na fotbal. Rozhodnutí naštěstí padlo na hokej a asi to bylo správné.

Hodnocení článku je 100 %. Ohodnoť článek i Ty!

Autoři | Foto Josef Pavlíček, hcmotor.cz

Štítky René Vydarený, hokej, Motor, rozhovor

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.