Byli jsme jedna rodina, vzpomíná na roky v Motoru Tomáš Nouza

Máte za sebou první rok po ukončení profesionální kariéry. Tak jaký byl?
Úplně bez hokeje jsem nezůstal. Byl jsem domluvený v Písku, že po skončení kariéry se zapojím do trénování. Takže hokej je i nadále můj život.

Bylo rozhodnutí skončit s hráčskou kariérou o to jednodušší, že jste věděl, čemu se chcete věnovat nadále?
Už poslední dva roky jsem si jako hokejista kariéru prodlužoval a pak už byl ve svém věku pevně rozhodnutý, že s hokejem skončím. A moc si užívám, že jsem se hned zapojil do píseckého hokeje. Můj život, co se nějakého režimu týče, se nezměnil, přijdu ráno na zimák, kde jsem s klukama a partou trenérů. Takže v tom je to velmi podobné životu hráče, akorát já už k tomu nemusím absolvovat tréninky, odpadla mi ta dřina ať už v letní přípravě nebo v sezóně na ledě, což si samozřejmě užívám (úsměv). S hokejem jsem už chtěl skončit kvůli rodině. Dlužil jsem jí to, chtěl jsem být doma, tři roky jsem byl bez holek a věděl jsem, že v hokeji už dál pokračovat prostě nechci. Když hokejista skončí a úplně neví, co bude dělat, tak to může být nepříjemné, ale já už měl další směřování domluvené a tím pro mě ten přechod po kariéře byl snazší.

Nyní jste tedy povoláním trenér.
Ano. Je to něco jiného než v případě hráče. Ten si přijde na zimák, odtrénuje si svojí hodinku, hodinku se věnuje svému tělu a pak má celý den volno. To trenér tráví na zimáku daleko více času. Mám jako hlavní trenér na starosti kategorii starších žáků a dále působím u žáků druhé a třetí třídy. Mám v Písku výborného učitele, kterým je bývalý hokejista Honza Kudrna, kterému můžu koukat pod ruce a učit se od něj, což je perfektní.

V Českých Budějovicích jste odehrál tři roky, třikrát jste se stal nejlepším střelcem. Ale když se podíváte zpětně, neměl jste obavy z angažmá v týmu, který v ročníku před vaším příchodem hrál o udržení v první lize?
Tenkrát to vedl Radek Bělohlav, předem jsme byli domluvení, co ode mě čeká. A sešel jsem se v Motoru s Pepou Strakou, na kterého byly ty nároky stejné. Nebál jsem se toho, podobnou roli jsem měl už v Boleslavi, ale je pravda, že jsem šel do neznáma. Domů, zpátky na jih, ale do klubu, kdy se tehdy moc nevědělo, co vlastně bude. Ale už od začátku letní přípravy se tam tehdy udělala skvělá parta a sezóna podle toho také vypadala. Hned v prvním roce jsme hráli baráž o extraligu, což bylo něco neskutečného.

Tu tehdejší partu si pochvaluje více hokejistů...
Myslím, že to kluci zmiňují právem, když to vezmu z pohledu mých zkušeností, bylo to něco hodně výjimečného. Zažil jsem spoustu různých part, ale tak skvělou, jako co se sešla tehdy tady, jsem zažil snad už jen při postupu s Boleslaví v roce 2008. Bylo to perfektní. O té výjimečnosti svědčí to, že jsme s klukama z té naší lajny pořád v kontaktu a když je možnost, vídáme se.

Říkáte ta naše lajna a myslíte tím formaci, jejíž složení by díky nezapomenutelné souhře asi velké množství fanoušků Budějovic stále vytasilo z paměti. Vy s Martinem Heřmanem na křídlech, na centru Josef Straka, vzadu Jakub Suchánek a Roman Vráblík. Byl jste si jistý hned, jak vás trenéři Rosol s Bělohlavem dali dohromady, že to takhle pošlape?
To samozřejmě ne, to hned nepoznáte. Myslím si, že aby si lajna takhle sedla, tak si musí kluci v ní sednout i lidsky. A my spolu tenkrát trávili čas nejen na zimáku, ale i mimo led. Byli jsme taková jedna rodina, byli spolu prakticky pořád a myslím, že tím to bylo hodně ovlivněné.

Pro vaši hru bylo důležité mít k sobě správného centra. Koho byste v tomto ohledu vypíchl ze své kariéry, zmíníte právě Josefa Straku?
Typově jsem byl hráčem, který měl dávat branky. A k tomu jsem schopného centra potřeboval. Ale asi nemůžu vyzdvihnout jen Pepu, protože mým dalším centrem v kariéře byl třeba několikanásobný mistr světa David Výborný, Richard Král nebo Tomáš Divíšek. Nechtějte po mně, abych z těchhle skvělých hráčů vybíral jedno jméno.

Ač jste z Písku, do Budějovic jste přišel až v pokročilejším hokejovém věku. Bylo k vašemu angažmá zde i někdy dříve?
V mém juniorském věku myslím nějaké námluvy proběhly, ale chtěl jsem dodělat střední školu v Písku. Když jsem pak začal hrát v Písku za A tým, už se ozvali z Boleslavi a jako jednadvacetiletý jsem odešel tam. Byl jsem pak doma v Boleslavi, takže mi to ani nepřišlo, ale při návratu na jih Čech musím říct, že to bylo hezké, mám tu celou rodinu, takže to pro mě byla velká výhoda. Já jsem si ty tři roky v Budějcích neskutečně užil.

Hlásí se k vám fanoušci Boleslavi, hlásí se k vám fanoušci Motoru. Jak to vnímáte vy sám, je to tak, že prostě máte dva kluby ke sledování a fandění?
Přesně tak. Já jsem Jihočech, vždycky mě to sem táhlo a Motor jsem sledoval ještě předtím, než jsem tam hrál. Ale protože v Boleslavi jsem strávil převážnou část mojí kariéry, bral jsem jí tehdy jako druhý domov, takže její tým také sleduju.

Kariéru jste ukončil ve Vrchlabí, ale ještě bylo ve hře, že byste si mohl zahrát druhou ligu doma, v Písku. Kvůli zdravotním problémům to nakonec padlo?
Věděl jsem, že už hrát nechci. Měl jsem rozhodnuto, že když skončím, tak skončím, byť nějaké informace o mém případném hraní za Písek ještě proběhly. Vracel jsem se kvůli rodině, kvůli dětem, hraní i jen druhé ligy by mi bralo večery nebo víkendy, které chci trávit s rodinou.

Na to, jak dlouho jste hokej hrál, jste neprošel tolika kluby. Jak náročný pro vás byl třeba přesun z Motoru do Prostějova?
Měl jsem to štěstí, že jsem kluby tolik nestřídal. Po konci v Motoru už jsem dokonce zvažoval, zda kariéru neukončím, bylo mi pětatřicet let. Nakonec jsem rád, že majitel Prostějova se mi ozval a dohodli jsme se. Přidanou hodnotu pro mě mělo, že tam tenkrát brali Tomáše Divíška, se kterým jsme hráli už v Boleslavi a byli velmi dobří kamarádi. Poprvé jsem šel někam bez rodiny, v tom to pro mě bylo těžší, pomohla mi v ten moment přítomnost právě Tomáše s rodinou, se kterými jsem trávil hodně času. A každou volnou chvíli jsem se vracel domů. Na Prostějov vzpomínám hezky, s Tomášem se nám dařilo, udělali jsme i týmový úspěch.

Nemrzí vás, že jste si v průběhu kariéry nevyzkoušel zahraniční angažmá?
Měl jsem nějaké nabídky, ale já jsem byl vždycky takový domácí typ. A že bych šel na závěr kariéry do nějaké nižší zahraniční soutěže, o tom jsem ani nepřemýšlel, to mě nikdy nelákalo.

V Budvar aréně vás fanoušci vítali, i když jste přijel v dresu Prostějova.
Krásný pocit. Když jsem tam přijel jako soupeř poprvé a šest tisíc diváků vyvolává vaše jméno, tak mi běhal mráz po zádech, husina. V Budějovicích hokejem žilo celé město, vyprodával se stadion, fandové jezdili za námi po celé republice, v tu chvíli nikdo neměl lepší fanoušky, než Motor. Dodneška, když tam jdu, tak je příjemné, že mě lidi zdraví, že na mě nezapomněli.

Nemáte nějakou historku o tom, jak vás nějaký fanoušek Motoru poznal třeba i na nějakém nečekaném místě?
Já bych tyhle historky z barů vůbec neříkal (smích).