Kariéru, kterou budujete sedmnáct let, nemůžete zahodit, říká o konci v armádě pilot Martin Šonka

Tchořovice, kde jsme se sešli na sletu ultralehkých letadel, jsou sice na okraji jižních Čech, přesto k tomuto kraji asi máte vztah. Jak vzpomínáte na strávené dětství v Sezimově Ústí?
Samozřejmě rád. Jelikož je to kraj, kde jsem vyrostl a strávil jsem v něm čas, než jsem odešel na studia, tak se tady cítím být doma. Aktuálně se po tom všem, co jsem procestoval kvůli práci a armádě, vracím do Tábora. Takže už jsem zase Jihočech. Na jižní Čechy nedám dopustit. Vždycky jsem věděl, že se sem vrátím, až to práce dovolí.

Často jste ale na závodech Red Bull Air Race po celém světě. Lze vůbec být doma?
Je to složité. Popravdě řečeno, někdy v sezoně, ta je od května do října, doma moc nejsem. Buď jsem na cestách, nebo jsem na letišti v Moravské Třebové, kde trénuji. Tam je středisko vrcholového sportu od nějakých 70. let. Přece jen nechci tolik trápit hlukem obyvatelstvo v Táboře, v Moravské Třebové jsou na to zvyklí. A chci, když už do Tábora přiletím a udělám tam kotrmelec, aby na mě nehrozili, ale mávali. (smích)

Jste bývalý bojový pilot české armády. Nechybí vám to?
Chybí. Hlavně letadla. Měl jsem tu čest létat s gripenem a to je opravdu nádherné svezení. Na tom se vždycky těžko končí. Ale holt jsem otevřel novou kapitolu... Vzpomínám na to velmi rád, mám neskutečné zážitky.

Ten konec v armádě byl však trochu trpký. Co se před dvěma lety stalo?
Nedostal jsem na závody volno... Bohužel to vyústilo v jakési rozhodnutí, které jsem musel udělat. Buďto budu létat v armádě jako stoprocentní voják a zapomenu na létání v civilu, nebo naopak budu létat jenom v civilu a z armády odejdu. Když máte kariéru, kterou budujete sedmnáct let současně s tou vojenskou, tak ji prostě nemůžete zavřít a zahodit. Naše dohoda proto nedopadla a musel jsem odejít. 

S prvním letadlem neměl v soutěži šanci

Do závodů Red Bull Air Race jste vstoupil v roce 2010. Jak těžké bylo získat licenci, která vás k tomu opravňovala?
Není to jednoduché, výběr je složitý. Hlavně požadavky, podle kterých vás komise soutěže osloví. Člověk potřebuje mít nějaké zkušenosti z letecké akrobacie, musí se umisťovat nahoře na mistrovstvích světa a pak o tom může začít nějak uvažovat. I když já jsem vždycky předpokládal, že hraje roli trochu politika, protože tam asi nemůže být pět Francouzů, pět Čechů a tak podobně. Prostě abychom byli z celého světa. Ale teď jsme v soutěži dva Češi z relativně malé země, tak možná politika tolik roli nehraje. Takže když někdo dobře létá, má šanci se tam dostat.

Byla pro vás první sezona v takové soutěži obtížná?
To člověk koukal jenom kolem sebe na úplně jiný svět. Já jsem vyrostl v relativně skromných poměrech, byl jsem státní zaměstnanec - voják - a najednou se přede mnou otevřel svět a já jsem na něj koukal jako blázen. V té době byla ještě jiná pravidla, mohly se ladit motory, takže do toho týmy investovaly velké peníze. Byl tam kolikrát rozdíl ve výkonech motorů až sto koní. Koupil jsem starší stroj po jednom Američanovi a to bylo letadlo, se kterým byl člověk odsouzený pohybovat se na chvostu. Naštěstí to dneska už tak není, máme standardní zapečetěné motory, na které nesmíme sáhnout. Funguje to jinak a je to mnohem zajímavější.

Myslel jsem také to, že Red Bull Air Race a akrobatické létání nejsou asi stejné sporty...
Je to úplně odlišné. Akrobacie je krasobruslení nebo sportovní gymnastika. Kouká na ni spousta rozhodčích a subjektivně posuzují, jestli byl stupeň tam, nebo jinam, jestli ten manévr vypadal tak, jak měl vypadat... Zatímco tohle je rychlostní sport, který je naprosto exaktně měřitelný, je mnohem více fér. Není to však o umění akrobacie, ale o tom proletět trať rychle. Ale zkušenosti z akrobacie potřebujete v Red Bull Air Race, protože je tam velké přetížení, letíte rychle, takže musíte rychle manévrovat, reagovat na to, co vidíte, a musíte přesně řídit. Tu přesnost získáte v akrobacii.

Jak často na závody trénujete?
To je kapitola sama o sobě. Máme omezený čas, kdy máme přístup k letadlům. Naposledy byl závod v Rakousku, teď bude závod v Japonsku a od závodu v Rakousku jsem letadlo neviděl a uvidím ho až v Japonsku. Budu ho mít k dispozici nějaké tři dny před závodem, kdy s ním budu moci létat, pak s ním odzávodím, rozebere se a odveze do Evropy. A zase ho měsíc neuvidím. Do toho ještě současně dělám leteckou akrobacii a letos je zrovna mistrovství Evropy u nás v Moravské Třebové... No, myslel jsem, že akrobacii přestanu dělat v takové míře, protože tělo dostává tréninky strašně zabrat. (úsměv) Už loni jsem se snažil dělat oboje na stejné úrovni. Samozřejmě Red Bull Air Race je sport číslo jedna, ale nechtěl jsem se zhoršovat v akrobacii. Snažil jsem se trénovat, jenže toho na mě bylo hodně. Řekl jsem si, že letos trochu povolím, ale kvůli tomu mistrovství u nás doma to úplně nejde. Spíš musím přeorganizovat způsob trénování. Když nejsou evropské závody a mám letadlo tady v Čechách, tak s ním můžu trénovat, ale ne mezi pylony (tvoří jednotlivé brány, kterými se v závodě Red Bull Air Race musí proletět, pozn. autora). Ty nikdo nemá a nesmí mít. Tréninky v trati jsou jenom oficiální, které organizuje ta soutěž. Vy s letadlem samozřejmě létáte, dostáváte ho do ruky, ale netrénujete průlety. Veškerý trénink bokem je akrobacie a ta je strašně fyzicky náročná na vestibulární systém, který dostává zabrat, když se na obloze motáte čtyřikrát denně. Klidně se může stát, že si ho poškodíte, začne se vám motat hlava a tak podobně. To je něco, co se v historii akrobacie dělo. Lidé kvůli tomu ukončili i kariéru. Není to ten sport, ve kterém čím více trénujete, tím se zlepšujete. Je potřeba tělo zatěžovat systematicky. Když to ale jde, trénuji denně. Spíše to však jsou dva tři dny v týdnu.

Zmiňujete, že je akrobacie fyzicky hodně náročná. Dá se ten výkon přirovnat k nějakému jinému sportu?
Je to relativně krátkodobý výkon, protože trvá deset patnáct minut, ale je nesmírně intenzivní. No, k čemu to přirovnat? (úsměv) Asi jako když běháte patnáctistovku. Je poměrně rychlá a pak jste na to, aby vás odvezli někam na ARO a sbíráte se z toho dvě hodiny. To je zhruba tady. Já jenom dvě hodiny reaguji na světlo, vnímám trochu hlasy... (smích)

Honí se vám v letadle něco hlavou?
Krev a mozek. (smích) Že bych se vyloženě kochal a říkal si, jak je létání krásné... Samozřejmě je, ale to vnímáte podvědomě. Jelikož však létáte nízko nad zemí, tak musíte sledovat, co se děje kolem, sledovat rychlost, sledovat, jestli motor funguje správně, jestli do manévru vstupujete a ukončujete ho ve správné výšce, ve správné rychlosti. Pak musíte sledovat, kde je nahoře a kde dole, abyste z něj smysluplně vyletěl a dokázal ho zastavit tak, jak máte.

Působení v Red Bull Air Race musí být i finančně velmi nákladné. Kolik stojí jedna sezona?
Záleží na tom, jestli máte letadlo. Když ho nemáte, musíte ho koupit a to stojí patnáct milionů korun. A kde na něj vezmete? Já jako státní zaměstnanec jsem na něj neměl, takže samozřejmě pomohli sponzoři. Plus to je tak, že každý závodník dostane na začátek sezony jakýsi balíček financí, aby mohl v seriálu fungovat. Jenže potřebujete mechanika, týmového koordinátora, který se stará o veškeré papíry, toho mi dělá brácha, někoho na média, někoho na data, to dřív nebylo. Dnes máme simulátor, kde s těmi daty pracujeme. To jsou lidé, kteří s vámi jezdí na závod. Pak ještě potřebujete lidi, se kterými spolupracujete a řešíte různé smlouvy, takže nám třeba pomáhá advokátní kancelář z Českých Budějovic a další a další. Možná dalších pět deset lidí, kteří nejezdí na závod, protože každý, kdo s námi jede, je strašně drahý. Jenom když si vezmu ubytování, letenky... To je velká suma peněz. Jsou týmy, kterým na závody jezdí deset lidí, ale to my si nemůžeme dovolit. Ale abych odpověděl... Záleží, kolik dáte svým zaměstnancům. (smích) Za kolik jsou ochotni pro vás dělat. Je to v řádu jednotek milionů, když všechno máte. Za tři čtyři miliony jste schopen fungovat. A když koupíte jenom letadlo a nebudete s ním nic dělat, tak vás všichni převálcují a budete létat poslední. To si pak musíte vybrat, jestli to takhle chcete a zřejmě za pár sezon skončíte a budete vzpomínat, jak jste mohl závodit, nebo tam jste kvůli tomu, abyste vítězil a musíte investovat peníze do vývoje letadla. Ačkoliv na nosné části letadla nesmíme sáhnout, tak je spousta věcí, na které můžeme. Aerodynamika, hlavně krytů motoru, chlazení, práce s otáčkami motoru. I když na něj nemůžeme sáhnout, tak je spousta věcí, kam se technologie dají umístit na to, aby vám získávaly desetinky sekundy. To třeba teď nemáme a ztrácíme. S první čtyřkou je pak problém se držet. Musíte letět super let, aby byl do první trojky, ale oni mohou letět relativně normálně a ještě se v ní udrží. Takže to může jít až do desítek milionů korun, ve vývoji se dá utopit strašně moc. Ale takhle to neděláme.

V letošní sezoně jste nahradil v barvách hlavního sponzora legendu Maďara Petera Besenyeiho. Berete to jako závazek?
Samozřejmě, jako obrovskou zodpovědnost. Musím uznat, že jsem si takový tlak nikdy nepřipouštěl. Celý život sportuji, dělal jsem gymnastiku, pětiboj... A nikdy jsem neřešil mentální stránku téhle věci, vždycky jsem si říkal, že se dokážu morálně připravit sám. Teď zjišťuji, že už nezávodím jenom za sebe. Samozřejmě cítím, že závodím za fanoušky, kteří fandí a chtějí vás vidět co nejvýše. Ale teď jsou tam najednou i sponzoři, kteří také chtějí výsledky. Když jste v takové firmě, jako je Red Bull, tak chce nejlepší lidi a nejlepší výsledky. Sice na mě netlačí, ale když před závodem napíše důležitý člověk, že mě budou sledovat, tak to na klidu nepřidá. (úsměv) Proto třeba začínám spolupracovat se sportovním psychologem, což jsem vždycky říkal, že nebudu potřebovat. Prostě už rozhodují tak malé věci, že i na kozáka došlo. Tak jsem vyhledal pomoc odborníka, Chocholouška. (smích)

Určitě tak byl vstup do letošní sezony odlišný než do té loňské...
Jasně. Když jste čtvrtý, nemyslíte na to, jak být v půlce startovního pole, ale jak vyhrát. Ale opravdu každý tam jde za tím titulem a je těžké se držet nahoře. Je to o větších a větších investicích, o větší spolupráci s odborníky v různých oblastech, což mě vlastně hodně baví, protože se člověk vzdělává a mluví s lidmi, kteří jsou v něčem nejlepší, jsou odborníci a může s nimi řešit nějaké technické věci tak, aby ještě zrychlil. Na druhou stranu to žere čas a když máte čtrnáct dní do závodu, tak najednou není čas na trénink. Zrovna mám doma sání do motoru, které nějak povezu v kufru do Japonska a nevím, jak to udělám. (úsměv)

Od létání utíká relaxovat k létání

Jak letošní sezonu zatím hodnotíte?
Mám mluvit slušně, jo? (smích) Nejsme spokojení, samozřejmě. Ale stejně blbě jsme začali loni. Myslel jsem si, že se toho vyvaruji. Chce se mi říct, že v Abú Zabí to byla hloupá chyba. Já jsem tam od začátku kritizoval trať. Nejrychlejší průlet stoosmdesátistupňovou zatáčkou je naplacato. Všechno, co letíte nahoru, vás zpomaluje. Nemusí to platit za nějakých specifických větrných podmínek. Organizátoři chtěli mít 3D závod, dostat nás výše od hladiny, tak schválně bránu umístili k lajně, za kterou člověk kvůli lidem nesmí. Čím více jste blíže té lajně, tím více je manévr rychlejší. Takže můžete letět horem a ztratíte minimálně sekundu v každém manévru, nebo to prostě musíte risknout s tím, že se co nejblíže dostanete k té čáře a když se vám to povede, tak získáváte. Jelikož jsem letěl s Francouzem Nicolasem Ivanoffem, který byl rychlý a nakonec celý závod vyhrál, tak jsem věděl, že nemůžu letět na jistotu. To by mě potom štvalo ještě více. Takže jsem se zkusil dostat k čáře. Problém je, že když vám koukají z letadla oči, tak ji nevidíte, to je jen pár bójek. Vy k ní letíte šikmo do brány a kromě toho, že se vám setmí, tak je pod vámi vlastní letadlo. A až když jste hlavou dolů, tak vidíte, jestli jste před čárou, nebo za ní. Já byl pět metrů za ní a v tu chvíli bylo po závodě. Byla to asi blbost, mohl jsem udělat menší blbost. (smích) Ve Spielbergu jsem také závodil s Ivanoffem a on zaletěl super čas. Ačkoliv jsme první kolo měli rychlejší, tak každý další mezičas byl pomalejší. Tam jsme popravdě řečeno nepřišli na to, proč to najednou neletělo. S motorem se nic nestalo, tak to vypadá, že začal foukat silnější vítr. A když fouká o dva tři metry za sekundu více, tak to musíte v každé bráně opravovat a ztrácíte. To je holt sport, který se dělá venku, a když vám jednomu foukne dobře a druhému ne, tak nemá šanci ho přeskočit. Prostě jsme nepostoupili.

Já jsem právě ve Spielbergu byl a neúspěch mě celkem překvapil, protože se mi zdálo, že se vám opravdu daří.
My jsme tam létali dobře i v trénincích, když nepočítám nějakou penalizaci. Ty časy byly do čtvrtého místa... Prostě to nevyšlo. Mně se letělo dobře, byl jsem překvapený, že ten čas byl o tolik pomalejší než jeho, když navíc první kolo bylo rychlejší. To druhé kolo ale letadlo přestalo létat.

Už jste mluvil o tom, že jste v seriálu Red Bull Air Race dva Češi. Jak vnímáte kolegu Petra Kopfsteina?
Já ho vnímám už několik let, jsme kolegové z reprezentace, kamarádi... Takže mě nepřekvapuje, že se tam dostal, protože z těch závodníků Challenger Cupu (nižší soutěž v rámci Red Bull Air Race, pozn. autora), kteří byli ve výběru, byl opravdu jeden z nejlepších. Bylo fér, že ho vzali. Bál jsem se, aby neměl smůlu, že je z Čech, protože je to malá země a oni potřebují pilota z Chile, jelikož tam chybí závod. Ale klobouk dolů před komisí, která vybírala piloty, protože dala na to, jak kdo létá. Naprosto si to zaslouží a na závodech je aspoň větší sranda.

Takže je na závodech přátelské konkurenční prostředí?
Jo, my jsme na tohle zvyklí, protože po sportovní stránce jsme a byli jsme vždycky konkurence i v akrobacii. Ve vzduchu si nic nedarujeme, ale zároveň jsme kamarádi.

Říkal jste, že tělo dostává během sezony zabrat. Jak vůbec relaxujete? Máte rodinu, ale často jste na cestách a ne doma.
Je to náročné. Sám bych potřeboval poradit, jak relaxovat účinněji. Potřeboval bych si vzít nějakou pilulku a za pět minut se probudit naprosto odpočatý. (smích) Relaxuji na letišti, nejenom v Moravské Třebové, když trénuji, ale i v Táboře. Vždycky jsem plachtil a létám na větroních dodnes. Takže si třeba sednout do větroně a kroužit několik hodin někde pod mráčky je pro mě obrovský relax. Koukám se na svět z výšky, je to nádherné a přitom neřve žádný motor. Nikdo tam s vámi není, jste úplně sám a všechno ostatní je na zemi. Anebo běháním, jízdou na kole a něčím takovým, kde se mohu vybít. Vlastně ještě jezdím na jetsurfu, to je pro mě velký relax a po fyzické stránce se mu věnuji dost. Člověk je u vody a může na něm jezdit s odpuštěním jako stará Blažková a kochat se, nebo na plnej knedlík. Jezdíte pět deset minut a nemůžete chodit, protože musíte makat nohama.