Půlmaraton je za námi. Všichni už jsme se dostali z poloviční klinické smrti a infarktových stavů, a tak můžeme podat oficiální vyjádření k celému závodu. Naše tisková mluvčí je možná sice pomalejší, ale my musíme mít vždycky něco extra. Navíc jsme se z toho zážitku vzpamatovávali ještě dnes.

Uděláme si jen tak cvičně malou kontrolu, jo? Boty? Vyleštěné! Triko? Připravené! Podkolenky? Nasazené! Startovní čísla? A sakra...

Už to máme za pár. V sobotu 2. června se postavíme na start jednadvacet kilometrů dlouhé trati. Ve štafetovém běhu se každý popereme se svými pěti kilometry (až na Matýska, ten poběží šest). Nespočet dní strávených v terénu, propocených triček, vypitých litrů vody, nadávek a uběhnutých kilometrů konečně dostane ten správný význam. Dolaďujeme poslední detaily.

Zbývá osm dní. To je sto devadesát dva hodin čistého času vymyslet: jak zkrátit čas běhu, jak se vyvlíknout z běhu, jak stihnout kromě běhu ještě fotbalový zápas a jak před během stihnout státnice. Půlmaraton v podání Budějcké Drbny bude, zdá se, jedna velká komedie. My se ale asi smát nebudeme.

Od doby, kdy padlo rozhodnutí, že se běží půlmaraton, už nějaká ta sobota uplynula a každý člen týmu už také nějakým způsobem trénuje. Trasy už máme přeci jen rozdělené a původně nejasné obrysy rychle se blížícího půlmaratonu tak začínají dostávat jasný rozměr. A s každým uběhnutým kilometrem se navíc začínají tvarovat naše už tak hodně sportovní postavy. No dobře, to kecám. Ale o tom trénování ne. Jak to teda probíhá?

Do naší slavné štafety zbývají čtyři týdny. Napsáno toho bylo celkem hodně. Rozhodně víc, než naběháno. Zatím prostě ta teorie převládá nad praxí. Takže pokud čekáte nějaký zásadní zlom v našem tréninku, musím vás zklamat. Jeden obrovský posun ale nastal. Vlastně dva.

Náš štafetový pracovní půlmaraton se blíží a počet členů týmu, kteří se na něj těší, se dá spočítat na prstech jedné ruky kuchaře, který si při vaření usekl všechny prsty. Co s sebou takový pracovní půlmaraton přináší a je vůbec na co se těšit?

Asi už víte, že jsme se v práci přihlásili na štafetu půlmaratonu a nebylo to vůbec těžké. Pak ale přišla fáze, kdy jsme si s každým dalším dnem začali víc a víc uvědomovat, že bez tréninku to asi nepůjde. Ale řekněme si to na rovinu. Zvednout zadek po proválené zimě od rozkoukaného seriálu nebo se prostě jen zvednout už tak lehké není. Opakující se instastories s tím, jak Elča dávno běhá, a ještě u toho stíhá fotit selfíčka se západem sluncem, ale docela nabudí.

Víte, firemní akce a teambuildingy bývají většinou děsná prča. Někdo jezdí na víkendy třeba do Tater. Někdo chodí na bowling. Pak je tady třetí možnost, když se lidé v práci rozdělí na dvě skupiny. Jedna dělá šašky a ta druhá dělá, že fandí. A tak se stane, že vás kolegyně Dita přihlásí na štafetu půlmaratonu. Jinak je to ale docela milá a fajn holka.