„Řekl mi, že jsem tlustá, a tak jsem dostala anorexii.“ Takhle jednoduše si někteří představují vznik poruchy příjmu potravy. Realita je ale mnohem složitější. Svou roli hrají biologické predispozice, rodinné prostředí, emočně náročné situace nebo traumatické zážitky včetně sexuálního zneužívání. Jsou ale i případy, kdy se žádná jasná příčina nenajde.

Psychiatrická léčebna – pro někoho místo klidu, terapie a pochopení, pro jiného noční můra plná restrikcí. V tomto díle sdílíme skutečné zkušenosti pacientek – od citlivé péče a podpory až po tvrdé metody, jako je kurtování za odmítání jídla. Přečtěte si autentické příběhy a zjistěte, proč je klíčové začít s léčbou včas a dobrovolně.

„Myslel/a jsem to dobře.“ Věta, kterou si mnoho lidí opakuje poté, co jejich slova ještě více ublížila někomu, kdo bojuje s anorexií. Jaké věty zní nevinně, ale zanechávají hluboké šrámy? Jak mluvit s nemocným, aby necítil tlak, stud nebo pocit selhání?

Přibrat kvůli kabelce? Zní to povrchně? Možná. Ale právě jednoduché, hmatatelné cíle mohou být tou nejlepší motivací nejen na cestě z poruch příjmu potravy. V dnešním článku se dozvíte, proč je lepší přestat snít o abstraktním zdraví a raději se soustředit na malé, konkrétní odměny.

Máte doma anorektičku? Tentokrát se ponoříme se do drtivých prvních momentů, kdy si rodiče nebo partneři uvědomí, že někdo z jejich blízkých bojuje s anorexií. Co dělat, když už nejde zavírat oči? Jak podporovat, aniž byste škodili? A hlavně, proč je důležité neztratit sami sebe?

Raději zemřít než přibrat. Jak silná musí být nemoc, když matka místo boje za život hledá novou mámu pro své dítě? Jak se člověk dostane do bodu, kdy ani mateřská láska nestačí, aby chtěl zůstat naživu? To je příběh Danky v dalším díle podcastu Stop anorexii.

Zjištění, že váš blízký bojuje s anorexií, je šok a přináší mnoho otázek. Co jsme udělali špatně? Jak mu pomoci? V tomto díle rozebíráme nejčastější prvotní reakce, pravdu o rodinné vině, i to, co čeká partnera anorektičky – od pocitu bezmoci až po největší výzvy péče o někoho, kdo odmítá pomoc.

Anorektičky mají pod čtyřicet kilo, jsou to chodící kostry – to je jeden z nejnebezpečnějších mýtů spojených s poruchami příjmu potravy. Kolik musí dívka/kluk vážit, aby měli potvrzenou diagnózu anorexie? Odpověď zní – váha není rozhodující.

Co vlastně znamená jíst normálně? Není to o tabulkách ani o dokonalosti, ale o osvobození od strachu z každého sousta. Jídlo nemusí být nepřítel a je v pořádku občas udělat ‚chybu‘. Zdravý vztah k jídlu se totiž automaticky nerovná zdravý životní styl.

Pojďme se vydat na exkurzi do místa, které pro většinu lidí zní spíš jako děsivý horor – na psychiatrii. Nečekejte ale žádné tajemné laboratoře plné ledových koupelí, elektrošoků nebo šílených doktorů s ostrým skalpelem v ruce. Dozvíte se, jak to v takovém ‚blázinci‘ skutečně chodí, a proč není třeba se bát hledat pomoc.