GLOSA: Péťův první den ve školce. Napětí, zvědavost a slzičky

Je čtvrtek, 1. září. Dnešní ráno je jiné, žádný mrňous po mně neskáká, nikdo mě netahá z postele. Divné. Pomalu se tedy sunu do obýváku, kde Péťa sedí, hrne do sebe koblihu a čučí na Déčko. Je klidnější, než bývá zvykem. Je mi to podezřelé.

„Ty tušíš, viď?“ ptám se. „Ne ne,“ kroutí hlavou. Jeho pohled ale prozrazuje, že pravděpodobně tuší víc, než bych čekal.

V 7:40 vyrážíme. Čekám, že ve dveřích nastane problém, ale není tomu tak. Péťa poslušně pochoduje, dokonce sám zavírá dveře a snaží se zamknout. Nese si zároveň pytlík plný věcí, které do školky potřebuje. „Počkej, musím si tě vyfotit,“ říkám venku před barákem. Ochotně pózuje. Vše jde jak po nitkách. Paráda!

Další případný zádrhel čekám u vstupu do areálu školky – mimochodem docházíme do MŠ Zeyerova. Ale i tady je vše úplně v pohodě. Péťa dokonce nadšeně ukazuje na venkovní hrací prvky. Pocit napětí, se kterým jsem se probudil, ze mě padá. Všichni rodiče, co mě strašili, kecali. Začínám si tím být jistý.

V šatně školky už ale synův úsměv pomalu uvadá. Je mu jasné, že na něj něco kujeme. Malé děti nejsou hloupé... Přichází paní učitelka, ujímá se nás a po vstupu do třídy se Péťovi úsměv do tváře vrací. Tolik hraček! Co dřív? Náklaďák? Kostky? Autíčko? Je toho tolik na prozkoumání!

Dítě neváhá a už je v akci stejně jako jeho noví kamarádi. My nemizíme bez rozloučení, jak někteří radili. Pusinky, obejmutí, zamávání... To zkrátka být musí. Slzičky se nakonec objevují, a to i u maminky, ale po chvíli je všechno v pořádku. Ostatně jsem si jistý, že je v dobrých rukách. Paní učitelky jsou nesmírně sympatické a stejně tak celá školka!

Na dnešní den nezapomeneme. Jsem pyšný, co vám budu povídat. Takových je nás ale dneska víc, že?