Amerika je jiný svět, říká Mikuláš Hovorka

Mikuláši, jaký je život v Americe?
Úplně jiný. Všude je daleko, takže se bez auta neobejdete. Byl to ale rok plný zkušeností, které člověk jen tak nezíská, takže jsem za tu možnost vděčný a doufám, že druhý rok bude ještě lepší.

V čem byl ten největší rozdíl v porovnání s Českem?
Vzdálenosti. Člověku v tu chvíli dojde, jak malá země jsme, když se sem vrátí a má rodinu a vše vzdálené do půl hodiny. Navíc náš tým (Charlotte Checkers) je jako jediný úplně dole na jihu, takže jsme celou sezónu létali letadlem. Za poslední rok mám nacestováno snad jako za celý život.

Když se podíváme na led, vy jste se dostali do finále, kde jste padli s farmou Vancouveru (Abbotsford Canucks). Jaká byla ta sezóna z vašeho pohledu?
Já jsem byl na přípravném kempu Floridy úplně nejdelší možný čas, až poté nás poslali dolů, což jsem docela čekal. Na farmě jsem se ale ze začátku trápil. Nehrál jsem každý zápas, nedostával jsem na ledě moc minut, do toho jsme sháněli bydlení, pojištění, auto a další věci. S tím tam cizincům, oproti týmům v extralize, nikdo nepomáhá. Naštěstí tam se mnou byla přítelkyně, která mi strašně pomohla.

Zlomilo se to v lednu, kdy jsem se dostal do své hry a začal získávat i více prostoru na ledě, třeba mě nasadili i na oslabení, takže jsem se hned cítil lépe. A závěr byl parádní. Měli jsme v týmu spoustu dobrých hráčů, takže jsme věděli, že na to máme. Finále sice bylo hořké, byli jsme dvě výhry od vítězství v celé soutěži, ale intenzita a nasazení v play off byly parádní.

Pokud porovnáme českou extraligu a farmářskou AHL, na co jste si musel nejvíce zvykat? Předpokládám, že to bylo užší kluziště.
Ano. Nezdá se to, ale na užším ledě se dějí věci velmi rychle, takže je tam daleko více soubojů a hra je intenzivnější.

K tomu ještě to náročné cestování, kdy nemáte jako v NHL soukromá letadla, takže létáte komerčními lety, před každým musíte projít kontrolou, nebo běžně přejíždíte šest hodin autobusem a hraje se obden. Z tohoto pohledu jsou v extralize lepší podmínky, ať už kvalitou týmových autobusů nebo třeba posiloven. Obě ligy mají svá specifika, ale proti extralize nemůžu říct jediné slovo, ta liga mě vychovala, jsou tu neskuteční fanoušci, jde pořád kvalitou nahoru. Pokud mi nevyjde hokej v zámoří, určitě se mám kam vracet.

Sledoval jste během sezóny výkony Motoru, byl jste s nějakými hráči v kontaktu?
Ze začátku s Lukášem Pechem a Honzou Strmeněm, ale jak jsem říkal, neprocházel jsem si lehkým obdobím, navíc jsme pořád hráli, takže jsem s nimi tolik v kontaktu nebyl. Motor jsem ale samozřejmě sledoval, stejně jako celou ligu. Když jsem se nemohl dívat na zápas, tak jsem sledoval alespoň sestřihy.

Vy jste si v Motoru chválil spolupráci s trenérem obránců Jiřím Hanzlíkem. Našel se nějaký takový trenér i v Americe?
Ne tak úplně. Na začátku jsem neměl moc důvěru, až s postupem času jsme si k sobě nacházeli cestu a společnou řeč. Neměli jsme ale takový vztah jako s panem Hanzlíkem, se kterým jsme si po každém zápasu sedli a vždy mi k němu něco řekl, i když mě ne vždycky chválil, ale bral jsem to. Třeba to ale příští rok bude lepší. Ani nevím, jestli budeme mít stejné trenéry. V AHL se vždy ten tým rozpadne a skládá se nový, ani trenéři neví, jestli budou pokračovat.

V poslední sezóně v barvách Motoru vyletěl další mladý obránce – Tomáš Cibulka – což je asi odkaz práce trenérů Hanzlíka a Čiháka, že?
Určitě. Trenéři Čihák a Hanzlík jsou známí tím, že rádi dávají šanci mladým hráčům, pokud tvrdě makají. S Tomášem Cibulkou jsem minulé léto byl několikrát na ledě a vím, jak tvrdě maká. Když se rozhodl jít do Motoru, věděl jsem, že to pro něj bylo dobré rozhodnutí. Myslím, že Motor je pro mladé kluky výborný tým.

Když se vrátíme ještě k vaší sezóně, víte, zda jste byl někdy blízko povolání do hlavního týmu Panthers?
Myslím si, že ne. Ta AHL je opravdu velmi specifická a povolání do NHL může přijít jako blesk z čistého nebe, může se například někdo zranit a rychle někoho potřebují. Nikdy nevíte. Několikrát se stalo, že jsme hráli venku a najednou nám zmizel hráč ze sestavy. Za tu základní část se v týmu protočilo dalších dvacet kluků navíc, co původně nepatřili do základní sestavy. Během play off s námi cestovalo deset kluků jako zdraví náhradníci.

Takže nejste v žádném kontinuálním kontaktu s hlavním týmem?
Z Floridy se na nás jezdí koukat a často s námi mluví po zápasech, ale nefunguje to tam tak, že by vám řekli, ať makáte, že vás možná povolají nahoru. Prostě když to přijde, tak to přijde. Nikdo nic dopředu neví.

Možná by vám mohlo pomoci zvýšit šance na povolání, že jste se dostali do finále o Calder Cup, protože v Americe hodně dají na týmový úspěch.
Uvidíme. Moc nad tím nepřemýšlím. Musím se teď na tu novou sezónu připravit. My jsme ještě předminulý týden hráli a budu mít nejkratší přípravu v kariéře. Teď budu mít tak týden volno a začnu trénovat. Ale musím tam jít den ode dne, protože tam opravdu nikdy nevíte, nemůžete si nic plánovat. Já jsem tam hrál v obranném páru během té sezóny s deseti různými hráči, tady v Motoru se dvěma. Dokonce se mi tam stalo, že jsem naskočil do jednoho utkání jako útočník, což bych si předtím nepředstavil ani ve snu.

Prostě jiný svět.
To je fakt. Než jsem tam šel, pár lidí mi říkalo, že to tam je úplně jiné a člověk si to musí zažít, aby pochopil. Teď už to chápu. A doporučuju to každému, když dostane šanci, protože i když to nevyjde, ty získané zkušenosti jsou neocenitelné. Když se dívám na tu sezónu zpětně, beru jí jako úspěch, jelikož jsem se posunul mentálně i hokejově.