Budějčáci mají k Černé věži velký vztah. Někteří jsou nervózní a mají depresi, když ji nevidí

Pohlednice pořízená před rokem 1911 (soudě podle toho, že Hotel Slunce ještě nemá novou secesní fasádu s kubistickými prvky) představuje výhled z Černé věže na náměstí. Na ochozu Černé věže stojí dáma s masivním kloboukem plným zřejmě umělých květin a mladík v normálním kloboučku. Právě tato dvojice se zdá, že je nějak domalovaná. Dáma s takovým botanickým kloboukem a sukní by sotva zdolala 225 schodů, aniž by klobouk ztratil fazónu. Délka sukně by ani nevadila, mohla si ji vykasat, k čemuž by jí mladík jistě ochotně pomohl.

Ochoz Černé věže, jehož podlaha je ve výši 45,57 metru nad zemí, je obklopen 16 toskánskými sloupky, které nesou strop ochozu a částečně bývalé obydlí rodiny Schestauberů a systém bání. Na Černé věži pracovali tři stavitelé z Itálie v letech 1549 až 1577. Hans Spatz začal, ale když se mu naskytla příležitost (jistě lukrativní) stavět novou radnici, Černou věž v roce 1555 opustil. Pokračoval Lorenz Vlach do roku 1565, který věž dostavěl nejméně do 1. patra. Potom věž stavěl a do výše 72,29 metru dokončil Vincenc Vogarelli. Jeho jsou právě toskánské sloupky a nezaměnitelné báně. Škoda, že poté změnil řemeslo. Stal se poštmistrem.

Kolem kašny jsou vidět stromy různého stáří. Nabízí se úvaha, že jsou buď všechny stromy stejně vysoké, nebo žádné (v roce 1937 byly odstraněny). Kolem podloubí jsou výrazné chodníky, které byly vydlážděny v roce 1895 před příjezdem císaře Franze Josefa. Od toho času se na náměstí velmi korzovalo. Předtím to po „kočičích hlavách“ dost dobře nešlo. Z výšky je vidět, že náměstí neleží ve středu historického jádra města. Hned za radnicí pohledově směrem na západ nic není, zatímco na východ, sever a jih město pokračuje. Existují teorie, co tím technický zakladatel města rytíř Hýř sledoval. Roli asi hrála Vltava s Malší, které tekly po západním okraji města.

Současný pohled. Foto: Jan Homolka

Druhý dům vlevo od Hotelu Slunce (tehdy U Zlatého slunce) má dvě arkády loubí. Dnes jenom jeden široký oblouk. Okresní konzervátor později často upozorňoval, že to byla chyba radnice povolit panu Wichtovi jeden oblouk místo dvou. Jak se to panu Wichtovi podařilo, neupřesňoval, jen přidával, že za pokutu 500 korun od památkové komise, kterou pan Wichta za to dostal, mu to určitě stálo. Wichtů tam zařídili Lyonský dům s hedvábím. V roce 1952 se dole slavnostně otevřela Sovětská kniha. Byl přítomen i zástupce ruské Mežknígy, ale „Mežkníga“ byl i pro radnici hloupý název, tak to byla Sovětská kniha a potom Zahraniční kniha či literatura. 

Ochoz na Černé věži je pohodlný, děti Schestauberů jezdily po ochozu na tříkolce. Z každé strany je na město jinak zajímavý pohled. Bývalo zvykem, že pán vzal dámu na věž, dokládá to i pohlednice. Motivem pána ale mohlo být ne to, že dámě ukáže Boubín, ale samotný výstup, kdy podle pravidel Guta-Jarkovského jde muž vzadu (níže) a dámu ochraňuje před pádem. Platí to i dneska.

Z ochozu je vidět město a na obzorech z každé strany panorama Novohradských hor, Šumavy, Brd a Vysočiny. Mohlo by se s nadsázkou říci, že třetina Čech. Problém jsou Alpy. Tři generace Schestauberů uváděly, že je nikdy neviděly. Konkrétně je nikdo z Černé věže neviděl, ale stejně se traduje, že možná vidět jsou, alespoň malá špička. Přispívají k tomu svědkové, kteří za mimořádných atmosférických podmínek Alpy viděli z Jivna a z Baby nad Rudolfovem.

V době, kdy politici jezdili automobily Tatra 8, rozšířilo se ve městě, že z věže jsou vidět Tatry. Není to zrovna kvalitní vtip, ale naznačuje, že každý Budějčák má k Černé věži nějaký vztah. Někdo dokonce takový (je to doloženo), že když určitý čas Černou věž nevidí, je nervózní a má depresi.