DRBNA HISTORIČKA: Budějce měly na začátku dvacátého století celkem sedmnáct kašen

Na snímku z roku 1955 se dokončuje vnitřek kašny na začátku Lannovky. Vpravo je vidět stanici trolejbusů ve směru k nádraží před biografem Jas (tehdy stále převládal název bio Elekta). V pozadí vpravo je patrná proluka, kde je dnes parkoviště Prioru. Stávala tam do roku 1945 německé reálka s kaplí a věží. Sice trakt v Jeronýmově ulici byl značně poškozen bombardování, ale v přední části v Lannovce bylo do podzimu 1945 ubytováno vojsko. O zboření reálky rozhodla komise.

Stanice U Jasu byla později přeložena k JČE. Vlevo ve směru od nádraží stojí na stanici trolejbusů U Pomahačů dnes již zapomenutý (alespoň místní dopravní podnik je dal tenkrát klidně všechny do šrotu, je ovšem fakt, že koupil trolejbusy větší) elegantní trolejbus francouzského střihu Vetra s dobrým motorem ČKD. Stanice neměla název U Pomahačů, poněvadž to býval módní salón Františky (Fanuše) Pomahačové s pařížskými a vídeňskými novinkami, nýbrž U Jasu.

V roce 1955 se postavila kašna také na konci Lannovky u nádraží. Léta 50. nebyla z výtvarného hlediska pro obraz města přínosná, ale architekti prvorepublikových škol prosadili do ulic trochu kumštu navazující na tradici řek, vody a kašen. Politici zrovna v tomto v projektech neškrtali. Budějce měly na začátku 20. století celkem 17 kašen, nepočítaje v to kašny či bazény od roku 1882 na sadech a kašnu na Palačáku. Ještě v roce 1912 stála kašna na Ovocném trhu před děkanstvím u Černé věže. Klub Za staré Budějovice se o likvidaci této kašny dověděl pozdě a nestačil zasáhnout. Roku 1915 byla zase zbořena kašna na Pražské poblíž pivnice (Metropol), v tom čase i kašna na Lobkowickém náměstí (dnes tam stojí mariánské sousoší).

Klub za staré Budějovice neměl před 1. světovou válkou patřičnou sílu. Když se na radnici o něčem podobném hlasovalo, zastupitelé konzervátora Braniše přehlasovali. Po roce 1918 za Adolfa Trägera byl Klub silnější a leccos nedovolil. Některé kamenné kašny byly v půdorysu obdélníkové s profilovaným parapetem barokního typu, protože souviseli přímo s výstavbou Samsonovy kašny. Stály v Kněžské u Malého pivovaru, u kláštera, u biskupství apod. Původně vedla do kašen pitná voda.

Po roce 1890 se začaly stavět ve městě pumpičky na pitnou nebo užitkovou vodu. Voda z Vltavy už nebyla jako pitná kvalitní, tak se našel zdroj u Nedabyle a do pumpiček se přiváděla voda „nedabylka“, která se filtrovala skrz 1,5 metru  silnou vrstvu písku (traduje se, že písku z Dunaje). Ve městě se postavilo 45 veřejných pumpiček na pitnou vodu a  14 na vodu užitkovou. Pumpičky (stojánky, vasrlajtunky) se mimo to stavěly také v Novém Vrátě. ve Starém Vrátě, ve Čtyráku a podobně. Měly novorenesanční tvary, později secesní. V zimě pořád tekly malým praménkem. Kolik kdo natočil, přesněji natlačil na mosazné tlačítko, tolik měl pitné vody.

Kašny z roku 1955 v Lannovce byly poslední pravé kašny s vertikálou, pozdější bazény u paneláků sice představovaly cenný vodní prvek, ale často připomínaly nádrž. Poeticky řečeno voda a kašny jsou pokladem města. Také básník Jan Neruda z pražské Malé Strany, znalý vod Vltavy a Čertovky, napsal, že řeky objímají Budějovice České jako prsten skvostný. O kašnách nic nenapsal, ale jistě s nimi počítal do toho prstenu. Patří k němu i Mlýnská stoka, která byla ale v roce 1890 za Jana Nerudy trochu jiná, široká, vodnatá a čistá (kropilo se z ní prádlo při bílení). Také se nejmenovala stoka, byl to Mlýnský potok. Na to, že Budějce obklopuje tolik vody a vůbec jsou metropolí kraje jihočeských rybníků, máme už jen jednu pořádnou kašnu a nechyběly ani plány Mlýnskou stoku zasypat. Šlo by to, ale bylo by po prstenu.