Zibura: Kdyby každý podnikl alespoň jednu pouť, žilo by se nám líp

Letos vám vyšla kniha o pouti do Jeruzaléma a je vcelku úspěšná. Čím to je?
Nejspíš tím, že lidi už nebaví číst negativní zprávy. Raději se u knihy pobaví a zasmějí. V knize píši o tom, jak procházím muslimskou zemí. Za celou cestu jsem se setkal jen s milým přijetím. Lidé si mě brali k sobě domů, nechali mě přespat a dali mi najíst. Kniha je svědectvím o tom, že svět je lepší, než si myslíme a také o tom, že vyrazit pěšky na pouť může úplně každý, když si přečte, co všechno se přihodilo kvůli mé nešikovnosti na cestě mě.  Docela mě překvapilo, že je o knihu takový zájem. Teď zrovna se dělá ještě dotisk čtyř tisíc knih. Pomalu se blížíme k hranicím bestselleru.

Co vás přimělo k tomu vůbec knihu napsat?
Když jsem se vrátil domů, tak jsem o cestě téměř nemluvil. Až koncem roku jsem nasdílel album lidí, kteří mi tenkrát nějak pomohli a napsal jsem k tomu i jejich příběhy. Album sdílelo asi dva tisíce lidí. Což mě utvrdilo v tom, že žánr cestování ještě nebude tak pasé, jak jsem si myslel.  Od té doby jsem v jednom kole. Objíždím republiku a mluvím o své pouti. Dalo by se to přirovnat ke stand-up comedy. Napsal jsem knihu a hlavně se snažím lidi motivovat k tomu, aby chodili taky.

Kolik poutí už jste podnikl?
Po maturitě jsem vyrazil do Santiaga de Compostela, to byla moje první cesta. O rok později jsem šel pěšky do Říma a pak přišel Jeruzalém.

Proč zrovna tyto tři poutní místa?
Jsou to nejvýznamnější křesťanská místa. Nejsem tedy křesťan, ale zajímá mě ta tradice. Je hezký jít někam, kam chodili lidé tisíce let.

Plánujete další cestu?
Samozřejmě. Teď mě čeká ještě turné po Slovensku, pak bych na jaře chtěl napsat další knihu, pohádky pro děti a pak vyrazím do Afriky.

Pochopila jsem správě, že vás v podstatě vaše poutě živí?
Ano. Dřív jsem psal reklamní texty, ale tuhle práci už jsem musel omezit na minimum. Teď se věnuji pouze tomuhle a myslím si, že je to počestný zisk, protože tomu věnuji hodně času a úsilí.

V čem spočívá to úsilí?
Chtěl bych dosáhnout toho, aby se poutě staly i u nás běžnou věcí, o které budou mladí lidé po maturitě přemýšlet. Dnes běžně každý přemýšlí o cestě za prací na Zéland, do Ameriky nebo Kanady, ale nad vykonání poutě, ne. Myslím si, že kdyby každý po matuře vyrazil na pouť, třeba jen na měsíc, tak se tady budeme mít líp. Pro mě to byl nesmírně důležitý zážitek. Najednou jsem se mohl bavit s lidmi z celého světa, kteří podnikli cestu z různých důvodů. Často to byli právníci nebo vyhořelí učitelé. Bylo unikátní poslouchat jejich životní příběhy zrovna v období, kdy jsem si nastavoval ten svůj profesní život. V jiných zemích tahle idea funguje. Dokonce ve Francii, když jdeš na pouť, tak pak za ní dostaneš i kredity. V Německu i Americe jsou poutě také velmi oblíbené, jen u nás jsou ještě trochu upozaděné.

Doporučujete tedy, aby každý podnikl cestu sám?
Ano. Určitě. Když je tam někdo druhý, už je navíc. 

To chápu, ale co něžné pohlaví, to má značnou nevýhodu.
Znám spoustu žen, které vyrazily sami na pouť, a nic se jim nestalo. Tohle je velmi častá otázka a já na ni odpovídám tak, že je posílám do Santiaga de Compostela. Ročně tam projdou tisíce lidí. Na cestě jsou ubytovny, není problém sehnat jídlo ani pití, trasa je dobře značená a hlavně bezpečná.

Tohle už ovšem zavání komercí. Nemyslíte?
Ano, ale na druhou stranu, když chceš být sám, najdeš si trasu, kde nikoho za celý den nepotkáš. Neustále tam vznikají nové cesty. Myslím si, že pouť do Santiaga je taková startovní. Moji rodiče už ji šli dvakrát a byl na ní i můj bratr. Všichni byli velmi nadšení. Najednou se totiž ocitneš úplně mimo všechny problémy a běžné dění. Denně se na nás valí ze všech stran negativní informace, které v nás vyvolávají pouze strach. Na cestě se od tohohle všeho odpoutáš. Potkáš spoustu inspirativních lidí a projdeš neskutečným vývojem.

Do Jeruzaléma jste šel podle mapy?
Ne. Šel jsem z hranic Bulharska a Turecka. A šel jsem furt na jih do Antalye bez mapy. Vždycky jsem se ptal, kudy do dalšího města. Je zajímavé, že na krátkou vzdálenost se člověk bez mapy ztratí, ale na tu dlouhou je to v klidu. Pak jsem letadlem přeletěl do Izraele, protože přes Sýrii jsem jít nemohl, protože je tam válka. Prošel jsem pěšky půlku Izraele. Dohromady to bylo čtrnáct set kilometrů. Pak jsem si teda nějakou obstaral, ale ona byla v hebrejštině a to mi moc nepomohlo.

Na kolik vyšla ta cesta?
Na čtrnáct tisíc, nejdražší byly letenky. Celkem je to strašně levný. Levnější než žití tady. Mě ty lidi na všechno zvali. Je to takové poselství o světě a mým cílem je lidi motivovat k tomu, aby chodili taky. Já těch poutí zase tolik neprošel, ale dostatek na to, abych věděl, co to člověku může přinést, a já si myslím, že moje pozice teď je důležitější, než poutníků, kteří někam jdou, ale dělají to pro sebe. Ale já chodím za lidmi a říkám jim, aby chodili taky, a vím už asi o stovce lidí, kteří vyrazili na základě mojí projekce.