čtvrtek 21. listopadu 2019 Albert

RECENZE: Český film se může pochlubit dalším pokladem. Má název Já, Olga Hepnarová

„Já, Olga Hepnarová, oběť vaší bestiality, odsuzuji vás k trestu smrti přejetím…“ Přemýšlím, kdy naposledy zazněla v českém filmu podobně mrazivá věta. Mrazivá o to více, že byla skutečná…

Pomsta může mít různou formu. Dvaadvacetiletá Olga Hepnarová si v roce 1973 sedla za volant nákladního vozu, úmyslně vjela v pražském centru na chodník a přejela několik lidí, z nichž jich osm zemřelo. Známá masová vražda, za kterou byla Olga popravena… Jaký byl ale její příběh? Film Já, Olga Hepnarová dá možnou odpověď, ačkoliv nechci polemizovat, nakolik je vykreslení psychicky narušené dívky autentické.

Filmový štáb si naložil nepříliš jednoduchý úkol. Na jednu stranu máme nemocnou ženu, která se uchýlila k brutální vraždě, na stranu druhou ženu, která musela pro svou „jinakost“ snášet nejrůznější ataky. To však její čin samozřejmě neomlouvá a filmaři si toho jsou vědomi. Myslím, že ke složité látce přistoupili více než dobře. Hlavní postavu neidealizují, nedělají z ní mučednici… Její příběh ukazují syrově, realisticky, nedělají žádné soudy. Zkrátka vypráví naprosto nezaujatě, což považuji za největší klad filmu.

Velké diskuze jistě způsobí samotné technické zpracování snímku. Osobně jsem ze zvolené formy nadšený. Černobílý obraz podtrhuje celkově velmi depresivní ráz. Možná by mohl být více kontrastní, ale takto máte opravdu pocit, že koukáte na starý český dobový film (ač už tehdy byl samozřejmě standardem barevný obraz). Už jen ten Hrušínský zde chybí…

Jednotlivé záběry jsou velmi dlouhé a leckdy máte pocit, že jsou až na hraně únosnosti. Film chvílemi připomíná spíše mozaiku, možná i dokument, ale ve výsledku funguje skvěle. Jen prostě musíte přistoupit na hru autorů a ještě lépe – být na ni při vstupu do kinosálu připraveni. Jestliže totiž čekáte typické české drámo, možná budete rozhozeni. Tohle je totiž těžká látka, která ve vás probudí nepříjemné pocity, možná vás znechutí, zkazí vám zbytek večera. Nemluvě o tom, že si film vystačí bez hudby, což je mimochodem poměrně odvážný krok, protože hudba je samozřejmě při vytváření atmosféry silným pomocníkem. Zde kolikrát vládne absolutní ticho, nebo jen cosi šumí v pozadí… Mimochodem ozvučení filmu je na české podmínky nadstandardní. Každé vrznutí, kousání, nasátí z cigára, bouchání je velmi intenzivní.

Vše doposud zmíněné by přišlo vniveč, kdyby filmaři neměli dobrou ruku při výběru hlavní představitelky. V tomto případě se dá skutečně mluvit o výhře, protože polská herečka Michalina Olszańska předvedla strhující výkon. Je uhrančivá, znepokojivá, chladná, ale zároveň i lidská a chvílemi budící sympatie. Nevyznáte se v ní a vlastně se nevyznáte v celém filmu. Skutečně se k hlavní postavě všichni chovali tak hrozně, že se musela uchýlit k tak těžké odplatě? Nebyl to jen její dojem? Je správné oplácet zlo zlem? Tvůrci diváka neustále staví před nejrůznější otázky a vůbec nemají snahu mu dát odpověď…

Já, Olga Hepnarová připomíná filmy třeba Františka Vláčila, ostatně nebude náhoda, že právě jemu je tento snímek věnován. Ještě častěji jsem ale myslel na finského Aki Kaurismäkiho, který se také vyznačuje pomalým tempem, určitým „pozorovacím“ stylem a zaměřením na lidi na pokraji společnosti. Ostatně věřím, že právě jemu by tato látka také skvěle sedla.

Film Já, Olga Hepnarová mi dal přesně to, co jsem podle povedeného traileru čekal - pořádně depresivní nálož, která se nezajímá o kompromisy. Je jisté, že se najdou diváci, kteří řeknou, že v kině málem usnuli, že je film roztahaný, nejednoznačný, ale věřím, že z toho si autoři nic dělat nebudou. Osobně jsem spokojený a jsem opravdu rád, že česká kinematografie vyprodukovala další film, na který mohu být náležitě pyšný.  

Budějcká Drbna dává filmu Já, Olga Hepnarová 80 %.

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.