Petr Rychlý: Nadchlo mě, jak České Budějovice kulturně žijí

Zavítal jste někdy na otáčivé hlediště jako divák?
Ano, na otáčivém hledišti jsem byl již několikrát. První hra, kterou jsem viděl, byl Sen noci svatojánské v režii Jiřího Menzela. Dále jsem viděl Krásku a zvíře a dvakrát představení Tři mušketýři. S mou ženou si totiž jednou za pět let uděláme romantický výlet do Českého Krumlova, ubytujeme se v hotelu s historickou tradicí, povečeříme, poté navštívíme představení a druhý den se vracíme zpět domů. Když jsem byl naposledy usazen v hledišti a točna se se mnou začala otáčet, tak jsem si říkal, jak krásné prostory tady jsou a chtěl bych si zde jednou zahrát.

Po nabídce dvojrole ve hře Ženy Jindřicha VIII. aneb chudák král(em) se dostavilo nadšení, nebo naopak obava?
S každou pěknou nabídkou má herec radost. Jak já říkám: „Smutný herec je ten, který nikoho nezajímá.“ Anebo nemá práci. S Janou Kališovou (umělecký šéf činohry Jihočeského divadla, pozn. autorky) se známe z Mostu, kde režírovala v divadle. Sama mě oslovila, že by se mnou ráda něco připravila na příští sezonu. Nakonec přišla tato nabídka na dvojroli po Oldřichu Víznerovi.

V tomto představení ztvárňujete dvojroli, která je nejspíš ohromně fyzicky náročná. Je čas si během více jak dvouhodinové hry odpočinout?
Je to poprvé v životě, kdy jsem si v divadle dvojroli zahrál. V atypickém prostoru zámecké zahrady, kde je vše daleko a některé výměny musí být opravdu rychlé, se člověk hodně naběhá. Bylo to náročné jak fyzicky, tak i psychicky. Mou ambicí bylo tyto dvě role od sebe hodně odlišit. Větší problém mi dělal hostinský Jindra, král Jindřich je takový autoritativní, kdežto Jindra je jemnější, zpomalenější. Já v civilu jsem, myslím si, dynamický, energický... A Rychlý. Ano, rychlý. Nakonec jsme Jindru, k mé velké radosti, našli a doufám, že diváci mezi nimi rozdíl poznali.

Inspicientka, komparzistka a nápověda Jihočeského divadla Markéta Vejdovcová na sebe tentokrát vzala roli vaší osobní asistentky. Jak vznikla tato úloha?
Když na otáčivém hledišti člověk zkouší ve dne za světla, tak je to všechno takové jednoduché, ale když najednou přijde tma, tak se orientace začne vytrácet. Do toho se s vámi začne hlediště otáčet, začíná to být matoucí. Pak přijde na řadu scéna, před kterou je Jindřich převlečen do kostýmu Jindry, Jindra do kostýmu Jindřicha a k tomu si musí vyměnit prostředí. To už vám hlava nebere. A tak Markéta dostala nápad, že se stane mou vodičkou bludičkou. Když jsem zabloudil, měla u sebe světýlko, kterým jako světluška zasvítila, já se zorientoval a hned věděl, co mám dělat.

Která z rolí vás bavila víc? U které se dá víc improvizovat a spolupracovat s diváky?
Paradoxem je, že k Jindrovi, se kterým jsem se víc natrápil, jsem našel větší vztah. Přece jenom nemám modrou krev, nejsem šlechtic a scény na zámku nejsou tak komické, jako v hospodě. V Jindrovo hospodě je šest famózních dětských herců, se kterými jsem si scény užíval, protože děti mám rád. I proto mě bavila role hostinského Jindry víc.

Jakkékoliv představení zpestří hercova improvizace, ani v této hře o ni nebyla nouze. Promýšlíte si improvizaci dopředu, anebo bývá spatra?
Pokud se stane něco nečekaného, tak to velice rád převezmu do hry. Třeba když jsme jednou představení celé odehráli v dešti, tak na diváky zafungovala věta: „Lady Jano, vítám vás ve vodním lůžku.“ Leželi jsme s kolegyní Danou Verzichovou v úplně promočené posteli. Anebo když se mezi hospodou a točnou s diváky objeví myška, s tím se dá také velmi dobře pracovat. Mě improvizace baví, ale pouze pokud je vhodná chvíle. Režisérovi této inscenace Martinu Glaserovi jsem slíbil, že toho příliš přidávat nebudu, vlastně ani není potřeba, protože text, který sepsal s Olgou Šubrtovou, je velice kvalitní.

Jak se vám spolupracovalo s jihočeským sborem?
Byl jsem velice příjemně překvapený, když jsem dorazil na zkoušky do prostorů otáčivého hlediště a neviděl jsem žádný kyselý obličej, že sem přijel „nějakej Rychlý“. Je vidět, že všichni komparzisté hrají s nadšením. Při přípitku po sté repríze jsem veřejně zmínil, že jsem dlouho nezažil tak svělou práci sboru. Tito lidé to dělají naplno a baví je to. Je slyšet, když celý sbor křičí: „Ať žije královna Kateřina!“ Není to žádná faleš a já si potom doopravdy připadám jako král.

Nevýhodou divadla s nejvyšším stropem na světě je občasná nepřízeň počasí – bouřka, silný déšť, silný vítr. Setkal jste se někdy s těmito zhoršenými podmínkami?
Já jsem se na to docela i těšil, přestože už se zhoršeným počasím zkušenost mám. Asi před dvaceti lety jsme hráli na hradě Romea a Julii a Večer tříkrálový. Tam nám také párkrát zapršelo. Ale nezažil jsem, co tady, aby pršelo celé představení, od začátku do konce, to znamená dvě a čvtrt hodiny. Nejnepříjemnějších bylo prvních deset minut, kdy si lehnete do molitanové postele, která vás ihned promočí. Pak jsem se naběhal a zahřál, že jsem déšť a mokro přestal vnímat. Neuvěřitelní jsou ale diváci, oblečou si pláštěnky, neopustí hlediště a společně s námi vydrží až do konce. Byla by škoda, když sem diváci jezdí z různých koutů republiky, aby se představení zrušilo. To by mi bylo také líto. Zvládli jsme to, alespoň z toho máme pěkný adrenalinový zážitek.

Jihočeské divadlo jezdí do Českého Krumlova každý večer z Českých Budějovic. Jezdil jste s nimi? Zůstával jste přes noc v Českých Budějovicích?
Ano, jezdil jsem s nimi. V Budějovicích jsem zůstával v hereckém bytě, tím jsem se tak nostalgicky vrátil k mým začátkům v Mostě, kde jsem měl také takový malý kutloch napůl s kolegou. Užíval jsem si to, byla to pro mě relaxace a duševní hygiena, být tam sám, schovaný před mediálním tlakem. Toto představení bylo ale náročné, nemohl jsem po něm hned usnout, tak jsme si občas sedli s kolegy na pár piv a najednou byly tři hodiny. Takže jsem vstával až okolo jedenácté hodiny dopolední.

Jak se vám zalíbily České Budějovice? Stihl jste navštívit nějaké památky?
Moc památek jsem nenavštívil, byl jsem tak unavený, že jsem si pouze zašel na nějaký dobrý oběd nebo kávu. Rád jsem se procházel podél řeky pod divadlem, velice malebně udělané. Co mě ale nadchlo nejvíc, jak Budějovice kulturně žijí. Pokaždé byla na náměstí nějaká akce, stále se tam něco dělo, to mě mile překvapilo. Koncerty, u kterých si lidé sedli i na zem a poslouchali. Také se mi líbila výstava uměleckých děl po celém městě. Velice zajímavé je, že přijde sobota nebo neděle a Budějovice jakoby usnuly. V Praze je to naopak.

Máte tři děti. Byl se někdo z rodiny na představení podívat?
Já říkám, že mám čtyři děti. Z vlastních mám tři syny: Matěj, Ondřej, Petr, ale před čtrnácti lety jsem vyženil dceru Denisu, které je sedmnáct let. Byla se podívat moje žena s nejmladším synem Petrem a s Denisou. Nejstarší syn Matěj, reportér na TV Prima, byl právě zaneprázděn prací a hlavně přípravou své svatby, která proběhla v červenci. Ondřej, herec, byl obsazen do role Sebastiana ve hře Večer tříkrálový, takže ani ten neměl šanci se na otáčko dostat. 

Pokud na ně vůbec zbyde čas, jaké jsou vaše koníčky?
Jsem velmi rád, že jsem v Budějovicích našel parťáka v kolegovi Pavlu Oubramovi, vášnivém sportovci, který se šest let věnuje tenisu. Proto jsem si sem přivezl rakety a chodívali jsme hrát tenis a dokonce se zúčastnili tenisového turnaje. Skončili jsme na krásném předposledním místě.

Asi málo fanynek.
Určitě málo fanynek! Ale je znát, že Budějovice jsou malé město a nic se tady neutají. Druhý den jsem šel na oběd a hned mi číšník říkal: „Vám ten tenis včera moc nešel, porazila vás i dáma.“ Ale bylo to strašně fajn, i přesto, že fyzické síly společně s divadlem ubývaly. Jiný koníček, který provozuji doma, je práce na zahradě. Pěstuji okrasné záhony a letos jsem postavil skleník. To je další hobby, u kterého rád relaxuji a vyčistím si hlavu.

Na závěr mě zajímá, zda-li vás uvidíme na otáčivém hledišti i příští rok?
Věřím, že ano, vedení divadla bylo velice spokojeno. Od září by měl být k dispozici prodej lístků a já se moc těším už teď, protože rok uteče jako voda.