Pondělí, 17. září 2012, 10:16
Pár minut před sobotní druhou hodinou odpolední se koukám na internet, jaké památky jsou otevřené. S potěšením zjišťuji, že je jich opravdu spousta. S menším potěšením shledávám, že většina jich zavírá už ve tři hodiny. S panikou zburcuji bráchu od nějaké domácí práce a kvapně nasedáme na kolo vstříc centru města.
Jinak než na kole se totiž v Budějcích nikam včas nedostanete. Ale to je zase jiná kapitola.
Beru to hned zkraje. První zastávkou je hradební věž Železná panna. Po sportovním výkonu bych nejraději zasedla k prvnímu volnému stolku a nechala se občerstvovat, ale jelikož mi dnes můj oblíbený domácí nápoj nenalijí, odebírám se vzhůru k mučicímu nástroji. Míjím zajímavé expozice uměleckých děl vázajících se k městu.
V posledním patře konečně spatřuji Železnou pannu. Toto kovové monstrum vnímám spíše jako bizarní umělecký prvek, než abych si představila, že někoho připravilo život strastnými muky. Po chvilce zamyšlení nad tím, koho si v mučicím nástroji dovedu představit, se otáčím na podpatku a pokračuji v kulturním maratonu.
Zbývá mi třičtvrtěhodinka do poslední prohlídky radnice. Rychle tedy popojedu do Biskupské zahrady. Škoda, že není otevřená častěji. Je to jedno z mých nejoblíbenějších míst ve městě. Po vstupu tam si ani neuvědomíte, že jste přímo v centru a obklopí vás klid a krásy zahradních zákoutí. Smůla, že dnes byla ještě ke všemu půlka zahrady v rekonstrukci, tudíž nepřístupná. I tak mě baví sednout si na chvíli na zeď a pozorovat kolemjdoucí.
Moc času ale bohužel nemám, a tak se rozjíždím k Rabenštejnské věži. Další věž vedle Železné panny, která byla kdysi součástí městských hradeb. Její expozice tomu odpovídají a já se přiznávám, že jsou spíše pro kluky.
O pár minut později už pospíchám na radnici. Poslední prohlídka začíná ve tři. Skvělé, stíhám. Jenže prohlídka je jen pro pětadvacet lidí a ti to mají předem zarezervované. Ptám se ještě na lístky. „Máme ještě jeden,“ oznamuje mi mladík na informacích. „A já mám ještě sourozence,“ odvětím mu s co nejmilejším úsměvem. Taky se usměje a kývne hlavou, že je to v pořádku. Jdeme tedy společně na jeden lístek.
Prohlídka trvá necelou hodinku. Podle průvodkyně se tu za celý den vystřídalo kolem 350 lidí. Byla tady i početná skupina Němců. Obcházíme postupně celou radnici. Nejvíce se těším, až uvidím kancelář pana Thomy a samozřejmě taky na střechu. Tam se dostáváme po několika minutách prohlídky a kocháme se výhledem na naše krásné krajské město a kejklíře poskakující přímo pod námi na náměstí.
Do kanceláře primátora jdeme skoro až na závěr. Ale jak se říká, to nejlepší na konec. Ten se ale má, pomyslím si a vzápětí si umanu, že v příštím životě budu primátorka, nebo alespoň jeho náměstkyně. Po prohlídce nové i staré části radnice si říkám, že je to moc pěkná budova.
Nakonec jsem tedy stihla vše, co jsem si naplánovala. Vlastně bych se nezlobila, kdybych mohla zavítat i na Vodárenskou věž, či do Muzea koněspřežky, ale to bych se musela o víkendu po náročném pracovním týdnu dřív probudit.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
