S divadelním režisérem Jaromírem Hruškou o problémech amatérských spolků

Jaké byly Vaše začátky u amatérského divadla, a jak pokračovala Vaše profesionální divadelní dráha?
Začínal jsem jako mim, což považuji za důležité. Od té doby považuji nonverbální vyjadřování (chůze, mimika gesta atd.) na jevišti za neopomenutelný významotvorný prvek i inscenacích ryze činoherního charakteru. Pokračoval jsem jako člen činoherního souboru legendárního D111, kde jsem se také poprvé ujal režie. Na základě úspěchu inscenace na Jiráskově Hronově jsem dostal nabídku Ministerstva kultury ČR účasti na semináři o metodách práce K. S. Stanislavského a jeho následovníků v Moskvě. Bylo to pro mne velmi cenné a dá se říci, že mnohdy si při řešení některých inscenačních problému na seminář s díky vzpomenu.

Po absolvování Gymnázia v Českém Krumlově jsem vystudoval obor divadelní režie na divadelní fakultě AMU v Praze. Působil jsem též na Pražské Konzervatoři jako pedagog a režisér dvou inscenací. Jednu inscenaci jsem vytvořil též na prknech Malého divadla v Českých Budějovicích. Byla to vlastní dramatizace Dostojevského Něžné, na kterou jsem dostal stipendium Českého literárního fondu. Prodělal jsem náhradní vojenskou civilní službu a v Jihočeském divadle. Tomu jsem také rád, neboť člověk detailně poznal provoz většího třísouborového divadla. Potkal jsem se zde opět s ruským režisérem Sergejem Fedotovem, kterému jsem několikrát asistoval. Například na inscenaci Gogolových HRÁČŮ u Karla Heřmánka v DIVADLE BEZ ZÁBRADLÍ.

Poté jsem se věnoval jinému oboru, konkrétně obchodu. Opět zajímavá zkušenost, práce s lidmi a poznání, že vše má nějakou hodnotu. Někdy však může být i záporná. V té době jsem spolupracoval převážně s Prachatickým ŠOSem, se kterým spolupracuji dodnes. Před dvěma lety přišla nabídka z Městského divadla v Českém Krumlově na pozici dramaturga divadla, kterou jsem rád přijal. V současnosti jsem i nadále dramaturgem a zástupcem ředitele divadla Jana Vozábala, se kterým nabízíme divákům, dle ohlasů, zajímavý a pestrý program.

Dosáhl jste značných úspěchů na amatérské divadelní scéně. Jaké to byly?
Samozřejmě nemohu nezmínit několikanásobnou účast mých inscenací na Jiráskově Hronově, který je vysněnou metou každého amatérského divadelníka. Třikrát to bylo s inscenacemi českobudějovického D111 a dvakrát s inscenacemi prachatického ŠOSu. Většina z těchto inscenací získala řadu cen, jak za režii, tak za herecké výkony i za inscenaci jako celek. Neskromně musím říci, že jich bylo mnoho a nemá smysl je zde jednotlivě vyjmenovávat. Zcela jistě mohu prohlásit, že v novodobé historii nebylo úspěšnějších divadelních inscenací, které by reprezentovali město České Budějovice na poli amatérského divadla.

Divadelní soubor D111 patřil řadu let k úspěšným amatérským souborům v Českých Budějovicích. Můžete nám přiblížit jeho historii a případně co vedlo k jeho zániku?
Myslím, že nejsem oprávněn k nějaké hlubší historické reflexi, ale existují publikace, které se historií amatérského divadla v Českých Budějovicích zabývají. Například kniha Jiřího Černého „Budějcká Thálie“. K zániku resp. pozastavení činnosti vedlo to, že přišlo o zázemí tj. pravidelný divadelní prostor, kde by mohlo zkoušet a hrát. Hostování v Malém divadle definitivně skončilo přechodem loutkohereckého souboru pod Jihočeské divadlo. Zvýšení smluvních cen pronájmu bylo pro amatérský soubor neúnosné. Dosavadní pronajímání prostor ještě před sloučením souborů už tak dosti silně ekonomicky zatěžovalo soubor a další zvýšení nákladů na provoz divadla bylo prostě likvidační. Přesto, že soubor byl ochoten vynakládat určitou částku na nájemné, nebyl schopen ve městě najít prostor, kde by se neuplatňovalo komerční nájemné. A je tomu tak dodnes. Obecně o tomto problému svědčí i nedávný případ souboru J. K. TYL. Po dlouhých peripetiích se souboru podařilo najít řešení. Osobně si myslím, že onen proces byl natolik dehonestující, že bych jím projít nechtěl.

Jaká je současná amatérské divadelní scéna v Českých Budějovicích?
To mohu jen těžko posoudit, neboť jsem plně zaměstnán provozem Městského divadla v Českém Krumlově, ježděním do ostatních českých divadel po celé České Republice a spoluprácí s prachatickým ŠOSem. Viděl jsem podzimní premiéru souboru J. K. TYL hry Miro Gavrana „VŠE O ŽENÁCH“. Z toho ovšem mohu jen těžko posoudit celkovou úroveň amatérské divadla provozovaného v Českých Budějovicích, protože zde působí i soubory jiné.

Myslíte si, že je amatérské divadlo v Českých Budějovicích dostatečně podporované městem? Kdybychom to porovnávali s Prachaticemi?
Opět se k tomu těžko vyjádřit. Náš soubor D111 není aktivní. V minulosti jsme na dané zpracované projekty vždy obdrželi dotaci, která se myslím městu vždy formou jeho propagace po celé zemi bohatě vrátila. Problém nastal v situaci onoho hledání či vytváření prostoru pro práci. Tam byly a jsou ze strany města značné rezervy. Nutno ovšem říci, že obecně prostor vhodných pro pořádání tak specifické kulturní akce jako je divadelní představení, není v Českých Budějovicích mnoho. Je to otázka vytvoření jasné dlouhodobé koncepce v oblasti „neprofesionálního“ umění. Otázka podpory špičkové neprofesionální divadelní, taneční či hudební scény je dlouhodobě na okraji zájmu. Mohu k tomu říci jen to, že je to velká škoda. Ale snad se blýská na lepší časy. Ve městě Prachatice má ŠOS výsadní postavení a právem. Je jednou z vlajkových lodí místní kultury, která daleko přesahuje hranice regionu. Stejně tak tomu bylo v případě D111 a Českých Budějovic.     

Návštěvnost divadel ať amatérských nebo profesionálních je, snad s výjimkou Prahy, poměrně nízká. Je to způsobené (konkrétně v Budějcích) celkovým nezájmem obyvatel o divadlo nebo spíše nedostatečnou podporou a propagací divadel?
Ohradil bych se proti tomu, že návštěvnost divadel je poměrně nízká. Pokud vím, od svých kolegů z divadel po jižních Čechách návštěvnost tak špatná není. Nevím, jaká je situace v Českých Budějovicích, ale rozhodně v Českém Krumlově, Prachaticích, Třeboni, Táboře si na nezájem diváků nemůžeme stěžovat. V Českém Krumlově se blížíme průměrnou návštěvností osmdesáti procentům včetně pořadů pro děti a mládež. Pokud je někde problém s návštěvností může to mít několik důvodů. Může to být způsobeno příliš úzkým zaměřením na jednu kategorii diváka. Může to být způsobeno i tematickým tj. obsahovým zaměřením. Nedostatečná podpora je problém, ale spíše v tom, že chybí jasná selekce toho, co se bude podporovat a co ne. Pokud se špatně rozhodnete v jednom roce, tak další tři roky budete omyl napravovat. Obzvláště to pak platí v oblasti „profesionálního“ umění. Propagace divadel je dnes již otázkou samotných subjektů, které ji mohou zásadně ovlivnit. Pak je to tedy problém jich samotných. A posledním a zásadním důvodem bývá ona únava „sama sebou“. Bývá to většinou problém větších institucí, které se zahltí svojí vlastní setrvačností. V zahleděnosti sama do sebe přestanou vnímat okolní realitu a potřeby diváků. To bývá začátek jejich konce. Sebeprofesionálnější přístup nemůže „přebít“ to, co obsahově nabízí. Kultura je služba, alespoň tak ji vnímám. Ani ten nejlepší prodavač neprodá shnilé jablko. Může na chvíli zamlčet, že je shnilé. Ale až se do něj s chutí zákazník zakousne, tak má jedinou šanci, jak vás potrestat. Prostě už nepřijde…. a bude dlouho trvat, než se osmělí to znovu zkusit.