Jan Bauer usiluje o rozvoj jižních Čech a slušnost v české politice

Pane Bauere, jste starostou, poslancem a lídrem kandidátky SPOLU. Co je vaší motivací kandidovat?
Jsem Jihočech každým coulem. V Prachaticích jsem doma, znám místní lidi, jejich mnohé radosti i starosti. Politiku od počátku, co se v ní pohybuji, nevnímám jako kariéru, ale jako službu. Když vím, že dokážu svému městu a kraji pomoct, má to pro mě smysl. A jsem přesvědčený, že to jde dělat poctivě a slušně. Slušnost není slabost, ale naopak síla, na které se dá rozhodně stavět.

Říkáte, že slušnost není slabost. Máte pocit, že se to v dnešní politice ještě nosí?
Občas to tak nevypadá a ta hranice se za poslední roky hodně posunula, bohužel k větší hrubosti a agresi. Ale já věřím, že lidé většinově chtějí férové a důvěryhodné politiky. Nemusíme na sebe křičet a urážet se, abychom prosadili správné věci. Odvaha a slušnost jdou ruku v ruce – to je pro mě základ.

O jaký kus dál se podle vás za poslední 4 roky posunuly jižní Čechy?
Myslím, že změna k lepšímu je vidět na každém kroku. Staly jsme se významně dostupnějším regionem, zejména vůči Praze. A naše hlavní město se tak stalo mnohem více dostupné nám Jihočechům. To dává našemu regionu další významný rozvojový potenciál, stejně jako příležitosti pro naše občany. Každodenní cesta za studiem či pracovně do Prahy například z Písku, Strakonic či Českých Budějovic již rozhodně není nepředstavitelná. Je, věřím, očividné, že za této vlády nastal nevýznamnější posun v rámci výstavby jihočeských dálnic D3 a D4. A za této vlády před několika dny začalo jezdit Pendolino z Prahy do Českých Budějovic, dokonce v novém českém rychlostním rekordu. A byly to i další významné investice této vlády např. do Jihočeská univerzity poskytující dnes vzdělání, na které můžeme být jako Jihočeši pyšní. Investice do lepšího života studentů a pedagogů byly za uplynulé čtyři roky v řádech stovek miliónů korun, což je neoddiskutovatelným faktem. A nutno podotknout, že to byly smysluplné investice, které reálně pomáhají lepšímu životu našemu regionu. V budování infrastruktury hraje stát zcela klíčovou roli a tady ji zvládnul velice dobře.

A co válka na Ukrajině, inflace, ceny energií? Část veřejnosti říká, že je úplně jedno, kdo vládne, že je jeden jako druhý, že o voliče a občana tu nejde, takže?
To je bohužel běžný narativ, jehož cílem je odradit občana od voleb. Skutečnost je ale zcela jiná. Ovlivňujeme, kdo nám tady vládne. Ovlivňujeme také naší zahraniční politiku. Ovlivňujeme Evropu, jejíž jsme nedílnou součástí. A působí to samozřejmě i obráceně. Nemělo by nám být, a věřím že většinově ani není, jedno, co se odehrává na Ukrajině, nebo aktuálně v Polsku či Pobaltských zemích. Přeci máme mnozí z nás, a já se narodil v roce 1969, osobní či rodiči zprostředkovanou zkušenost, jak to dopadlo, když jsme se nepodvolili či znelíbili Rusku, respektive Sovětskému svazu. To nebylo o vyjednávání, o diskusi, o kompromisu. To bylo o okupaci, o nátlaku a o útisku. Nebo snad naši tehdejší politici, byť tedy komunisté, podepsali souhlas se vstupem vojsk svobodně a dobrovolně? Jako kluk jsem vyrůstal v době, kdy se něco jiného říkalo doma a něco jiného ve škole. Pamatuji si, kdy jsme závistivě pokukovali po tzv. prohnilém Západě a někteří potupně žádali o povolení cestovat a většinou ho ani nedostali. Kdy Šumava byla zadrátovaná a komunisté v té době již instalovaní ze SSSR schvalovali, co kdo může. Ne, nebyla to hezká doba, přinesla bídu materiální i morální. Když vidím zlobu na některých lidech dnes, tak zkrátka nemám dobrý pocit. Říká se, že svoboda není nikdy dál než jednu generaci od svého zániku. Nelze si myslet, že se nás geopolitická situace netýká, že máme případně šanci zůstat osamoceným neutrálním ostrovem. To mimo jiné i kvůli propojené ekonomice a historickým mezinárodním závazkům dost dobře ani není proveditelné.

Kromě politiky jste aktivní i ve sportu a v charitě. Co vám to dává?
Sport je moje celoživotní vášeň – fotbal, stolní tenis, tenis, lyžování. Učí mě fair play a to je něco, co se dá krásně přenést i do politiky. A hospicová péče? To je naopak velká lekce lidskosti a pokory. Když vidíte, jak důležitá je důstojná péče na konci života, uvědomíte si, co má opravdu hodnotu. Ať již si to chceme připustit nebo ne, nezvratným faktem života je, že stárneme. A bohužel stárneme také jako populace. S vyšším věkem dožití, mimo jiné díky kvalitnímu zdravotnictví, se prodlužuje i doba, kdy jsme odkázáni na nějakou formu péče. A to je jedno z témat, kterému se snažím také na vrcholné politické úrovni věnovat a přenášet sem právě ony zkušenosti. Prachatice mají dle mého názoru tuto péči zcela příkladnou. Máme na území města vybudováno hned několik sociálních zařízení, zapojujeme stejně jako například studenty také právě seniory do veřejného života, vytváříme úřad bez bariér, stavíme mosty mezi lidmi a generacemi. Tento přístup prosazuji a rád bych i nadále prosazoval na celostátní úrovni.

Tak trochu na odlehčenou, kde si od všeho odpočinete?
Nejraději na Šumavě. Procházky přírodou nebo večer s přáteli u dobrého vína – to je moje terapie. A samozřejmě rodina. Jsem ženatý 32 let a mám dvě dospělé děti a nově také vnoučka. Je to právě rodina, která mi denně připomíná, že život určitě není jen o politice. Ale jsou to zároveň také naše děti, kvůli kterým si myslím, že má cenu se na politické úrovni snažit, aby pro ně existovala kvalitní budoucnost. Je to vlastně jejich země, kterou nám svěřili do doby, než ji sami převezmou do správy pro své děti.

Kdybyste měl na závěr jednou větou říct, co je vaše poselství voličům?
Že politika může být slušná, a slušnost není slabost, ale naopak cesta k důvěře, výsledkům a dobrým příkladům mladším generacím.
 

Zadavatel/zhotovitel: SPOLU (ODS, KDU-ČSL, TOP 09).