Indonésie mi vzala srdce, říká tanečnice Jana Wolfová

Proč vám učaroval zrovna Lombok?

Při mé první návštěvě mě překvapilo, že ačkoliv je Lombok vzdálený od Bali pouze o několik hodin plavby lodí, posunete se v čase tak o sto let zpátky. Lidé jsou tam mnohem drsnější než na jiných ostrovech, nepřetvařují se a říkají věci narovinu. Někomu by se mohlo zdát, že jsou méně přátelští, ale opak je pravdou. Když si je získáte za přátele, je to přátelství na celý život.

O Lomboku se tradují strašné historky, jaké jsou vaše zkušenosti?

Nikdy se mi nic zlého nepřihodilo, i když kriminalita tu je, stejně jako kdekoliv jinde. Pár turistů tu bylo okradeno, ale to se vám může stát kdekoliv na světě. Občas mívám takový ten běžný strach, když jedu v pozdních nočních hodinách opuštěnou krajinou. Je úplná tma a nikde nikdo, to mě zvláštně šimrá v žaludku, ale jak už jsem řekla, neměla jsem nikdy žádný problém.

Proč vznikla organizace Kintari?

Založila jsem ji po svém návratu do Čech. Chtěla jsem efektivně pomoci místním obyvatelům, kteří mi v Indonésii vytvořili druhý domov. Snažila jsem se propojit to, co jsem se od nich naučila. Tedy indonéské umění a kulturu s rozvojovou pomocí. Veškeré projekty Kintari prezentující v Čechách indonéskou kulturu a umění, podporují rozvojové projekty na Lomboku. Výtěžek z našich projektů je věnován právě na podporu vzdělání chudých dětí v Indonésii.

Díky Kintari je možné odjet na Lombok jako dobrovolník, je to tak?

Ano. Za posledních pár let se tam vystřídala už minimálně stovka dobrovolníků z celé naší republiky, a myslím, že čtyři z nich byli i z Českých Budějovic.

Jaké musejí dobrovolníci splnit požadavky, aby mohli odjet na Lombok?

Musejí být plnoletí a mít alespoň komunikativní úroveň angličtiny. Důležitější, než dosažené certifikáty a zkoušky, je v tomto případě schopnost předat své znalosti místním dětem, a to buď člověk v sobě má, nebo nemá.

Jaké znalosti máte na mysli?

Vzděláváme děti nejen výukou angličtiny, díky které pak mají šanci dostat práci v cestovním ruchu, který poslední dobou začíná kvést nejen na Bali, ale i Lomboku a ostatních ostrovech. Snažíme se je vzdělat i v ekologii, přírodovědě, zeměpisu, matematice a všeobecně i ve společenském chování.

Je nutné umět základy Indonéštiny?

Ne. Indonéština není těžký jazyk, ale není žádnému nám známému jazyku podobná, takže mnohá slova znějí neskonale exoticky, ale pokud se jazyk člověk učí na místě, slyšíte ho každý den, tak se ho naučíte rychle. Já jsem asi již po třech měsících už konverzovala.

Na jak dlouho je možné na Lombok odjet?

Dobrovolníci k nám jezdí na minimální délku pobytu 2 měsíce, ale zůstat mohou i déle. Bydlí v rodině místního učitele či u místních lidí.

Mají možnost i cestovat nebo jenom pracují?

My jim to přímo doporučujeme. Neboť poznání této rozmanité země a pochopení, proč naše aktivity jsou situovány právě na Lombok, je velmi důležité. Navíc cestování po Indonésii je velmi zábavné, dobrodružné a přitom bezpečné.

Je možné pomoci i jinak, než odjet do Indonésie?

Ano. Určitě potřebujeme pomoci s propagací našich pořadů v rámci internetu i jiných medií, s organizací a přípravou našich kulturních pořadů či s prodejem tradičních výrobků, ze kterého jde celá částka na pomoc dětem na Lomboku.

Měla jste již předtím v plánu pomoci tamním lidem?

Nikdy jsem nezamýšlela dělat nějakou charitu či se věnovat rozvojové pomoci. Byl to osud, který mě na Lombok zavál. Když pak stojíte tváří v tvář skutečnosti a víte, že můžete pomoci, tak jednoduše pomůžete. Udělal by to ve stejné situaci každý. Kintari není velká organizace, ale pomáhá efektivně a stabilně rozvíjet jednu část Indonésie. Dětem se nedostává jednorázové pomoci, ale kontinuálního vzdělání v rámci škol a kurzů, které jim Kintari zajišťuje zdarma. Pro místní obyvatele to znamená mnohem větší efekt než jednorázové pomoci velkých humanitních organizací. Jestliže se někdo z našich studentů dostane na univerzitu a získá práci v místních hotelích či restauracích, je to obrovský úspěch pro celou komunitu. Jsou to pak oni, kteří dále pomáhají ke vzdělání těch mladších. Věřím, že i malé přispění může znamenat velkou pomoc.

Co vám Indonésie dala a naopak je něco, co vzala?

Díky pobytu v Indonésii se mi zcela změnil život, ať už jeho náplň, tak směřování. Změnilo mě to hodně i jako člověka. Najednou jsem si uvědomila skutečné hodnoty a naopak banálnost věcí, které jsem dříve pokládala za důležité. Okouzlili mě místní lidé, které, ať jsou to muslimové, křesťané či hinduisté, spojuje jedno, a to jejich přívětivost, láska k rodině, životu a neustále dobrá nálada. Nikdo z nich se za ničím nežene, ničím se nestresuje, nestaví pozemské statky. Život pro ně tak nějak přirozeně plyne. A co mi vzala? Moje srdce. Je to láska na celý život. (směje se)