Uznávaný operní pěvec, jeho nadace pomáhá dětem. Ramón Vargas zahájí krumlovský festival

Mezinárodní hudební festival Český Krumlov jste již zahajoval. Bylo to při jeho jubilejním 20. ročníku. Letos budete festival zahajovat opětovně. Vracíte se rád?
Český Krumlov patří mezi nejlepší zážitky v mé kariéře. Bylo to opravdu nádherné, je to neskutečné místo, velmi pěkné město, kvalita festivalu a koncertů je vysoká. Velmi rád se sem vracím.

Jsme v Čechách, nemohu se nezeptat: co vy a česká hudba? 
Moc rád bych zpíval českou hudbu, ale my cizinci máme obrovské zábrany kvůli jazyku. Je velmi odlišný, nemůžu říci, že je těžký, ale je velmi odlišný. Ale v minulosti jsem měl tu příležitost a doufám, že ji budu mít znovu a budu moci zpívat českou operu či písně, protože máte neskutečně krásnou hudbu. Třeba Janáčka a další jedinečné skladatele, kteří patří mezi absolutní světovou špičku.

Festival zahájíte s Angelou Gherghiuovou, kolegyní a zároveň dobrou přítelkyní. Na co se mohou návštěvníci vašeho společného koncertu v Českém Krumlově těšit?
Doufám, že divákům nabídneme ty nejlepší umělecké zážitky. Angela je bohyně. Patří mezi nejlepší sopranistky všech dob. Má velký talent, je velmi profesionální a v hlase má kouzlo, její hlas je neskutečně krásný, do zpěvu dává emoce, velmi rád s ní zpívám, patří mezi mé nejoblíbenější sopranistky. Jsme oba vyspělí umělci a můžeme nabídnout to nejlepší, čemu jsme se v posledních letech naučili, jsem přesvědčen, že právě to můžeme nabídnout publiku a oni to přijmou, protože do toho dáme naše srdce.

Co považujete za mezníky ve své kariéře a které osobnosti hudebního světa vás nejvíce ovlivnily?
Abych byl upřímný, nejdůležitější okamžik v mém životě byl ten, kdy jsem podepsal svou první smlouvu, protože jsem mohl říci, že jsem operní pěvec a mohu se tím živit, platit nezbytné výdaje, nájem a kupovat si jídlo a vše ostatní díky mému zpěvu. A to byl možná nejdůležitější okamžik v mé kariéře. Samozřejmě významné debuty byly milníkem v mém životě – když jsem poprvé zpíval v Mexico City v Bellas Artes, můj debut ve Vídni, můj debut v La Scale, Metropolitní opeře, to byly velmi silné okamžiky. Myslím, že jedna z největší hudebních osobností, které ovlivnily můj život, byl z dirigentů Marcello Viotti, který bohužel před pár lety zemřel. Kariéru jsme zahájili společně. A vztah s maestrem Riccardem Mutim, jenž mě pozval do La Scaly, kde jsem zpíval řadu let a na řadě věcí s ním spolupracoval. Musím říci, že zpívat po jeho boku byla důležitá zkušenost v mé kariéře. V poslední době jsem také zpíval s maestrem Levinem v New Yorku. Myslím, že nejdůležitější byli ti tři, které jsem zmínil v úvodu, tedy Marcello Viotti, Riccardo Muti a James Levine.

Dokázal byste říci, která z rolí byla pro vás dosud největší výzvou?
Největší výzvou pro mě jako pro zpěváka bylo pět dějství opery Don Carlos ve francouzštině ve Vídni, původní Verdiho verze, která nebyla nikdy předtím uvedena, protože předtím, než byla uvedena, ji Verdi zkrátil. Byla na tu dobu moc dlouhá. Opera tam ležela mnoho let, dokud se několik divadel nerozhodlo ji uvést tak, jak měl Verdi v úmyslu. Je to pro tenor velmi dlouhá opera, velmi krásná, velmi náročná, plná emocí. Myslím, že tato opera pro mě byla největší výzvou.

Změnil se podle vás nějak svět opery za dobu, co v něm působíte?
Svět opery se dramaticky mění od počátku mé kariéry až po současnost. Mohu říct, že jsem byl součástí staré generace, jsem v podstatě „sendvičová generace“, prostřední část, mezi klasickým stylem osobností jako Callas, Giuseppe di Stefano a možná i Luciano Pavarotti, a pak nastal přesun k modernímu, současnému stylu, k byznysu v hudbě a opeře. Říkám byznys, protože je to skutečně způsob, jak generovat peníze, kultura přesouvá peníze, což je důležité, protože i díky tomu přežíváme, ale já se na to dívám tak, že v minulosti lidé viděli umělce zpívat v divadle a viděli je prostřednictvím svých uší, vyšli z opery a říkali, že slyšeli krásný zpěv. Ale v současnosti slyšíme spíše prostřednictvím očí, nyní lidé nechodí do opery poslouchat, ale dívat se. Myslím, že opět musíme najít rovnováhu, to znamená, že je velmi důležité divadlo, ale je důležitá i opera. Není to jen o divadle nebo jen o hudbě, není to jen zpěv, je to také divadlo a nalezení této rovnováhy je výzvou naší doby. Jak pro publikum, tak pro lidi, kteří dirigují a režírují v divadle.

Co má pěvec udělat pro to, aby jeho kariéra trvala co možná nejdéle?
To je dobrá otázka k zamyšlení, proč některé kariéry jsou delší než jiné. Podle mě je důležité se snažit porozumět své přirozenosti, je důležité si uvědomit nikoliv, co byste mohli zpívat, ale jaké jsou vaše limity. Když si uvědomíte své limity, vše ostatní je jednodušší. Je to jako kdybyste měli Ferrari a používali ho pouze ve městě jako taxi. To by nefungovalo, protože takové auto potřebuje prostor a rychlost, a naopak, když máte Bentley, nemůžete jej používat jako Ferrari. Musíte respektovat vaše limity nebo vaše rysy, osobnost, hlas, muzikálnost a vše ostatní. Jsou lidé, kteří umějí velmi dobře zpívat, ale zpívají repertoár, který se k nim nehodí, jako kdyby některý mozartovský zpěvák zpíval pouze Pucciniho. Stejně jako u těch aut. Když má auto určité vlastnosti, nemůžete ho používat rozdílným způsobem, to nefunguje.

Před několika lety jste založit nadaci Ramon Vargas Foundation. Mohl byste nám říci více o této aktivitě?
Když se narodilo mé první dítě, došlo bohužel k hypoxemii, to znamená, že mělo nedostatek kyslíku. Narodilo se s dětskou mozkovou obrnou a bohužel zemřelo ve věku nedožitých sedmi let. Má žena, naši kamarádi a já jsme se rozhodli založit nadaci jako vzpomínku na mého syna Eduarda a zároveň ve snaze pomoci dalším rodinám, kterým se stalo totéž. Nevěděli jsme, jaký přesně má náš syn problém, až postupem let jsme zjistili, že problém je závažný a že možná nikdy nebude „normálním“ člověkem. Normální pro něj byl jeho stav, a to nepřijímáme lehce, protože si myslíme, že vše, co je odlišné od nás, není správně. Lidé takto uvažují. Musíme pochopit, že být odlišný není nic jiného než být odlišný. Měli bychom odlišnosti přijmout a respektovat je. Rozhodli jsme se založit tuto nadaci a pomáháme velkému počtu potřebných dětí na velmi chudých místech v Mexiku. Jsme za to moc rádi, je to jeden z našich životních cílů. Pro mě je to velmi důležité, prioritou je pomáhat rodinám a dětem s tímto problémem. To je to, co nadále děláme.