Fascinuje mě energie, kterou dostávám od lidí jako reakci na mé hraní, říká DJ Melvin Coxx

Máte již od dětství kladný vztah k hudbě nebo to přišlo až v pubertě?
Popravdě jsem ani nestihl zaznamenat moment, kdy jsem začal získávat vztah k hudbě. Vyrůstal jsem totiž v umělecky založené rodině a hudba byla všude kolem mě. Je tedy neodmyslitelnou součástí mého života už od útlého věku. Přirovnal bych ji k návyku - stejně jako se člověk učí řeči a chůzi, tak já vnímám hudbu. 

Jaký vliv na vás mělo to, že jste vyrůstal v umělecky založené rodině? A jakou hudbu jste v dětství a pubertě poslouchal? 
Když to vezmu úplně od začátku, tak moje první vnímání hudby začalo už ve věku, kdy jiné děti chodily do školky. Já jsem místo toho celé dny proseděl v otcově nahrávacím studiu, kde jsem si hrál. S prvním vystupováním před publikem jsem se setkal už v šesti letech v dětském výpravném muzikálu Zlatá rána. Představeních, ve kterých jsem zpíval a účinkoval, následovalo potom ještě několik. Působil jsem v nich zhruba do čtrnácti let. Poté jsem začal hrát na bicí a zpívat v pop-rockové kapele. Čas na vnímání hudby v roli posluchače mi tedy moc nezbýval, ale když už jsem měl tu možnost, tak jsem rád poslouchal třeba Michaela Jacksona, Philla Collinse, Queen a tak dále. Zajímavostí je, že v pubertálním věku mi nikdy nepřišel k chuti rap a hip hop, i když to v mém okolí poslouchal snad každý. 

Kdy přišel ten zlom a zjistil jste, že vás to nejvíc táhne k elektronické hudbě?
Přibližně v sedmnácti letech jsem s kapelou hrával na spoustě maturitních plesů, kde pochopitelně na naší produkci navazovala diskotéka v režii nějakého DJe. Ten zpravidla přišel za pět minut dvanáct, zapojil dva kabely, vybral cédéčko, zmáčknul PLAY a sklidil daleko větší úspěch, než my jako kapela, která jednu skladbu musela týden trénovat. Popravdě touto zkušeností jsem k DJům nezískal úplně kladný vztah. Jako bych si to přivolal, tak ještě tu stejnou sezónu vypadl spřátelené agentuře DJ na celou šňůru plesů. Byl jsem nejmladší, v té době stále někde po diskotékách, tak bylo hned jasné, kdo ho zastoupí. Otec mi tehdy pořídil malou konzolku od značky „Numark”. Na celou tu 120 minut trvající slávu jsem si sehnal 2 cédéčka Taneční ligy... Haha. No po hodině jsem měl většinou parket téměř prázdný. K první DJské produkci jsem tedy byl vlastně okolnostmi donucen a nijak mě nenaplňovala. 

Takže první zkušenosti byly spíše negativní, kde se to pak zlomilo?
Až později, myslím, že to byl rok 2010, mě vzal kamarád na vystoupení Fedde Le Granda do pražského SaSaZu. Tam jsem teprve zjistil, kolik možností elektronická hudba nabízí. Pamatuji si, že celé jeho vystoupení jsem jen stál na balkóně a žasl nad tím kolik tracků, melodií a vokálů je schopen do sebe namixovat, a že to pořád dává smysl. Od té doby jsem se začal plně věnovat elektronické hudbě.

O čem byly první pokusy a jak na toto období teď vzpomínáte? 
Popravdě první pokusy hrát elektronickou hudbu nebyly žádné terno. Za prvé jsem měl v tu dobu nasmlouvané hraní jen na vesnických diskotékách a v „béčkových” klubech, kde publikum mojí hudbu zrovna moc neoceňovalo. A za druhé byl problém v přehrávací technice, kterou mi pořídili ještě rodiče. Nebyla totiž pro přesné mixování hudby zcela ideální. Hraní mě tedy stálo hodně námahy, nicméně vytrvalost zvítězila. Teď díky této průpravě dokážu zahrát v podstatě na cokoliv, což se leckdy hodí. 

Říkáte si DJ Melvin Coxx. Jak jste tohle umělecké jméno vymyslel a má nějaký hlubší význam?
Nemá. Dříve jsem si říkal DJ Bax, protože mám předkus a v té době se mi přezdívalo Bax Bunny. Haha, no ale v pozdější době mi to pak už nepřišlo moc reprezentativní. Jméno Melvin Coxx mi vybral online generátor jmen.

Co vás na hraní nejvíc baví?
Při živém vystoupení mě naprosto fascinuje síla energie, kterou dostávám od publika jako zpětnou vazbu na můj aktuální výkon. Já tuhle energii pak zase posílám zpět. Jinak nejednou se stalo, že jsem přišel domů z vystoupení úplně fyzicky vyčerpaný, ale přítomnost pozitivní energie a pocit euforie mě nenechaly usnout. Je to nepopsatelný pocit štěstí, když dostáváte od fanoušků pozitivní zpětnou vazbu, a víte, že jsou ochotni kvůli vám vážit dlouhou cestu. Ukazují to například má vystoupení v pražském klubu Roxy, kde početná parta Jihočechů a ostatních příznivců mé hudby zpravidla vytvoří tak silný „crowd“, že mám až husí kůži! 

Jak byste definoval styl, kterému se věnujete? Jde vaše tvorba vůbec zařadit do nějaké škatulky?
Zakládám si právě na tom, že se do žádné škatulky moc řadit nechci. Záleží mi na tom, aby má vystoupení byla vždy originální a spontánní. Nejdůležitější pro mě je, aby si každý návštěvník odnesl zážitek a pochopil smysl, který mu chci prostřednictvím hudby předat. V neposlední řadě si myslím, že každý hudebník postupem času prochází určitým vývojem a k tomu patří i lehká změna žánru. Byla by škoda uzavřít se do jedné škatulky a v té setrvat.

Patříte mezi nejvytíženější jihočeské DJs. Kde všude vás teď vlastně můžeme pravidelně vídat? 
Děkuji za kompliment v podobě nejvytíženějšího DJe. Tuto skutečnost v největší míře pociťuje moje partnerka, které bych chtěl touto cestou poděkovat za trpělivost a naprostou podporu v tom, co dělám. Není to lehké žít s muzikantem. Chce to velkou důvěru. Ale zpět k věci… Jako rezident působím jen v českobudějovickém klubu K2, kde mám jednou měsíčně svůj klubový večer House of Madness. Jinak jsem DJ na volné noze a nejsem ničím limitovaný. Za poslední roky se mi podařilo zahrát si na spoustě zajímavých míst v ČR i v zahraničí. 

Můžete nám o klubové noci House of Madness v K2 prozradit více?
Klubu K2 bych chtěl tímto vyjádřit poděkování, protože právě díky jeho progresivnímu přístupu mám možnost prezentovat Českým Budějovicím housovou hudbu v plné své kráse. I když zde svou noc pořádám každý měsíc, přistupuji k tomuto místu s velkou pokorou a vždy se snažím připravit, jak nejlépe dovedu. Projekt House of Madness vznikl spontánně. Návštěvníci projevili opakovaný zájem o housové večery a vedení K2 bylo pro. A tak vznikl tento koncept výborné party, která se večer od večeru těší stále větší návštěvnosti. Díky tomu si dnes můžeme dovolit lidem nabídnout nejen přední česká, ale i zahraniční DJská jména. Jinak ani nevím, jak bych popsal tu přátelskou až rodinnou atmosféru, která na těchto mejdanech vzniká. Ta se totiž musí zažít na vlastní kůži.

Vím, že taky občas jezdíte vystupovat třeba i do Prahy. Kde tam vystupujete a jak se vám tam hraje?
Víte, pro kluka z vesnice je něco nepředstavitelného hrát v pražských klubech jako Roxy, Duplex, Mecca, Studio 54… Je pro mě velká pocta být součástí těchto klubů… I když se tam vracím po několikáté, vždy je to pro mě intenzivní zážitek. Roxy je housový klub uznávaný po celém světě. Představte si, že stojíte na stejné stage, jako mnoho ikon housového světa jako třeba Mark Knight, Roger Sanchez, Gorgon City, Joris Voorn a hledíte do vyprodaného sálu… Je to kouzelné místo! Duplex je moderní a luxusní klub, který je chloubou nočního Václavského náměstí. Zde si společně s lidmi mohu užít skvělou audiovizuální show. Studio 54 zase nabízí přímý kontakt s návštěvníky a můžete zde hltat underground plnými doušky. Každý z klubů přináší jiný zážitek. 

Co považujete za dosavadní největší úspěch?
Za největší úspěch považuji to, že se mohu plně věnovat tomu, co mě baví a naplňuje. Za další úspěch považuji to, že se za mnou lidé vracejí a baví je má tvorba. Je to pro mě hnací motor k tomu dále na sobě pracovat a rozvíjet se. 

Máte nějaké hudební vzory? S kým byste si chtěl zahrát na jedné stage? 
V dětství byl mým hudebním vzorem Michael Jackson. Zaujal mě svou profesionalitou a apelováním na všechny lidské smysly (tanec, zpěv, kapela, efekty). Později to byl Phill Collins, o kterém ze srandy říkám, že je stejně jako já, zpívající bubeník. Díky němu a vlastně ještě díky bubeníkovi z Queen jsem začal hrát na bicí. V elektronické hudbě mám více interpretů, kteří mají můj obdiv. Všechny spojuje to, že jsou něčím revoluční a vystupují z řady. 

Můžete nám na závěr ještě prozradit, jaké party do konce roku určitě nemáme vynechat? 
Mejdan, který byste si rozhodně neměli nechat ujít teď v pátek je afterparty po Magnetic festivalu v legendárním pražském afterclubu Studio 54. Pozvání tam si velice cením. Studio je jakousi mekkou undergroundové hudby u nás a navíc afterparty po Magneticu bývá jedna z nejnavštěvovanějších akcí v roce. Tento rok zakončíme mou rezidentní nocí v domácím klubu K2, na kterou pro tentokrát přijal pozvání Chris Sadler.