pátek 22. listopadu 2019 Cecílie

DRBNA HISTORIČKA: Nádražní restaurace

, aktualizováno 26. května 2018, 11:06

Současně s novým vlakovým nádražím byla na konci roku 1908 zařízena v přízemí hlavní budovy nádražní restaurace. Na pohlednici s poštovním razítkem roku 1913 se tato secesní restaurace představuje. Podle dobových místních listů to byla největší a nejelegantnější restaurační místnost ve městě. Míra elegantnosti se dost dobře změřit nedá, velikost ano, ale nejsou se údaje, jak velké byly ve městě jiné restaurace.

Že jde o nejelegantnější a největší restaurační místnost, uváděl i Adolf Busta, který restauraci znovuzřídil v roce 1932. První zařízení restaurace bylo secesní. Na snímku jsou v baru vidět nezbytné hodiny ukazující právě 9.16 hod. Hosté mohly sledovat. kolik je hodin, než jim pojede vlak. Bar, jak známe současné bary, to nebyl, poněvadž první americký bar oznamoval bar Rokoko v Hroznové ulici v roce 1922. 

Hodiny ovšem každý host nesledoval. Jednak přišli posedět i lidi z města, kteří nikam necestovali a za druhé v určitém momentu host–cestující přestal hodiny sledovat. Příkladem může být sluha nadporučíka Lukáše Josef Švejk, který meškal v nádražní restauraci v Táboře. Navíc nedbal ani hlášení, že vlak do Budějovic, kam se chtěl dostat, je připraven k odjezdu. Nakonec šel pěšky a ještě přes Putim.

Nádražní restaurace se sobě provozem podobaly. Byl to komunikační uzel. Ve Strakonicích, kde je křižovatka železnic, se v restauraci mohli sejít kamarádi z Blatné a z Vimperka, kteří by se jinak nesešli. Než si všechno řekli, vlak zmeškali. Za socialismu se zřídily vedle restaurace čekárny, kterým se říkalo kulturní místnosti. Z toho se mohlo vyvodit, že ostatní místnosti pro cestující byly nekulturní. 

Nádražní restaurace byla i ve starém nádraží (dnes je v těch místech železniční poliklinika). Do nového nádraží přešel ze starého restauratér Bedřich Schuldes, přesněji Schuldesovi, a Antonín Paplham. Ve starém nádraží byl restauratérem už v roce 1895 Antonín Schuldes. Antonín Paplham  se později osamostatnil, když se stal restauratérem ve Všetatech. Od 1. července 1919 převzal restauraci na Masarykově nádraží v Praze. V roce 1912 vedla naši restauraci Eliška Schuldesová. 

Po válce od 1. dubna 1919 vedl nádražní restauraci Vojtěch Kuštein. Vrchní číšník Zdeněk Knechtl po nabytí zkušeností u Schuldesů převzal chvalně známou protivínskou pivnici U Melicharů na Žižkově třídě. Zajímavé bylo v tom čase, jak noviny detailně mapovali postupy a přestupy pikolíků, číšníků, vrchních číšníků a restauratérů, zatímco kuchařů ne.

Vojtěch Kuštein zařídil v restauraci pravidelné koncerty hudby železničářských zřízenců vedenou kapelníkem Egnerem. Pořádaly se každou sobotu i za Adolfa Busty. Dále obědy a večeře v levném předplatném. Lidová jídelna, vchod z ulice. Svatební tabule a hostiny v prvotřídním provedeni. Zvláštní místnosti pro spolky a korporace. A podle reklamy stále největší a nejelegantnější místnosti restaurační ve městě.

Po roce 1946, to již za restauratéra Bohuslava Váchy, chodili železničáři ne do nádražní restauraci, nýbrž podle pamětníků měli svou hospodu U Lokomotivy v Průmyslové a restauraci U Karla IV. na Rudolfovské. Podle Karla Kakušky se U Karla IV. vyřešily železniční problémy, se kterými vrchnost nemohla hnout.

Dne 22. srpna 1933 o půl 12. v noci v nádražní restauraci zfackovali číšník Antonín Bajer z Kamarýtovy ulice a hudebník Jaroslav Ničan od Mlýnské stoky hosta, jinak číšníka, Karla Radoucha z Prahy. Důvod nebyl uveřejněn, ale jistě nějaký důvod byl.

Autoři | Foto Jan Schinko

Štítky Martin Maršík, Milan Binder, objektiv

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.