Přátelství, prevence, pomoc, péče a podpora. Dobrovolnický program 5P neziskové organizace Temperi pomáhá dětem do 17 let najít nové kamarády a podpořit je v těžkých situacích.
„Ahoj Klárko!“ volá už od dveří blonďatá slečna a oči jí jen září. Dnes je totiž středa odpoledne, tedy čas, který čtrnáctiletá Nikola každý týden tráví se svou starší kamarádkou. Chodí spolu do kina, do cukrárny, vyrábějí, ale hlavně si povídají. O prvních láskách, problémech, ale třeba i o nových filmech nebo oblíbených seriálech.
Nikola se rychle rozloučí s dědou, řekne v kolik přijde a už utíká za Klárou. Objímá ji. I když se neviděly pouhý týden, působí to jako by to bylo alespoň několik měsíců. Spolu se vydávají na autobus a jedou do centra Českých Budějovic užít si odpoledne. Čtrnáctiletá Nikola, která prodělala lehkou mozkovou obrnu a jednadvacetiletá studentka speciální pedagogiky Klára Matyšová se scházejí každý týden už více než dva roky. Obě se totiž zapojily do programu 5P neziskové organizace Temperi. Program spojuje děti a dospívající do 17 let s dospělými dobrovolníky, které jim často nahrazují kamarády v těžkých životních situacích. Dává tak dítěti možnost smysluplně trávit volný čas a získat nové zážitky. Pět P v názvu znamená přátelství, prevenci, pomoc, péči a podporu.
„Do programu se zařazují děti, které pocházejí ze sociálně slabých či neúplných rodin ohrožených sociálně patologickými jevy, děti z problematického rodinného zázemí, děti sociálně izolované, ale i děti se specifickými poruchami učení a chování nebo děti, které nejsou schopny navazovat kamarádské vztahy,“ vyjmenovává koordinátorka dobrovolníků Bohdana Břízová.
„Mám pro tebe překvapení,“ říká Klára a za zády drží schovanou krabici. Ukrývají se v ní dva modré sešity, hromada společných fotek a barevné fixy. Dneska budou vyrábět sešity se vzpomínkami. Za chvíli už obě sedí v malém pokoji studentského bytu u oprýskaného psacího stolu, vystřihují, lepí a píšou si vzkazy. V pozadí běží film, spíš ale jako kulisa. Ani jedna ho totiž moc nevnímá. Nikola zrovna vypráví, jaký se jí ve škole líbí kluk a studentka Klára trpělivě poslouchá. Skoro to vypadá jako by si dvě sestry užívaly holčičího odpoledne. A přesně na myšlence sourozeneckého nebo kamarádského vztahu je program 5P založen. Základní ideu nezisková organizace převzala z programu Big Brothers Big Sisters, který v USA funguje už téměř 100 let. V České republice se program uchytil v devadesátých letech a funguje ve 14 městech jako například v Praze, Plzni, Třebíči, Ústí nad Labem nebo právě v Českých Budějovicích. Tam se do dobrovolnického programu momentálně zapojuje asi 35 dobrovolníků. Velkou část dobrovolníků v Českých Budějovicích tvoří studenti Zdravotně-sociální fakulty Jihočeské univerzity. Právě tam se na jedné z přednášek s programem seznámila i Klára Matyšová.
„Ve škole mám jen jednu kamarádku, a tak jsem moc ráda, že se vídám s Klárkou. Na společná odpoledne se vždycky hrozně těším. Také si přes týden hodně píšeme,“ říká čtrnáctiletá Nikola. Zrovna do sešitu lepí fotku z kina, kde byly minulý týden, a kreslí k ní spoustu srdíček.
Právě společné aktivity napomáhají k tomu, aby si dítě vytvořilo s dobrovolníkem kamarádský vztah. „Dobrovolník se k dítěti přiřazuje především na základě společných zájmů, ale i základě schopností, zkušeností i životní energie. Třeba tiché dítě bychom třeba spárovali spíše s tišším dobrovolníkem,“ popisuje koordinátorka Břízová.
Dobrovolník musí nejprve projít víkendovým školením. Následně také psychotesty a domluvit si sezení u psycholožky. Ta vyhodnotí, zda by dobrovolník zvládl třeba i dítě s problémovým chováním nebo nějakým větším osobním problémem.
Nikolu do programu přihlásili prarodiče, se kterými žije. Ve speciální škole Arpida si totiž moc kamarádů nenašla, a tak se báli, aby se necítila osaměle. Bráchu sice Nikola má, ale vídá se s ním jen velmi málo. Kromě pravidelných společně strávených odpolední jezdí i na skupinové víkendy s ostatními dobrovolníky a dětmi, které jsou do programu zapojené.
„Tak tedy zase příští týden,“ loučí se Nikola. V ruce drží vyrobené album se společnými fotkami a mává, dokud ji její kamarádka Klára nezmizí z dohledu.
„Když jsem před dvěma lety na víkendovém školení, chtěla jsem spíše mladšího klučinu, nakonec mi ale přiřadili Nikolku, za což jsem teď opravdu ráda. Hodně jsme si sedly. Cítím, že mě opravdu bere jako kamarádku a svěřuje se mi,“ líčí Klára Matyšová poté, co se s Nikolou rozloučí. Na dobrovolnictví se jí nejvíce líbí to, že je užitečná a někomu může pomáhat. „Už na střední škole jsem chodila do léčebny pro dlouhodobě nemocné, kde jsem lidem pomáhala krátit dlouhou chvíli, hráli jsme stolní hry nebo si povídali. Dobrovolnictví mě zkrátka baví,“ uzavírá studentka speciální pedagogiky, která by v budoucnu ráda pracovala ve školce nebo se věnovala logopedii.
