„Půjčte mi občanský průkaz. Až vám řeknu, tady si naskenujete dlaň. Musíte tlačit do všech těch kolíků.“ Tak začíná naše návštěva Jaderné elektrárny Temelín. Vypadá, jako nedobytná pevnost. Přísná pravidla platí pro všechny, a tak před vstupem do areálu čeká stejný proces každého z naší skupiny.
Dostáváme identifikační kartičku s pinem, který nesmíme ztratit. Většina skupiny si ho radši fotí na mobil. Jen pro jistotu. Procházíme první kontrolou, kde se identifikujeme kartičkou a znovu skenujeme ruku. Procházíme radiačním rámem, který ohlídá, abychom do Temelína (paradoxně) nepřinesli radioaktivitu, a můžeme pokračovat. Procházíme rozlehlým areálem a míříme přímo k druhému bloku. Naše cesta vede totiž do jeho reaktorového sálu.
Po vstupu do jedné z pomocných budov přijde převlékání. Všichni, kteří se uvnitř pohybují, musí být oblečeni do jednotného oblečení. Fasujeme žluté kombinézy, ponožky, boty, helmy, dokonce i spodní prádlo. Barva je volená záměrně. Je totiž dobře vidět vždy a všude.
Při pohledu na zbytek party se musím trochu smát. Vypadáme totiž jako skupinka známých kreslených postaviček z filmu Já, padouch. Snad budeme šikovnější a Temelín naši návštěvu přežije bez nehod. Nakonec si rozebereme ještě dozimetry, které hlídají dávku radioaktivity, kterou dostaneme. Žádný z přístrojů ale po celou návštěvu jinou hodnotu, než nulu neukázal.
Podle našeho doprovodu to není nijak zvláštní. „Je hodně nepravděpodobné, že tady za dobu vaší návštěvy nějakou dávku radioaktivity dostanete. A i když vám dozimetr ukáže 1 nebo 2 mikrosieverty, tak se pořád pohybujeme v hodnotě, která odpovídá dávce při přibližně půl hodině v dálkovém letadle,“ vysvětluje mluvčí Marek Sviták.
Cesta k reaktoru je poměrně dlouhá a protkaná velkým množstvím umělého osvětlení a kontrol. Většina z nás pokaždé zmateně kouká kolem sebe, pro zaměstnance je ale vše běžnou rutinou. Obdivuji, jakou cestu musí absolvovat pokaždé, když opouští své pracoviště.
Po necelé hodině se dostáváme k cíli naší cesty. Asi každý z nás má v sobě slušnou dávku obav, respektu, ale i očekávání. Jsme přímo u reaktoru. V tu chvíli přichází velké překvapení. Něco tak relativně malého, je obrněné takovým množstvím betonu, zdí, dveří a kontrol? Když se rozhlédnete po lidech, kteří tady pracují, vidíte jistotu v jejich tvářích a stoprocentní koncentraci. Ví přesně, co dělají. Díky nim jsem všichni naprosto klidní a začínáme si užívat ten pohled, který se nenaskytne každému.
Na reaktorovém sále probíhala zrovna příprava zavezení paliva do kontejneru na použité palivo. Vedle toho probíhala také kontrola parogenerátoru, kde vzniká pára, která pak roztáčí turbínu. Uvnitř parogenerátoru je 11 tisíc teplosměnných trubiček, které se jednou za čtyři roky kontrolují pomocí speciálních sond. Ty během necelých dvou týdnů prověří plochu o rozměru budějckého náměstí.
Po zhruba hodinové prohlídce hned několika pater a koutů sálu se vracíme tmavou dlouhou chodbou zpět. Předtím nás ale čekají podobné kontroly jako při příchodu. Navíc hned několik jich ověřuje, zda jsme se někde nekontaminovali. Všechny rámy nás pustily, dozimetr ukázal nulu a my spokojeně odcházíme. Reaktorový sál Temelínu vypadá jako nedobytná pevnost. Bezpečnost je tu na prvním místě. To bylo patrné při každém našem kroku.
Foto Jana Kroneislová
