Cihly špičkové kvality pálí už šestá generace cihlářů. HELUZ dodává materiál do celé střední Evropy

Rok 1876. Čechy byly součástí habsburské monarchie a díky rozvinutému průmyslu panovala v zemi vysoká poptávka po stavebních materiálech. Malá cihelna Jana Řehoře se tak začala rychle rozrůstat. 

„Z výkazu nemocenského pojištění se nám podařilo zjistit, že v roce 1895 pracovalo v cihelně 8 mužů a 10 žen," uvedl Roman Heluz, spolumajitel současné cihelny a přímý potomek zakladatele Jana Řehoře. Veškerou práci dělali podle Heluze ručně. „Hlínu kopali krumpáčem, po navlhčení vodou ji šlapali bosýma nohama a ručně dusali do dřevěných forem. Vyražené plné cihly se sušily proudícím vzduchem v prostorných kolnách," vysvětlil.

Ruce nahrazují stroje

Koncem století se řízení podniku ujal syn zakladatele František Řehoř a pustil se do modernizace. Na místě staré cihelny postavil čtrnáctikomorovou kruhovou pec s 36 metrů vysokým komínem. Vysoký tovární komín výrazně zasáhl do vzhledu krajiny. 

Už zdáli bylo každému jasné, že se uprostřed polí rozvijí moderní průmyslová výroba. Brzy nato přibyla další dominanta - 33 metrů vysoký komín parního stroje. Lisování  plných cihel a střešních tašek bobrovek se stalo plně mechanizovanou záležitosté.

Dokonalé zpracování suroviny

Díky technologickému rozmachu znamenal přelom 19. a 20. století značné zvýšení výroby.  Cihly a tašky označené monogramem „Ř“ rozváželi na  koňských  potazích  do širokého okolí, hlavně do Veselí nad Lužnicí a Mezimostí nad Nežárkou. 

„Mimochodem, kvalita starých cihel a tašek překvapuje dodnes, neboť jsou stále používány, zejména při adaptacích selských usedlostí," uvedl další ze spolumajitelů a přímých potomků Jana Řehoře Michal Heluz. Za jejich vysokou kvalitou stojí podle něj především dokonalé zpracování suroviny, která se haldovala a přes zimu ponechávala  odležet. Před lisováním pak byla ještě řádně prošlapána. 

V období první republiky pak Řehořovi modernizovali těžbu cihlářské hlíny. „Krumpáče nahradil korečkový bagr na elektrický pohon. K lisu se hlína dopravovala na kolejových vozících," doplnil Heluz.

Obnovení tradice rodinné výroby cihel

Prosperující výroba překonala v Dolním Bukovsku první i druhou světovou válku. Tradici rodu Řehořů však zničil nástup komunistů. Se sametovou revolucí přišla naděje vrácení majetku rodině Řehořů, která se v roce 1992 naplnila. Cihelna putovala zpět do vlastnictví rodinných příslušníků původních zakladatelů a majitelem se stal pan Vladimír Heluz.

Nová éra a rozmach výroby

Nový majitel začal do podniku okamžitě investovat a už v roce 1993 byl v Dolním Bukovsku zahájen zcela nový provoz výrobní linky, která vyrábí stropní nosníky a široký sortiment plochých a nosných překladů. 

Masivní investice zpět do prosperujícího podniku v následujících letech neustávaly, naopak. V roce 2000 došlo k plynofikaci cihelny a v roce 2002 k její celkové rekonstrukci. Za další dva roky nechal Vladimír Heluz postavit termoreaktor na čištění spalin, navíc rozšířili i skladové plochy a postavili novou expediční linku. 

Největší a nejmodernější výroba ve střední Evropě

Pomyslný vrchol pak přišel s rokem 2009, kdy společnost spustila provoz největšího a nejmodernějšího plně automatizovaného závodu na výrobu cihel ve střední Evropě. „Mimo jiné zde vyrábíme i „nejteplejší“ evropské cihly HELUZ FAMILY 50 2in1. Cihla má integrovanou tepelnou izolaci a to znamená, že ji nemusíte dodatečně zateplovat," doplnil Roman Heluz.

V současné době tak společnost HELUZ provozuje čtyři výrobní závody ve třech lokalitách. K původnímu závodu v Dolním Bukovsku se postupně přidaly ještě závody v Libochovicích a v Hevlíně.  

Z malé dílny zručného cihláře se tak během jeden a půl století stal evropsky významný podnik. „Jsme si jisti, že kdyby dnes viděl náš pradědeček Jan Řehoř výsledky své práce, byl by na sebe i své potomky velmi pyšný," uzavírájí s úsměvem bratři Heluzovi.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený HELUZ Česko (@heluzcesko)