Losos v kaluži, Panda v nesnázích nebo Majonéza k snídani. Že spolu tato slova vůbec nesouvisí? Omyl. Stojí za nimi rodačka z Českých Budějovic, novinářka a spisovatelka Markéta Lukášková. Tak totiž pojmenovala své knihy, které v posledních letech vydala. Své nejnovější dílo, Majonéza k snídani, přijela na konci týdne představit do Českých Budějovic. Jak vzpomíná na své rodné město? Chtěla by se někdy vrátit? A jaký pracovní sen by si chtěla splnit? I na to odpovídala v krátkém rozhovoru pro Budějckou Drbnu.
Markéto, pocházíte z Českých Budějovic, dlouhou dobu už tady ale nežijete. Jak na roky na jihu Čech vzpomínáte?
Do Budějc se opravdu ráda vracím. Mám pocit, že čím jsem starší, tím radši. Ještě, když jsem tady studovala, měla jsem takovou představu, že se sem jednou vrátím natrvalo a budu tady bydlet. I když si tím už teď nejsem tak jistá, měla jsem za poslední roky šanci poznat několik krajských měst a Budějce mi z toho vycházejí pořád jako nejlepší místo na bydlení a rozhodně i na vyrůstání. Jsou akorát tak velký, není to takové velkoměsto jako Praha, kde bych se bála vypustit děti ven. A je tady vše, co člověk potřebuje.
A navíc, když vidím, co všechno vyrůstá v centru za podniky, dělá mi to opravdu velkou radost.
Na co nejradši tady vzpomínáte?
Jako první se mi asi vybaví všechna místa, kde se odehrávaly velký momenty v mém životě. Gymnázium, Jírovcovka, kam jsem chodila osm let, veškerý centrum, kde jsem zažila první rande, návštěvy hospod. Třeba mě hrozně mrzí, že už není bar Legenda, kam jsme chodili. Rozhodně taky vzpomínám na dětství na Máji, kde jsme byly všechny děti z paneláku jedna parta. Hrály jsme si v lese u rybníka, což bylo téměř jak dětství někde na vesnici.
Dnes jste sem přijela kvůli vaší nové knize. Když se ale ještě vrátím na začátek. Chtěla jste být vždycky spisovatelkou?
Už ve škole patřila čeština nebo slohy mezi ty předměty, které mi šly nejlíp. Na rozdíl od těch ostatních. (smích) Věděla jsem, že mám pro psaní nějaké vlohy. A asi jsem i doufala, že by to jednou mohlo klapnout. Ale představovala jsem si spíš novinářskou práci. Ta knížka byla trochu sci-fi.
A jak se to podle vás sci-fi stalo realitou?
Je pravda, že já sama bych se k tomu nikdy nedostala. Ale oslovilo mě nakladatelství, a to mi ten začátek dost usnadnilo. Pak už to jelo samo.
Evidentně to byl ale dobrý krok, protože u jedné knihy nezůstalo. Jak se změnila Markéta, která napsala Lososa v kaluži, a ta která právě vydala Majonézu k snídani?
No, tehdy jsem byla ještě hodně ve vleku toho, kde jsem pracovala. V různých médiích. Byla jsem dost na Facebooku… Přijde mi, že jsem se hodně snažila zapůsobit na lidi. Abych byla cool. Snažila jsem se, aby ta kniha byla hodně vtipná. Nevím, jestli se to promítlo do psaní, ale myslím, že teď jsem o dost upřímnější k lidem, ale i k sobě. Číst ty novější knihy už asi není taková sranda, jdou víc do hloubky, což asi souvisí i s věkem.
Už jsem se rozhodně nesnažila, aby ta knížka byla vtipná. Vím, že u té první jsem se opravdu snažila. Teď už jsem k tomu neměla důvod.
Už jsme vaši poslední knihu nakously. O čem je Majonéza k snídani?
Asi to bude znít hrozně klišovitě, ale je to o lásce. Ale ne tak, jak si to asi každý představí. Není to román o vztahu dvou lidí, ale spíš o tom, jaké různé podoby mají vztahy mezi lidmi. Hlavní hrdinka knihy zkoumá všechny tyhle vztahy ve své rodině. Jak se dali dohromady rodiče, jak to bylo s babičkou a dědou a zjišťuje, jak love story jejích předků ovlivnila její současný život. To vše se tam proplétá a ona tím dochází i k jednomu takovému odhalení toho, proč se její rodiče rozvedli.
Je to fikce nebo jste se někde inspirovala?
Samotný děj je fikce, ale inspiroval mě jeden příběh. Hlavní hrdinka podnikne takový experiment na svém vlastním vztahu, a k tomu mě inspiroval jeden článek o dvojici, která se v 18 letech rozešla s tím, že se sejdou za pět let. Až budou starší, rozumnější. Tak to mi přišlo zajímavý.
Kniha už je nějaký ten pátek venku. Jaké na ni máte zatím ohlasy?
Musím říct, že zatím skvělé. Z čehož mám opravdu radost.
Když jsme se bavily o předmětech, které vás ve škole bavily, zmínila jste český jazyk. Co dějepis? Já totiž vím, že tomu se svým způsobem také věnujete, a to v podcastu Příběh, který se opravdu stal…
Jo, mezi ty oblíbené předměty patřil určitě i dějepis. Měli jsme hrozně dobrého mladého učitele, který měl takový neotřelý styl výkladu, a tím tomu hodně pomohl. Navíc, já jsem úplně na začátku, ještě před novinařinou, toužila po archeologii. Od dětství jsem kolem sebe měla lidi, kteří dělali v muzeu a mně se to hrozně líbilo. Připadalo mi to hrozně mýtické a přála jsem si být jako ti archeologové v Jurském parku. Pak jsem šla sice úplně jinou cestou, ale vždycky jsem v sobě měla tu touhu znát minulost, abychom věděli, co se současností. Takže jsem opravdu moc ráda, že jsem se k tomu dějepisu zas takhle oklikou vrátila.
Jsou podcasty cesta, kterou byste se chtěla do budoucna vydat třeba i místo psaní?
To určitě ne. Chtěla bych, aby to bylo vždycky alespoň jedna ku jedné. Podcasty jsou skvělé, baví mě, když mi lidé píšou, že je třeba dějepis ve škole nikdy nebavil, ale tohle si rádi pustí, nebo že to poslouchají se svými dětmi. Mám radost, že dokážu zaujmout i tuhle generaci. Ale psát bych určitě nechtěla přestat.
Asi jako každý člověk, který vystupuje na sociálních sítích a je trochu víc vidět, se musíte setkávat také s kritikou. Jak internetové trolly snášíte?
Kritika je v pořádku. Nikdy jsem ale nepochopila potřebu kohokoliv o čemkoliv napsat negativně. Mně, když se něco nelíbí, tak to prostě nechám být. Přijde mi hrozně zvláštní motivace člověka jít na internet a napsat někomu kritický komentář. A teď tím nemyslím jen sebe. Pozoruji to i u ostatních, ať už jde o podcasty, fotografie nebo knížky. Lidi mají dneska pocit, že jsou všichni zvědaví na jejich názor. Sociální sítě nás k tomu prostě naučily. Že najednou všichni můžeme všechno komentovat. A pak mi najednou chodí zprávy typu: „Víte Markéto, to obočí není dobrý.“ A já si jen vždycky říkám: Dobře, děkuji za názor. To už jsou prostě věci, na které člověk neví, co má říct.
Mě by nikdy nenapadlo, něco takového někomu napsat. Přijde mi, že velice často je ta kritika osobní, ne objektivní. Vážím si toho, když vyjde recenze, kterou můžu brát vážně, ale tohle prostě nechápu.
Poslední otázka. Máte nějaký velký pracovní sen? A jaké máte plány do budoucna?
Tak ten sen, hrozně by mě bavilo mít talkshow.
A plány do budoucna. Teď plánuju hlavně zrekonstruovat barák a konečně se přestěhovat. V jednání je moje účast na psaní scénáře pro jeden seriál a film. Tak uvidíme, jak to dopadne, to by se mi líbilo, kdyby se obojí dotáhlo. A zase bych určitě ráda něco napsala, posunula podcast.
Foto Archiv Markéty Lukáškové
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
