Troška sklidil úspěch svými lidovými komediemi a výpravnými pohádkami

Troška proslul především vesnickou trilogií Slunce, seno..., kterou v 80. a začátkem 90. let situoval do rodných Hoštic a hrají v ní herci i neherci a jako kompars vystupuje téměř celá vesnice. Osudy rodin Konopníkových a Škopkových, roztržitého faráře Otíka a jeho obětavé hospodyně Cecilky a dalších rázovitých postaviček pošumavské vísky v kinech zhlédlo přes 8,4 milionu lidí a další miliony se dodnes baví při reprízách na televizních obrazovce. Podle prvního dílu trilogie, filmu Slunce, seno, jahody, měl v červnu 2022 premiéru v Hudebním divadle Karlín stejnojmenný muzikál s hudbou a libretem Ondřeje Gregora Brzobohatého v režii Antonína Procházky.

Na divácký úspěch hoštických komedií navázaly v pozdějších letech další Troškovy komedie, zejména trilogie Kameňáků, které jsou poskládány z lidových vtipů situovaných do života obyvatel jednoho městečka a rovněž trilogie Babovřesky, která je příběhem ze života na jihočeské vesnici. Obě tyto filmové série patřily v kinech k nejnavštěvovanějším českým snímkům. „Chci lidi bavit, těšit, což je v této těžké době důležité. Proto dělám komedie, netočím horory či hlubokomyslné ponory do duší lidí," komentoval Zdeněk Troška před lety svoji tvorbu.

Rodák z jihočeských Hoštic u Volyně absolvoval lyceum ve francouzském Dijonu a režii na Filmové a televizní fakultě AMU a za kamerou debutoval v roce 1982 filmem Bota jménem Melichar, za který obdržel na festivalech deset cen. O dva roky později natočil na motivy románu Poklad spisovatele Aloise Jiráska temné historické drama Poklad hraběte Chamaré.

Oblíbené jsou ale i Troškovy pohádky. První, kterou natočil, byl v roce 1986 pohádkový příběh O princezně Jasněnce a létajícím ševci, za který získal ocenění na festivalech v Belgii a v Chicagu. K těm úspěšným patří i Princezna ze mlejna, Z pekla štěstí, Nejkrásnější hádanka, Čertova nevěsta nebo Čertoviny.

„Komedie a pohádka jsou nejtěžšími filmovými žánry. Zlo musí být v pohádce potrestáno, vše musí být průzračně čisté a čitelné. Jak do pohádky začnete cpát psychologii a filozofii, všechno je špatně," prohlásil před časem Troška.

Pokud by měl vybrat svůj nejlepší film, zvolil by Andělskou tvář (2001). I přesto, že toto historické romantické drama provázely velké finanční potíže a navíc se ani v kině nestal příliš velkým hitem. „Ale po filmové a řemeslné stránce si ho cením," řekl Troška.

Troškovy snímky jsou trnem v oku zejména filmovým kritikům, kteří jim vytýkají, že nemají děj, myšlenku, chybí jim poselství a poskytují zábavu na základě pokleslého humoru. S českými filmovými akademiky se Troška rozešel ve zlém, když v roce 2002 zrušil své členství v České filmové a televizní akademii a dal tak najevo nespokojenost s postupem udělování Českých lvů. Režiséra prý tehdy zklamal postoj akademiků k filmu Tmavomodrý svět kolegy Jana Svěráka.

Málokdo ví, že se Troška věnuje i divadlu, například režii oper. V Národním divadle inscenoval Dona Carlose a Carmen, ve Státní opeře a v Košicích připravil Rusalku a na otáčivém hledišti v Českém Krumlově inscenoval Čarostřelce.

Před časem prozradil, že jedním z jeho snů je natočit film nebo seriál o Čachtické paní, jehož scénář napsal podle románu Joža Nižnánského. Tento sen si již však zřejmě nesplní, neboť po natočení pohádky Zlaté pírko (2019) odešel podle svých slov do filmařského důchodu, ve kterém mu nic nechybí. „Já teď pořád čtu. Ještě za aktivního života jsem si kupoval knihy, mám jich hromadu a říkal jsem si, že si je přečtu, až budu v důchodu. Teď už v něm jsem. Taky se rád dívám na staré filmy pro pamětníky, na ty české. Všechny je miluju," řekl v červenci 2021 v rozhovoru pro server Život v Česku.