Začínala v kuchyni, nyní pracuje u největší české turbíny

Kdy jste se dozvěděla, že jste první strojnicí v Jaderné elektrárně Temelín?
Řekli mi to vlastně až při pohovoru. Dřív to ale v podstatě ani nešlo, předtím posíláte životopis a čerpáte z veřejných zdrojů. Detailnější informace jsem tedy měla možnost získat až při pohovoru.

Neodradilo Vás to tehdy?
Vůbec ne. S chlapama jsem pracovala už předtím. Tady jich je jen o něco víc, konkrétně je nás přibližně osmdesátka strojníků a fungujeme jako určitá podpora, řekněme oči a ruce, pro operátory, kteří sedí na blokové dozorně.

A naopak, co kolegové, jak ti Vás vnímají?
To je otázka spíše na ně. Umím si popovídat s každým, hodně se ptám a s kolegy vycházím docela dobře.

Pojďme na začátek, jak jste se k práci na elektrárně dostala?
Původně nejsem technik, ale kuchař. Technika mě vždycky bavila, jen rozhodování v patnácti letech pro mladé lidi není nikdy jednoduché a za pár let to třeba vidíte jinak. Osobně to teď řeším se svojí dcerou, která je hodně šikovná a vybíráme mezi gymnáziem a technickou průmyslovkou.

A k technice jste se dostala jak?
Technika mě lákala už od školního věku. Už tehdy jsem měla tendenci věci spíš rozebírat než si hrát s panenkami. Ten opravdový zlom přišel až s manželem, který je zapálený do aut a tam se opravdový vztah k technice projevil i u mě.

Nakonec jste si i rodinný dům postavili sami …
Sama jsem zjistila, že klasická mužská profese pro ženskou není problém. Bohužel současná společnost nás vychovává spíše do kuchyně. Přitom je ale hodně holek, které by technika bavila, jen jim nikdo nikdy nedal šroubovák do ruky. A to je hrozná škoda. To byl vlastně i můj případ.

A cesta na Temelín?
Když děti trochu odrostly, rozhodla jsem se, že techniku zkusím. Všude jsem slyšela a četla, že o techniky je zájem. V mém případě to ale znamenalo vrátit se do školy a získat potřebnou praxi.

Taková změna v době, kdy se staráte i o děti není vůbec jednoduchá …
Předpokladem byla naprostá podpora ze strany manžela. I díky tomu jsem mohla dálkově vystudovat střední průmyslovku v Praze a přitom sbírat praxi během řady brigád v oblasti strojní a elektro. A pak to všechno úsilí chcete zúročit někde, kde se domníváte, že je to opravdu dobré. Tak jsem zkusila poslat životopis a motivační dopis na Temelín. Mimochodem ani to nebylo jednoduché, protože jsem sama sebe musela přesvědčit, že na to mám.

V Temelíně pracujete jako strojník pomocných systémů sekundárního okruhu. Co si pod tím můžeme představit?
Je toho celkem dost, ale zmínila bych především péči o dieselgenerátory. Máme jich tady patnáct, jsou různě velké, mají různý význam, v nadsázce jim říkám, že jsou to moje miminka.

Některá z nich jsou opravdu velká „miminka“…
To ano, třeba ty hlavní, tak zvané systémové dieselgenerátory, to jsou obrovské lodní motory, které jinde pohánějí například i tankery. U nás máme pro každý blok tři a jde o klíčové bezpečnostní zařízení, které by při blackoutu zajistilo elektřinu pro systémy důležité pro jadernou bezpečnost.

A jak probíhá péče o takové zařízení?
Každá směna je musí zkontrolovat. V praxi to znamená, že třikrát za den k nim někdo přijde a všímá si, že je vše v pořádku. Jde totiž o zařízení, které standardně není v provozu, nicméně my musíme mít jistotu, že je neustále v provozuschopném stavu.

To se ověřuje i prostřednictvím zkoušek …
Jednou týdně diesegenerátory na tři minuty startujeme nebo provedeme pomalé protočení. Vedle vlastního startu sledujeme hlavně olejové mazání, chlazení a další pomocné systémy. Další zkoušky už simulují přímo výpadek elektřiny. Při nich dieselgenerátor reálně startuje sám od ztráty napájení bez zásahu strojníka. To zařízení je pro bezpečnost opravdu důležité, proto jich je na elektrárně tolik a je jim věnována taková pozornost.

Jakmile sklouzne řeč na motor, většinu z nás zajímají parametry. Jaké má ten “Váš“ dieselgenerátor?
Jde o dvanáctiválec o výkonu 6,3 MW, což odpovídá přibližně stovce osobních automobilů. Hodinová spotřeba nafty se pohybuje kolem 1 300 litrů. Má dvě vlastní nádrže, které dohromady vystačí přibližně na dva dny provozu a pak můžeme naftu doplňovat pomocí potrubí z naftového a olejového hospodářství, kde máme několik dalších tisícikubíkových nádrží nafty.

Co je na vaší práci nejtěžší?
Udržet pozornost. Je to o hledání chyb a pečlivém posouzení stavu zařízení, které není v chodu, ale přitom může kdykoli najet a musí spolehlivě fungovat. Proto je dobře, že se střídáme a na kontroly chodí víc lidí. Jako když máte v garáži auto, se kterým roky nejezdíte, ale kdyby to bylo nutné, chcete do něj v jakémkoli okamžiku nasednout, nastartovat a dojet, kam je potřeba.

Připravujete se na pozici technika provozu na strojovně. Co obnáší získání „papírů“ na strojovnu?
Po nástupu jsem absolvovala půlroční teorii, kde nás podrobně připravili na nejadernou část. Následoval přibližně stejně dlouhý zácvik přímo v provozu a podniková zkouška pro dieselgenerátory. Další zácvik a zkoušky mě teď čekají při přechodu na strojovnu. Dostala jsem totiž šanci starat se o zařízení přímo na strojovně. Moc to pro mě znamená.

Když jsme u těch zařízení, které zařízení Vás fascinuje nejvíc?
Nejradši mám souvislosti mezi technologiemi. Člověk tady musí znát nejen svoje zařízení, ale i vazby na další systémy. Například, aby dieselgenerátor mohl fungovat, tak musí hlavně mazat a chladit. A když jsme u toho chlazení, tak se dostáváme do systémů přes půlku elektrárny. Celé to fungování je opravdu velmi zajímavé a moc mě to baví.

A jak „doplňujete palivo“?
V zimě nejčastěji s knížkou. Nedávno jsem četla Blackout, hodně zajímavé čtení. Když je hezky, chodím ráda na čundry do přírody. Kolem domu je taky pořád co vylepšovat a k tomu se každou chvíli chytím šroubováku a vrtám se v něčem v garáži.