V Karpatech potkal stádo divokých koní. „Schůzku“ s medvědem naštěstí řešit nemusel

Jste vyučený automechanik. Jak jste dostal na Temelín?
Sice jsem nějaký čas trávil v Praze, ale s přítelkyní pocházíme z Týna a chtěli jsme se sem, už i se synem, vrátit. Stěhování není jen o „nábytku“, ale musíte řešit i práci. A v tomhle směru jsem měl představu jasnou. Vždycky mě lákala práce v jaderné elektrárně, už možná proto, že zde dříve pracoval i otec. Dalším důvodem byla rozhodně výborná dopravní dostupnost a možnost trávit tak více volného času s rodinou. Když se tehdy možnost pracovat v Temelíně objevila, rozhodl jsem se ji využít.

Sice pracujete v Temelíně, ale ne u ČEZ …
Je to tak. Pracuju u ŠKODA JS. Na podzim to budou už čtyři roky. Shodou okolností teď je ŠKODA JS dceřinou společností ČEZ, která se stará hlavně o zařízení v jaderné části. Dost lidí si to neuvědomuje, ale například i u dodavatelů jaderných elektráren lze najít hodně zajímavé uplatnění. Temelín tedy není jenom ČEZ, i když to je vlastník elektrárny a její provozovatel, ale je tady i dost firem, které se podílejí na tom, že elektrárna je pro provoz dobře připravena.

Co konkrétně je Vaším úkolem?
Mám na starosti údržbu a revize armatur. Je to v podstatě taková skládačka, která v praxi znamená několik kroků - odmontování ventilu z potrubí, rozebraní, vyčistění, udělání kompletní revize, vyzkoušení na tlakové stolici, složení a nakonec namontování zpátky.

Kolik takových ventilů ročně zkontrolujete?
V elektrárně jsou tisíce různých ventilů, od malých jako dlaň až po několikatunová monstra. Každý má svou specifickou údržbu. K jejich kontrole někdy stačí klasické nářadí jako klíče, šroubováky, jindy potřebujete různé speciální přípravky. Počty kontrol jsou rok od roku různé, ale rozhodně se mohou pohybovat až ve stovkách.

Asi každá armatura má určitá specifika?
Je to tak. Nicméně postup je všude stejný. Vše začíná už přípravou práce a materiálu. Vše musí být zajištěno tak, abychom nepoškodili zařízení a při práci se nezranili. A pak je to o zkušenostech, které získáte postupem času. Když jsem nastupoval, tak jsem toho o armaturách moc nevěděl, ale i díky kolegům jsem se rychle zapracoval a postupem času pochopil i specifika jednotlivých ventilů. Za to kolegům moc děkuji, máme tady skvělou partu.

Tu prý chcete rozšiřovat …
Je to tak. Šikovné ruce se tady hodí pořád. Práce v Temelíně je dost a bude dost. Nejenom, že je tady hodně zařízení, ale elektrárna má být v provozu ještě čtyřicet let. A to je jak stabilita, tak i perspektiva. A během odstávek těch úkolů je hodně, to se člověk opravdu nenudí.

V Temelíně Mike Ernesto Hönnicke kontroluje a opravuje různé uzavírací ventily.

Co byste od potenciálních uchazečů očekával?
Hlavně zájem o techniku. Hodil by se někdo, kdo rád věci rozebírá a montuje. Ideálně někdo, komu když řeknu, podej mi ráčnu a devatenáctku ořech, bude vědět, co po něm chci. A hlavně ho ta práce musí bavit, opravdu nesháníme nikoho na týdenní výpomoc, ale svým způsobem budujeme mančaft.

Pojďme ještě k těm armaturám. Kontrola kterého ventilu patří k nejnáročnějším?
Jde o armaturu od firmy Flowserve, která je důležitým bezpečnostním uzávěrem. Jde o velké zařízení, které váží přibližně dvě tuny. V elektrárně jsme pouze dva, kteří mohou s touto armaturou pracovat. Kontrolujeme ji jednou za čtyři roky. Kontrola trvá dva až tři týdny a vždy je to velmi zajímavé.

A které armatury patří k těm oblíbeným?
Mám radši spíš ty menší armatury, které vyžadují velkou preciznost a pozornost skoro jako při hodinářské práci. Ale i velké armatury, kterými manipulujete pomocí jeřábu, mají něco do sebe. Práce je pak hodně variabilní a to je na tom to zajímavé.

Jak si čistíte hlavu?
Technologie mám rád i ve svém volném čase. Rád taky sestavuju počítače a s tím úzce souvisí i gaming. Mám partu kamarádů, se kterou si rádi zahrajeme online, když máme zrovna čas.

Prý jste taky vášnivý turista?
Ano a mám rád vysokohorskou turistiku. Na vyčištění hlavy je to pro mě to nejlepší. Nedávno jsme s přáteli přešli nejvyšší pohoří rumunských Karpat Fagaraš. Trvalo nám to týden. Ale stálo to za to, šlo o úplně jiný svět.

Do jaké výšky jste se dostali?
Fagaraš má dva a půl tisíce metrů. Byli jsme úplně nahoře. Na jednu stranu je to fyzicky náročné, s třicetikilovým batohem jdete do kopce celý den, ale opravdu to stojí za to. Výhledy jsou úžasné, krajina nádherná, několikrát jsme narazili i na stádo divokých koní. Trochu jsme měli obavy z volně žijících medvědů. Z celé Evropy jich je v Rumunsku nejvíc, ale naštěstí jsme na ně nebo oni na nás nenarazili.

Jaký výstup byl nejnáročnější?
Na fyzičku to byly asi právě ty Karpaty. Během týden jsme ušli 70 kilometrů. Nejhorší byl začátek, prvních deset kilometrů, to se jde pořád do kopce. Pak už se to střídá. A na psychiku byly hodně náročné ferraty v Rakousku. I tak ale počítám, že i letos jich zase pár uskutečním. Už jsem si pořídil i nový sedák.

Kam byste se chtěl někdy podívat?
Do Japonska. Líbí se mi jejich kultura. Už v minulosti jsem měl nabídku, jít do Japonska montovat fotovoltaiky, nakonec jsem jí nevyužil. Ale rád bych se tam někdy podíval. Jejich kultura i historie mě fascinují. Rád bych navštívil Tokio a podnikl i nějakou přírodní túru.

Jak se daří skloubit práci, záliby a rodinu?
Chce to plánovat, ale jde to. V Temelíně je výhoda, že práce je časově čitelná. Samozřejmě je období, hlavně během odstávek, které je náročnější. Ale dá se to. Syn už je teď ve věku, kdy ho začal bavit fotbal a není nic lepšího, než si s ním jít zahrát a potom třeba na zmrzlinu. Moc si to teď užívám.