Domov, který žije vzpomínkami i přítomností - Alzheimercentrum a Seniorcentrum České Budějovice

S ředitelkou zařízení Lucií Zajícovou, vrchní sestrou Janou Hánovou, vedoucí provozu Ludmilou Pešlovou a dalšími pracovnicemi projdeme jednou z chodeb až ke dveřím, ozdobeným velkou červenou mašlí. Za dveřmi se ozývají dětské hlásky a smích. A úsměvy provází i nadcházející slavnostní okamžik, kterým je otevření mateřské školky, určené nejen dětem zaměstnanců.

„Původně tady byl jeden z malometrážních bytů. Protože nám záleží na pohodě a dobrém zázemí nejen pro klienty, ale i pro zaměstnance, a víme, jaký je dnes problém sehnat místo ve školce, napadlo nás udělat školku tady u nás. Přes půl roku jsme vymýšleli, ladili detaily a nakonec s radostí školku otevřeli,“ uvedla provozní Ludmila Pešlová.

Slavnostního přestřižení červené stuhy se ujal poslanec Jan Zahradník spolu s ředitelkou Lucií Zajícovou. Jan Zahradník se pozdravil s dětmi, které zvědavě i udiveně hleděly na to, kolik dospěláků je najednou v jejich barevném a útulném království. Jan Zahradník mimo jiné ocenil pomoc, kterou tyto „firemní“ školky pro zaměstnané maminky představují a podotkl, že ve své pedagogické praxi se sice setkává s „dětmi“ trochu staršími, ale jako dědeček má bohaté zkušenosti i s batolaty a dětmi věku školkového.

A zatímco „kulíškové“ se po obědě a zážitku z návštěvy ukládají do postýlek ke spánku, na mne čeká seznámení s prostory a životem Seniorcentra a Alzheimercentra. Začínáme v prostorné, příjemně působící jídelně, kde se klienti domova schází nejen k jídlu, ale i k různým besedám, kulturním a společenským akcím.

„Poskytujeme bydlení, zdravotnickou péči a pečovatelské služby seniorům, kteří bydlí v malometrážních bytech v bloku B a C. V bloku A pak v roce 2014 vzniklo Alzheimercentrum, určené pro klienty, kteří mají Alzheimerovu chorobu nebo jinou formu demence. Naše zařízení je v rámci České republiky ojedinělé, protože v jedné budově zajišťuje oba typy zdravotnických a pečovatelských režimů. Pokud u klienta Seniorcentra dojde k zhoršení stavu bez možnosti relativně samostatného života, může přejít do Alzheimercentra, aniž by musel změnit známé prostředí,“ informuje ředitelka Lucie Zajícová.

„V současné době máme v Alzheimercentru sedmdesát dva klientů,“ doplňuje vrchní sestra Jana Hánová. „K přijetí k nám není nutné doporučení lékaře, určující jsou zejména příznaky nemoci. K nim patří například v začátcích nemoci ztráta krátkodobé paměti, zhoršená orientace, ztrácení věcí nebo jejich ukládání na nevhodná místa, zmatené vyjadřování, problémy s domácími pracemi nebo s hygienou a oblékáním. Později se příznaky a projevy nemoci zhoršují. Rodiny nemocného se obvykle v první fázi snaží vše zvládnout vlastními silami. Péče o takto nemocného je ovšem nesmírně náročná, psychicky a fyzicky vyčerpávající a často i z praktických důvodů nemožná. Blízcí nemocného musí chodit do zaměstnání a s tím lze nutnou nepřetržitou péči skloubit jen velmi těžce,“ přidává.

„Rozhodnutí dát maminku, tatínka, babičku, dědu k nám bývá pro rodinu těžké. O to víc nás těší, když pak při návštěvách vidí, že je maminka spokojená a má řadu aktivit, které se v domácím prostředí dají zajistit jen obtížně,“ usmívá se Lucie Zajícová.

V doprovodu provozní Ludmily Pešlové vcházím do Alzheimercentra. I tady jsou stěny chodeb a místností ozdobeny příjemnými pastelovými barvami, obrázky, květinami, dekorativními předměty. „Tady je jídelna a společenské posezení,“ otevírá Ludmila Pešlová široké dveře. Vzdušná, prostorná místnost, plná barev, ve vzduchu ještě voní oběd. V zadní části místnosti je řada křesel,
gauče, prosklený sekretář, televize. Vlastně velký obývací pokoj, ve kterém se právě schází obyvatelé domu, aby společně zhlédli televizi, popovídali si, pochutnali si na ovocné šťávě, čaji, sušenkách.

I další místnost, do které vcházíme, je obývákem, a to se vším všudy. Ve vitrínách obývací stěny a na poličkách na zdi jsou různé staré předměty... Hrnečky, telefon s kulatým vytáčecím číselníkem, stará žehlička, hrnečky ze sedmdesátých let...

„Tyhle staré věci tady nejsou náhodou, naopak,“ usmívá se Ludmila Pešlová. „V klientech vyvolávají vzpomínky, využíváme je při takzvané reminiscenční terapii, při které jde právě o stimulaci vzpomínek. Prostřednictvím kontaktu se známými věcmi dostává mozek podněty. To ovšem není zdaleka jediný typ terapie, úspěšná a u klientů oblíbená je třeba muzikoterapie, hraním na nástroje, zpěvem nebo poslechem písniček se také mozek ‚trénuje‘. Důležité jsou i aktivity, které podporují motorické schopnosti, pořádáme tvořivé dílny, šití, malování, vyšívání, modelování, výroba vánočních ozdob, zdobení velikonočních kraslic. Činností je opravdu hodně a klienty baví, mají z nich radost a jsou na svou tvorbu pyšní,“ upřesňuje.

Rozhlížím se po „obýváku“ a zaujme mne kočičí škrabadlo, pelíšek... „Ano, a jsme u další terapie, máme tady kočky, králíka, klienti se při canisterapii setkávají se psy. Kontakt se zvířaty je velmi důležitý, může vyvolat vzpomínky na zvíře, které klienti kdysi měli, takže opět vzpomínkový stimul, navíc dotek zvířete, hlazení i jeho způsob přirozené komunikace prokazatelně vyvolává u lidí pozitivní pocity,“ přidává Pešlová.

A jdeme dál. Do místnosti, kde probíhají rehabilitační cvičení. Kuchyňka, ve které klienti společně vaří, pečou a chystají velikonoční, vánoční, masopustní nebo narozeninové dobroty. I to patří k terapiím, práce rukama rozvíjí a podporuje motorickou činnost, vůně a chuť jídla vyvolává pozitivní náladu, i ty již několikrát citované vzpomínky. Stejně jako knihy ve velké knihovně...

Procházíme chodbami plnými dveří, za nimiž jsou pokoje se sociálním zařízením. „Pokoje jsou dvoulůžkové, obvykle je pro klienty lepší, když nejsou na pokoji sami, snažíme se spolubydlící vybírat tak, aby si ‚lidsky‘ vyhovovali,“ komentuje Ludmila Pešlová.

„A tady už jsme ve venkovní části. I tady to žije, pořádáme zahradní slavnosti, různé akce, na jaře klienti sází květiny. Pobyt na zdravém vzduchu také patří k péči o zdravotní stav našich klientů. Ve skupině chodí na procházky, jezdí na výlety. Nové zážitky nebo poznávání míst, ve kterých už byli, změna běžného denního režimu, to všechno pomáhá k určité stabilizaci jejich stavu a k zpomalení rozvoje choroby,“ dodává Pešlová.

V Seniorcentru se opět setkávám s ředitelkou Lucií Zajícovou. Vyslovuji obdiv k právě viděnému a ptám se, kolik zaměstnanců péči o klienty zajišťuje?

„V současné době máme 80 zaměstnanců, zdravotníky, pracovníky v sociálních službách, ale také paní kuchařky v naší kuchyni, pracovnice prádelny, úklidu a údržbáře. Práce je opravdu náročná, nemůže ji dělat každý, vyžaduje velké osobní nasazení, empatii, trpělivost, odolnost vůči stresu, zodpovědnost, ale také dobrou fyzickou kondici. Naší velikou a každodenní snahou je, aby byli klienti spokojeni a byli tady opravdu doma, nejen díky servisu, péči, ale hlavně díky lidskému přístupu. Je to náročné, každý z klientů má jinou individualitu, návyky, představy, požadavky, zavděčit se nebo dokonale vyhovět všem asi nelze, ale věřím, že z převážné části se nám tato naše snaha daří."

Děkuji za informace, loučím se, procházím vestibulem ke dveřím a znovu se ohlédnu. Nápis na zdi „Vítejte doma!" není klišé. Je pravdivý. Tady je domov.