Jsem zodpovědnější k sobě a mám větší strach o druhé, ujišťuje Antonín Vítek

Popište mi, co se osudný den stalo...
Jeli jsme se ženou a synem na výlet na kolech. A teď vám to řeknu pouze z vyprávění, protože si nepamatuji, co se stalo. Přelétl jsem řídítka a spadl jsem na silnici. Dopadl jsem na zadní stranu hlavy, krvácelo mi z nosu a uší a ztratil jsem vědomí. Jelikož je moje žena zdravotní sestra, tak zjistila, že nemám nic s páteří, proto mě postavila. Po osmi měsících si stále pamatuji jen to, že jsme byli na výletě. Třeba vrtulník ne. Ten mě přepravil do Bohunic. Tam na mě čekal přednosta Neurochirurgické kliniky Martin Smrčka.

Co v brněnské fakultní nemocnici následovalo?
Chtěli mi odsát hematom v blízkosti mozku, ale po dvou dnech zjistili, že to nejde. Proto mi museli odebrat kost z čela. Po čtrnácti dnech od úrazu mě z Brna převezli do Jindřichova Hradce, kde jsem poprvé nabyl zpátky vědomí. S tím jsem marodil asi dva měsíce, abych pak šel na další operaci, kdy mi ji vraceli. Naštěstí jsem po celou dobu neměl žádné bolesti.

Probíhala v Jindřichově Hradci nějaká rehabilitace?
Protože jsem celou dobu ležel, tak docházelo pouze k dennímu posilování vnitřních svalů, abych si třeba začal sedat. Po šestnácti dnech jsem pak šel domů.

Jaký byl návrat domů?
Nic jsem si nepamatoval. Starala se o mě moje dcera a můj syn. Už jsem se hýbal, ale museli mě nutit do jídla. Na záchod jsem si ale došel, vykoupal jsem se, chodili jsme na krátké procházky. A ty se prodlužovaly. První dva týdny jsem ale jenom ležel v posteli.

Po psychické stránce vám bylo jak?
Neuměl jsem třeba vyjmenovat dny v týdnu. Neuměl jsem vyjmenovat měsíce. Nevěděl jsem, kde bydlí moje sestra, která bydlí také v Počátkách. Byl jsem zmatený. Nenazval bych to ztrátou paměti, protože když jsme pak šli kolem toho domu, tak jsem si to uvědomil. Také jsem zhubnul, asi deset kilogramů.

Uvědomoval jste si důvody, proč musíte ten nepříznivý zdravotní stav?
Moje žena byla ten hlavní důvod. Po těch prvních čtrnácti dnech jsem se začal zlepšovat, ale vím, že jsme třeba ušli pár metrů a já byl stržený jako budík. Dělalo mi to velké problémy, přitom jsem předtím byl sportovec. Já jsem uběhl 3,5 kilometru v terénu za šestnáct minut. Doma na rotopedu jsem zase ujel patnáct kilometrů za půl hodiny. Nesměl jsem ale přetěžovat mozek. Lékaře jsem poslouchal, pro mě to jsou kapacity.

Antonín Vítek po první operaci.

Říká se, že všechno zlé je pro něco dobré. Najdete ve svém příběhu něco takového?
Moje maminka říká, že jsem lepší člověk, než jsem byl. (úsměv) Moje žena zase říká, že jsem víc ukecaný. Dřív jsem byl takový odměřený, nepovídal jsem si moc... Dnes už jsem takový víc uvolněný člověk. Ale zase před tou nehodou, když jsme se se ženou dívali na film, tak ona brečela. Teď brečím častěji já. (úsměv) Asi je ten mozek nějak nabouraný, ale to jsem dřív nedělal.

Ta druhá operace pro vás byla jak náročná?
Mohu pochválit zdravotní sestry, doktory, veškerý ošetřovatelský personál, protože se ke mně vždycky všichni chovali hezky, slušně a profesionálně. Týden od operace jsem pak šel domů.

Když jste se vrátil, měl jste ještě nějaká omezení?
Třeba sport jsem dostal povolený až po té druhé operaci.

Vrací se vám vzpomínky na ten moment, nebo je tam pořád černá díra?
Stále si to nepamatuji, ale mám zájem, aby se vrátily. Furt o tom přemýšlím, protože jak jsou lidé zlí, tak mě tehdy celé Počátky pohřbily. Ale měl jsem kolem sebe i spoustu hodných a slušných lidí.

Je něco, čím jejich možný návrat můžete podpořit?
Snad návratem na to místo. Protože když jsme byli na výletě v Popelíně, tak jsem si vzpomněl, že jsme tam ten osudný den byli. Na místě mojí nehody jsem ale už byl a zatím si to nepamatuji. Vydal jsem se tam s rodinou krátce po druhé operaci.

Měl jste při nehodě přilbu?
Neměl, byla uklizená doma. Kdybych ji měl, tak by to nebyl tak těžký úraz. Stoprocentně. Dokonce mi v Brně řekli, že nehoda na kole bez přilby je srovnatelná s nehodou na motorce. Byla to moje chyba a uvědomuji si to. Svým příběhem jsem však ovlivnil hodně lidí v Počátkách, kteří ji poté začali nosit.

Chybí vám práce?
Chybí mi lidi. Nevím, jak to dopadne, až se vrátím. Já jako elektroúdržbář se učím dennodenně. Přibývají lidé, přibývají stroje, furt se musíme učit. Takhle to dělám už přes pětadvacet let. Spousta věcí, které jsem se učil na škole, už neplatí. Takže nevím, jak to bude. Neříkám, že to nedám, ale kdo ví. Sebevědomí mám dobré, jenže vrátit se mi zatím nedovolili. Zase se více věnuji rodině. Té jsem totiž svou nezodpovědností ublížil. Teď ale drží více pohromadě. (úsměv)

Plyne vám z toho příběhu nějaké ponaučení?
Jsem moudřejší, ale jak v čem. Jsem zodpovědnější k sobě a ke druhým. Mám o ně větší strach. To je to hlavní.