Po několika měsících nutkání jsem se konečně dokopal a začal psát blog. Témata budou různorodá, ale především by měla být o našem okolí. A protože mým aktuálním projektem je oživení Žižkových kasáren, rozhodl jsem se mu věnovat svůj první příspěvek.

Co tenhle článek píšu, je to přesně rok, co mě chytli po mém útěku. A řeknu vám, že se za rok změnilo sakramentsky moc věcí.

Chceš vidět, jak budeš vypadat za 40 let? Na. “Tyjo, celý můj tata. Neskutečný, to musí vidět ostatní!!”

Dvojí kvalita potravin. Nelegální migrace. Bezpečnost. Zdanění velkých nadnárodních firem. Čtyři věci, jejichž řešení považují Češi za klíčové. Ale také záležitosti, se kterými Česká republika sama nepohne. Premiér těžko přijde za Markem Zuckerbergem a neoznámí mu, že odteď bude Facebook platit vyšší daně. Stejně tak zcela určitě sám holýma rukama nevyřeší nelegální migraci. Vždycky k tomu budeme potřebovat ostatní státy, se kterými můžeme společně prosadit to, na co sami nemáme.

Velikonoce v Budějcích jsou už tradičně spojeny s hrkači a dřevěnými kříži umístěnými na náměstí. Hrkači nahrazují zvony, které odletěly do Říma a kříže značí křížovou cestu. I když mně osobně hrkači spíš děsí, je to tradice, která Velikonoce symbolizuje. V Budějcích to ale tímto končí. Nic nového už totiž nenabízejí.

Až budete tohle číst, tak budu mít za sebou už rok. Rok, co jsem zavřenej, rok, co jsem přišel o svobodu, rok, co se mně komplet změnil život. A dnes vám napíšu, co se změnilo za takovou krátkou „pro mě strašně dlouho“ dobu.

Není nad první slunečné dny po zimě. Člověk konečně může sundat zimní bundu, nasadit sluneční brýle a vyhřívat se na sluníčku někde v parku. Ještě, že jich v Budějcích pár máme. Bohužel nepoužitelných...

Celou tu proklatě dlouho dobu, celých proklatě dlouhých 8 měsíců, co jsem tady, jsem se snažil chovat jako člověk, se všema sem se snažil vycházet, nikomu nic nedělal, jak tady slyším každý den: - chovat se podle vnitřního řádu věznice. A k čemu mně to tady bylo? K tomu aby mě soudce omlátil o hubu, že bych se ve věznici mohl chovat lépe, že moje posudky nejsou moc dobré. Tak co mám krucinál dělat ještě lépe? Mám si lépe stlát postel? Mám si lépe leštit boty?

Pro generaci Čechů, která měla Olbrachtova „Nikolu Šuhaje loupežníka“ jako povinnou četbu, je Koločava na Podkarpatské Rusi něco jako mýtické místo. A do Koločavy nás opravdu každoročně směřuje několik set, před válkou na Donbase to bylo několik tisíc Čechů. V loňských oslavách sto let republiky se zcela zapomnělo na to, že Podkarpatská Rus byla prvních dvacet let součástí Československa.

Milý Ježíšku, už je to dobrých pár let, co jsem Ti psal naposledy. Promiň. Vlastně jsem ani nečekal, že Ti ještě vůbec někdy napíšu. Ozývám se po dlouhé době se stejným úmyslem jako tehdy - mám vánoční přání.