Glosa: Otcovská dovolená v českém podání je klasický kočkopes
Otcovská dovolená je nesystémový, populistický nesmysl. Abychom si rozuměli: Nemluvím o potenciálním efektivním řešení, které by umožnilo podílet se oběma rodičům pružně na výchově dítěte a zůstat přitom v kontaktu s trhem práce, ale o klasickém českém pseudořešení, které vešlo v účinnost 1. února.
Díky němu se budou moci otcové od narození dítěte až po uplynutí šesti týdnů po porodu ucházet o jednorázové, týdenní „volno z práce“, v němž bude náhrada za mzdu hrazena ze sociálního pojištění. Jedná se de facto o sociální dávku, která přizná otcům 70 procent mzdy. Výše denní dávky začíná na 180 korunách (pro příjem kolem 8 tisíc korun) a končí na 1225 korun denně (pro příjem nad 91 tisíc korun). Roční náklady nové položky ve státním rozpočtu mohou dosáhnout až na jednu miliardu korun.
Nemám nic proti tomu, aby se otcové podíleli na péči o dítě, naopak, stejně jako jsem si vědom toho, že označení „mateřské dovolená“ je spíše oxymorónem, protože matka dítěte si určitě neužívá s koktejlem na pláži, přičemž kromě stresující a vyčerpávající péče o potomka zcela ztrácí kontakt s pracovním prostředím, což ji při návratu na trh práce – na rozdíl od běžné dovolené – dosti výrazně znevýhodňuje. Otcové jsou mnohdy nuceni vykrýt výpadek rodinných příjmů zvýšením pracovního nasazení, což samozřejmě dost dobře nekoresponduje s rodinným životem a potřebností podílet se na péči o přírůstek v rodině.
Právě proto by bylo užitečné přijít s opravdovým systémovým řešením, které umožní pružně čerpat finanční prostředky v době, kdy je rodina zrovna potřebuje, a to bez ohledu na fakt, zdali se o dítě stará žena, nebo muž, nebo babička, nebo jiný příbuzný, zda je ve volném čase (kterého samozřejmě moc není) rodič čerpající „mateřskou dovolenou“ ekonomicky aktivní, třeba jako živnostník nebo jako zaměstnanec na zkráceném úvazku, jehož intenzita by se – v mém ideálním světě – mohla pružně měnit tak, jak se mění potřeby rostoucího dítěte.
Nikoliv. V Česku je po letech debat a diskusí jako „vrchol inovace“ brán jednorázový, nárokový transfer ze státního rozpočtu, který rodičům v nastavení péče o dítě nebo v symbióze s trhem práce nijak zásadně nepomůže, ale stane se jen nákladem ve státním rozpočtu se všemi jeho důsledky – mluvím hlavně o tom, že výše příspěvku bude v předvolebním boji oblíbeným cílem politiků v předhánění se, kdo slíbí jeho větší zvýšení.
