Čtete text rubriky Blogy a komentáře. Jedná se názor autora, který se nemusí shodovat s postojem redakce.
Covid přinesl českému spotřebiteli třetí největší revoluci od druhé světové války. Ta vůbec největší samozřejmě přišla v roce 1990, kdy padlo centrální plánování výroby všeho. Tedy lépe řečeno téměř všeho. Třeba českobudějovický Budvar je dodnes poslední přežívající národní podnik. Druhou největší revolucí pak byla státní krádež veškerých úspor při státním bankrotu v roce 1953.
Zda dnešní státní reakce na Covid nakonec také způsobí státní bankrot, zatím nevíme. Víme ale určitě, že spotřebitelské chování se proměnilo výrazně, a některé věci tu zůstanou. Zjednodušeně můžeme říci, že nakupujeme jiným způsobem, jiné věci, a jiné množství.
Že se mnohem víc nakupuje po internetu je vcelku triviální pozorování. V době, kdy jiné kanály stát zakázal, mnoho obchodníků nemělo ani jinou volbu. Ale i v jednoduchém pozorování najdeme zajímavosti.
Nakupování po internetu mohlo být ještě vyšší, ale bránila tomu v Česku zvolená politika kompenzací lockdownů. Někteří obchodníci (například v pohostinství) se obávali, že přechod na rozvážky je diskvalifikuje z alespoň nějakého odškodnění od státu. Ten totiž složitě vše prověřuje a všechny automaticky podezírá z podvodu. A jím samotným zavedený systém EET, který by přesně ukázal, koho lockdowny o kolik připravily, stát raději hned na začátku pandemie vypnul. Snad aby někdo nemohl přesně kvantifikovat škody napáchané státem tím, že se rozhodl jít raději cestou plošných uzavírek. A nepoužít raději systém Chytré karantény, kterou mu lid spontánně vytvořil, a to dokonce ve formě, která splňovala státní požadavky na GDPR ochranu údajů.
Český způsob lockdownů také způsobil, že jsme byli nuceni nakupovat ve větších obchodech. Z nějakého důvodu stát nedovolil malým obchodům otevřít i kdyby dodržovaly stejnou hustotu zákazníků, jako velké. Mnoho malých specializovaných obchodů již asi neotevře, když si lidi ještě více zvykli nakupovat i spotřební zboží ve velkých potravinových supermarketech. Třeba u obuvi je to paradoxní, lidé se na podzim i na jaře bavili, kde nakoupit dětské boty, takže zameškaná poptávka teď bude – a přesto se mnoha malým obuvnictvím už nevyplatí otevřít. Paradoxní je i to, že stát jindy proti supermarketům na krajích měst brojí, zakazuje jim otvírat ve svátky, v lockdownech dokonce i o nedělích, a zároveň jim takto nadržuje. Spotřebitel i planeta na tom do budoucna prodělají – spotřebitel bude mít méně konkurence, a planeta si zacpe nos – do okrajových velkocenter se jezdí autem, do místních malých obchodů pěšky nebo MHD.
Tepláky nestačili oděvníci vyrábět, jak šly na dračku, šaty do společnosti sbíraly prach v regálech. Děvčata ještě víc přilnula k sociálním sítím, a tím se ještě prohloubila posedlost se vzhledem. Chlapci si nemůžou kopat mičudou, tak kupují více videoher. Ale něco šlo i opačným směrem, od počítačů do reálu. Všude se vyprodala kola – stýkat je zakázáno jen mimo rodinu, tak rodiny vyjely na kolech, aby se děti dostaly na vzduch. A ty rodiny, které si to mohou dnes dovolit, kupují čerstvý vzduch nikoli osedláním bicyklů, ale přesedláním z bytů na rodinné domky. S těmi si kupují nejen trochu zahrádky, izolované od státních nařízení, ale často i více místa pod střechou, když musí obydlí sloužit i jako škola.
Změnil se i náš jídelníček. Kupujeme o 27 procent více trvanlivých potravin, o 26 procent více zmražených potravin, a o 25 procent více čistících prostředků. Nemůžeme vědět, jestli se ten další lockdown nezvrhne v zombie apokalypsu. Ale pozor, kupujeme i o 12 procent více čerstvých potravin, 8 procent více nealko a 6 procent více alko. Ne snad, že bychom jedli více – ale už nejíme v zavřených hospodách. Tato čistá substituce snad vysvětlí i ten nárůst domácího nealka. Ale absolutně nevysvětlí jen šestiprocentní nárůst alka. Nedá se svítit, skutečně pijeme celkově méně alkoholu. (Ale pozor, to nemusí znamenat, že alkohol tvoří menší problémy. Pokud pijeme méně ale koncentrovaněji, problémy mohou narůst. Skandinávská poloprohibice by mohla vyprávět.)
Ekonomická teorie predikuje, že když jsme teď více doma, měli bychom také vyměňovat kočky za psy. I když pomineme psa jako českou „povolenku k vycházce“, psi jsou obecně časově dražší než kočky. A cena našeho času doma teď klesla, tak si jich můžeme více dovolit. Ještě tak posílíme naši pozici na evropské špici v poměru pes/kočka, kde jsme spolu s Rumunskem, Litvou a Portugalskem.
Před covidem jsme ušetřili zhruba 13 procent našich příjmů. Každá úspora se jednou přetaví ve spotřebu, ale až za několik let. Těch zhruba 13 procent bylo nečekaně stabilních, po většinu porevolučních let. A pak přišel Covid, a my najednou spoříme skoro dvojnásobek. A to čistě trojčlenkou znamená, že i když provádíme nějaké změny v tom, co a jak kupujeme, jako celek všeho spotřebováváme méně.
Spoříme ze dvou hlavních důvodů. Zhruba z poloviny proto, že není kde nakupovat. Něco z této poloviny chybějící spotřeby rychle dohoníme, jakmile se otevřou obchody, a hlavně služby. Dokoupíme dětské boty. Ale všechna nevypitá piva v hospodě s přáteli nedopijeme, a neviděná představení nedozhlédneme. Obecně ale můžeme říct, že podobně jako jsme rychle zvýšili spotřebu v 90. letech z nahromaděných úspor z komunismu, tak krátkodobě spotřeba vzroste nad původní úroveň.
Ale aspoň polovinu spoříme ze strachu. Že přijdou nové lockdowny. Že se zase všechno zavře. A trochu i proto, že jednou přijde něco podobného znovu, možná i horšího. A když vidíme, jak bezhlavě státy reagují na tohoto relativně mírného brouka, nasadily nám brouka do hlavy z toho, jak budou reagovat až přijde skutečně kriticky nebezpečný brouk.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
