neděle 28. listopadu 2021 René

Čtete text rubriky Blogy a komentáře. Jedná se názor autora, který se nemusí shodovat s postojem redakce.

Jana Pelcová: Tanec dělá hudbu viditelnou

Tímto citátem G. Balanchina zahájila Jana Pelcová, členka baletního souboru Jihočeského divadla, náš rozhovor. Janu můžete vidět tančit v inscenacích Šípková Růženka, Rádio svobodná Bystrouška, 3+1, ale také v operách Evžen Oněgin, Polská krev nebo Evita. 22letá baletka se narodila v Ústí nad Labem, většinu života prožila v Praze, kde vystudovala Taneční konzervatoř. Nyní působí již čtvrtým rokem v baletu Jihočeského divadla. O její cestě k baletu a cestě na jih do města pod Černou věží jsme si povídali v divadelní kavárně v centru Budějovic.

Než se dostaneme dále, zeptám se, jaké jste měla léto?
Díky Otáčivému hledišti v Českém Krumlově jsem měla léto převážně pracovní. Po nekonečně dlouhé pauze způsobené Covidem jsme se konečně vrátili před diváky. Byl to úžasný pocit. Po celou dobu pandemie jsme stále trénovali a zkoušeli. Byli jsme za to opravdu rádi, protože jsme se díky tomu udržovali v kondici. Ale nebudu lhát, být téměř celou sezonu bez diváků bylo ubíjející. Moc jsme se na vás všechny těšili! A zpátky k otázce. V létě jsem tedy převážně vystupovala na otáčku v Krumlově. V divadle s nejvyšším stropem na světě s jeho jedinečnou atmosférou. Přes kouzelné uličky Krumlova a krumlovský zámek dojdete až do zámecké zahrady, kde vedle letohrádku Bellarie stojí Otáčivé hlediště. V tomto pohádkovém prostředí jsme pro diváky hráli představení Šípková Růženka a Divotvorný hrnec. Také jsme přes léto zavítali do Holašovic s Prodanou nevěstou. Následovaly divadelní prázdniny, poté již opět baletní sál a příprava na novou sezónu.

Vraťme se o několik let zpět, jak se z malé holky stane profesionální baletka?
To je asi různé. Ale určitě jsem nějaké taneční geny zdědila. Koneckonců moji rodiče se poznali během společenského tancování. Jako malá neposedná holka jsem od maminky dostala přezdívku Janička kozička. To proto, že pokaždé, když jsem někam šla, chytla jsem se mamky za ruku a byla jsem schopná celou cestu odskákat (různými tanečními skoky a kroky). Tak mě tehdy naši dali na tanečky ve školce. Bavilo mě to a začala jsem později chodit na balet do ZUŠ Taussigova a Actors studia, kde mi doporučili zkusit Baletní přípravku Národního divadla. Prošla jsem „talentovkami“ a 5 let chodila na tréninky 2x týdně. Odtud jsem pokračovala na Taneční konzervatoř hl. m. Prahy, kterou jsem v roce 2018 úspěšně dokončila.

Nahrála jste mi na další otázku, jedna věc je se na konzervatoř dostat a druhá tam vydržet, je to tak?
Ano, přesně tak. Z několika desítek lidí nás tenkrát vybrali kolem 20. Během studia někteří zjistili, že to není pro ně, že to není to, co by chtěli dělat. Školu nás dostudovalo 14.

Konzervatoř je na 8 let. Nastupujete, když je vám 10/11 let. I když vás všichni varují, jak moc náročné to bude, v tomhle věku si to vůbec neumíte představit. Ale nemůžu říct, že nemám na konzervatoř a profesory hezké vzpomínky. Bylo to krásné období, které mi hodně vzalo, ale mnohem více dalo.

A jak se holka z Prahy dostane na jih do Budějovic?
Docela jednoduše. Zhruba v lednu se vypisují konkurzy do divadel. Pošlete tam své CV a baletní fotografie nebo videa. Na základně toho vás pozvou. O místo se ucházíte i s dalšími 40 baletkami z celého světa. Já dělala konkurzy do několika českých a zahraničních divadel. Dostala jsem nabídku na stáž do Ostravy a plnohodnotnou smlouvu do Jihočeského divadla. Radost byla velká, protože to není samozřejmostí. Absolventů konzervatoře je více než volných míst, konkurence je opravdu velká.

Už když jsem byla na konkurzu, tak jsem si říkala, že je na jihu krásně. Že bych si tu dokázala představit žít. Asi si umíte představit tu radost, když to vyšlo a já práci v Budějcích dostala.

Jaký je takový běžný pracovní den baletky? Já to znám jen z filmů Jak vytrhnout velrybě stoličku…
Jo, ten film znám, je super. Trénujeme 6x týdně…

Opravdu?
Ano, fakt to není překlep. Pondělí až sobota, 10:00-18:00 s 2hodinovou pauzou na oběd. Do toho samozřejmě ještě představení.  Kolem Vánoc jich bývá nejvíce. K tomu zájezdy, to se pak vracíte druhý den třeba ve 2 ráno. Nyní například do Brna s představením Rádio Svobodná Bystrouška, které mělo nedávno premiéru. Bylo to skvělý. Hlavně ať to tak zůstane a můžeme hrát s diváky! Online to vůbec nemá tu správnou atmosféru.

Pro mě je baletka éterická bytost v kostýmu na špičkách v Labutím jezeru. Hádám, že na tréninky v kostýmech asi nechodíte.
Máte pravdu, v kostýmech opravdu netrénujeme. Nosíme hlavně pohodlné oblečení, trikot a k tomu tepláky, přes to volnou mikinu. Hlavně aby se v tom dalo hýbat.

Kostýmy máme až na představení. Mám ráda ten pocit před představením. Nalíčím se, obléknu se do kostýmu, rozcvičím. Inspicient v divadle zahlásí do rozhlasu, že se začíná. Jdu se připravit na své místo, třikrát nádech výdech, představení začíná a já se na 2 hodiny ocitám v jiném světě. Je to krásný.

Jinak v Labutím jsem kdysi také tancovala. Je pravda, že špičky k baletu patří. Divák si s nimi balet spojuje. Věděli jste, že cena špiček se pohybuje klidně kolem 3000 korun? Většinou padnou jedny špičky na představení. Do toho baletní trikoty, sukně, punčocháče nebo třeba piškoty (baletní boty). Docela se to prodraží.

Divadelníci jsou pověrčiví, platí to i na vás?
Pověrčivá úplně nejsem, ale divadelní zvyky ctím. Například když vám někdo popřeje k představení „hodně štěstí“ (nebo jak my říkáme toi toi nebo taky tfuj tfuj), tak nesmíte poděkovat. Přináší to smůlu a představení by se mohlo pokazit. Rozhodně se neděkuje, ale naopak se na to odpovídá „Čert Tě vem.

Říká se, že balet bolí a je dřina. Je to pravda?
Je. Balet bolí. Ale to asi každý sport, který se dělá profesionálně nebo na vysoké úrovni. Zvyknete si. Často se mě lidé ptají, jestli mě bolí nohy ze špiček. Vždycky když mám odpovědět, tak mi dojde, že vlastně ano. Už jsem na tu bolest zvyklá a neuvědomuji si ji.

Nejhorší je, že když vás ale opravdu něco bolí, tak to nesmíte dát najevo. Musíte zůstat v roli. Představte si, že by přišla princezna Růženka na jeviště zamračená. To by nešlo, to jako divák vidět nechcete. Ale naštěstí se to moc často nestává a v ten moment, když jste na jevišti, tak zapomenete úplně na všechno. Že vás něco bolí, že jste se doma pohádali nebo že musíte nakoupit a vyprat. Úplně přepnete a užíváte si ten pocit na prknech, co znamenají svět. V tom je divadlo kouzelné.

Koukal jsem, že máte baletní fotky z budějovického nádraží. To Vás napadlo jak? Takhle fotíte běžně?
Kdepak. Byl Covid a mně se ozval fotograf Honza Pešek s nabídkou focení. Prohlédla jsem si jeho fotky na webu a pak si řekla proč to nezkusit.

Chudák. Předem jsem jej upozornila, že to se mnou nebude mít vůbec jednoduché. Jsem v tomhle strašná perfekcionistka. Nikdy bych nedovolila vypustit fotku, která by z baletního hlediska nebyla dobře. Byť bych měla jen pokrčený malíček na ruce. Vždy jsme něco vyfotili, já to zkontrolovala, řekla jsem, že to teda určitě ne a fotili jsme znovu. Takhle to bylo s každou fotkou možná 10x. Těch fotek vznikly stovky. Ale musím říct, že byl zlatej, měl se mnou trpělivost.

Teď se snažíme najít společný termín na další focení. Tak doufám, že nám to opět vyjde. Jinak já byla z fotek z nádraží opravdu nadšená. Honza je pohodář za objektivem, kterej má železný nervy.

Jak relaxuje vytížená baletka? Zase baletem?
No přiznám se, že když můžu, tak dlouho spím (smích). Ale jinak nevydržím moc dlouho v klidu, takže relaxuji aktivně. Jedu na výlet, jdu si zaplavat nebo zaběhat, něco upeču, přečtu si knížku, jedu za rodinou a kamarády. Nebo se jdu překvapivě podívat do divadla na představení. Ráda chodím podporovat další kolegy z divadla. Máme hezký vztah s lidmi z opery. Navzájem si navštěvujeme představení a podporujeme se. Je to moc fajn.

Blížíme se k závěru, představte si rodiče malých dětí, kteří zvažují, kam je dát. Doporučíte balet?
Ano, ano, ano! Všema deseti! Balet nebo tancování jsou naprosto komplexní umění a sport v jednom. Děti se naučí celkové koordinaci těla, navazovat pohyb, slyšet muziku, ale také disciplínu a mnoho dalšího. Je to super základ pro jakýkoli další taneční sport. Já třeba ještě učím v tanečním studiu Danceline a strašně moc mě to nabíjí. Dělám s dětmi trochu baletu, gymnastiky, lidovek a moderního tance. Takovou taneční všestrannost, kterou využijete úplně všude.

A úplně poslední otázka, co fakt nečekáte. Líbí se Vám na jihu?
Strašně moc! Zaprvé miluji jižní Čechy a zadruhé mám skvělé a vtipné kolegy v práci. Navíc je náš soubor mezinárodní, tak se občas naučím i něco o jiných kulturách. To mě moc baví.

V Budějcích je to kousek do centra i do přírody. Ráda si v létě v podvečer sednu k Malši nebo Vltavě a jen tak si vychutnávám tu pohodovou atmosféru.

Hodně si užívám i to, že téměř za rohem je krásná Hluboká, Kleť, Třeboň nebo Krumlov. Takže i holka z Prahy může být v Budějcích spokojená. Už se tu cítím skoro jako doma.  Mohla bych i já vzkázat na závěr něco čtenářům?

Ale jasně.
Prosím choďte na nás do divadla, potřebujeme vás, chceme vás a máme vás rádi. Doporučuji Šípkovou Růženku, baletní pohádku na špičkách. Nebo pokud se bojíte, že baletu nebudete rozumět, zkuste představení Rádio Svobodná Bystrouška. Každý pohyb je v něm doprovázený nádherným mluveným slovem Karla Högera. Zaručuji, že budete rozumět každému pohybu. Moc děkuji za rozhovor a přeji Drbně samé spokojené čtenáře.

Hodnocení článku je 100 %. Ohodnoť článek i Ty!

Autoři | Foto Archiv Jany Pelcové

Štítky Jana Pelcová, balet, Jihočeské divadlo, rozhovor

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.