Čtete text rubriky Blogy a komentáře. Jedná se názor autora, který se nemusí shodovat s postojem redakce.
Vážení přátelé budějovické historie, asi žádný článek mi netrval napsat tak dlouho jako tento o kinu Jas. Co já obtelefonoval kamarádů a známých a ptal se na jejich vzpomínky na uvedený biograf! Je zajímavé, že vlastně nikdo z nich si pořádně o něm nic nepamatoval, prostě je tento kulturní stánek ničím nezaujal, ač ho ve své době všichni poměrně často navštěvovali. Ono už příznačné je i to, že zřejmě neexistuje fotka interiéru kina.
Nejdříve bych rád napsal několik vět k historii biografu. Na Lannově třídě byl v první polovině dvacátého století dostavěn Jirsíkův národní dům. A právě v něm začalo promítat kino s názvem Elekta. Neóny, které upozorňovaly na tento biograf, dávaly hlavní českobudějovické obchodní třídě nádech světovosti. Po druhé světové válce, v roce 1947 byl biograf přejmenován na kino Čas, které promítalo pouze odpoledne tzv. ve smyčce. Na pořadu byly většinou aktuality, politické zprávy, zajímavosti a přehled sportovních událostí. O rok později byla nabídka rozšířena i o večerní kino. Takže v jednom prostoru byla vlastně dvě kina – odpolední Čas a večerní Jas, který byl klasickým večerním biografem. Nejlevnější lístky, dle pamětníků, byly do první řady a přístavku v pravé části.
Pojďme nyní ke vzpomínkám – odpolední kino Čas bylo oblíbeným místem k setkávání. Tehdy samozřejmě nebyly mobilní telefony, pevných linek bylo pomálu, a tak si přátelé dávali sraz v tomto kině. Pořady, jak již bylo zmíněno, se promítaly ve smyčce a člověk zde mohl trávit hodiny a čekat než např. jeho milá přijde. Sice stejný program viděl čekatel několikrát, ale bylo zde teplo a sucho a vstupné bylo přátelské – jedna koruna.
Jaké vzpomínky na večerní kino Jas jsem se dozvěděl od svých známých? Velmi často jsem slyšel následující povzdechy – nebylo tam moc dobře vidět na plátno, protože před kinem zde byla tělocvična, a tudíž podlaha sálu byla vodorovná. Další vzpomínky „respondentů“ se vázaly k vrzajícím lavicím. Pokud jste měli smůlu a seděli jste vedle „nervózy“ který klepal nohou, tak se třásla celá řada. Často pamětníci zmiňovali i popíjející a pokuřující návštěvníky Vatikánu.
Co říká o tomto kinu Milan Binder? „Pamatuji si, že se promítalo na nabílenou stěnu a diváci v první řadě na ni dosáhli nohama. Pamatuji si, že jsem v Jasu na večerním představení sovětského filmu jedl jablko. Mezi nohama jsem měl tašku a do té jsem hodil ohryzek. Ihned na mě uvaděčka svítila baterkou, že házím odpadky pod sebe. Dnes jsem při návštěvě multikina zděšen hromadami odpadků po každém představení.“
A jakou vzpomínku mam já osobně? V kině Jas jsem viděl svůj první mírně „hambatý“ film. Možná že si čtenáři vzpomenou na italský snímek „Bože, jak hluboko jsem klesla“ režiséra Luigiho Comenciniho. Paní uvaděčky tehdy důsledně kontrolovaly věk diváků, a když někdo nesplňoval požadovaných osmnáct let, nebyl do sálu vpuštěn. Tehdy jsem byl výrazně mladší a vypomohl mi svým občanským průkazem bratranec Jiří Karbulka. Jirko, ještě jednou téměř po čtyřiceti letech - děkuji.
P.S. pokud má někdo ze čtenářů náhodou fotografii interiéru kina, prosím, kontaktujte Milana Bindera (info@milanbinder.cz). Bude mít velkou radost.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
