Ke každému čtvrtku už neodmyslitelně patří Drbna historička. Jan Schinko se v dalším pokračování této pravidelné rubriky zaměřil na budějcké Zátkovo nábřeží. Bydlel tam třeba městský kat a přímo na zahrádce jeho domu si hostinský Wendler zařídil letní restauraci. A stromům, které nábřeží zdobily, ale které byly před rokem 1928 pokáceny, lidé říkávali alej vzdechů.
Na starším snímku pořízeném po roce 1900 je zachyceno pravé nábřeží Malše od Biskupské ulice k Divadelní, na současném snímku totéž, ale po více než 100 letech. Vlevo na starém snímku stojí v linii hradeb patrový obytný dům a za ním ztrácející se ve stromoví hradební bašta Katovna. Městský kat zde prokazatelně bydlel a mohl užívat zahrádku na původním parkánu. Nesměl jako nečistý člověk včetně rodiny bydlet ve městě. Obydlí a zahrádka se proto nacházely za hradbou. Nízké objekty přesahují střechy Velkého pivovaru v Divadelní ulici. Napříč vzadu stojí klasicistní Wendlerův hostinec. Zdá se, že hostinský Wendler si zařídil letní restauraci přímo na katově zahrádce pod Katovnou, což byl jistě dobrý komerční tah.
Aleje stromů po nábřeží byly odstraněny až před rokem 1928, kdy se stavěl blok Savoye. Mezitím stromy vyrostly a v letních večerech poskytovaly romantický kout ve středu města. Pro tyto aleje se ustálil hovorový název „aleje vzdechů“. Muselo být vzdychání v těchto místech buď intenzivní nebo tak časté, že se dostalo do názvu lokality. Na druhém břehu Malše, kde rostly Krumlovské aleje, možná také v podvečer meškali milenci, ale tolik nevzdychali.
Prostředí na starším snímku je sice poklidné, pánové buď pracují, nebo nepracují, ale nedá se říci, že by bylo vlídné a hygienicky bezvadné. Podílely se na tom různé firmy sídlící ve zrušeném Velkém pivovaru (první byla tabáková režie, která si v roce 1870 zařídila ve Velkém pivovaru výrobu doutníků). Nábřeží, které je vizitkou města, mělo prašný povrch a vypadalo hrozně za sucha i za deště. Radnice to věděla, ale rozpohybovala se, až když situaci tepaly místní listy. Aleje vzdechů začaly kariéru až po 1. světové válce, když už byly stromy košaté a ustoupil strach z války. V roce 1932 byly na nábřeží vysázeny nové stromy javory.
Radnice chtěla na nábřeží postavit velký objekt, ve kterém by byly soustředěny státní územní úřady, ale nebyla dost rychlá. Českobudějovičtí právovárečníci prodali Velký pivovar v roce 1911 konsorciu pp. Hanuš Nissl, Leopold Knapp, H. Morgner. Arnošt Rehm, Jan Stepan a slč. Josefina Lehrmannová a v úterý dne 13. února 1912 se začalo bourat od hradeb s věží Katovnou. Místní listy se však shodly tentokrát spíše opozičně: „Tím zmizí opět kus starých Budějovic.“
Podobná věž jako Katovna byla věž Bílá, která se ale nezbořila, nýbrž byla zakomponována do budovy divadla (ještě v něm je). Ve Velkém pivovaru měl Vojtěch Ferus zařízenou největší vinárnu ve městě zvanou Ferusův sklep. Wendlerův hostinec se udržel do roku 1913. Radnice se pokusila po válce znovu získat místo pro státní úřady. Firma Jana Stepana (uváděn také jako Johann Stepan) začala od roku 1927 stavět obytný blok s kavárnou a vinárnou Savoy na rohu Divadelní. Dnes již legendární kavárnu Savoy otevřel kavárník Bedřich Klabačka dne 31. srpna 1929 ve 12 hodin v poledne. Léta už tam kavárna není, ale stále se připomíná.
Mimořádná lokalita a věhlas Savoye, moderna art deco, letní restaurace na nábřeží, divadlo a Malše (skoro jako kavárna Slávie v Praze) zanikl fyzicky v roce 2000. Ještě v roce 1993 se radnice pokusila oživit nábřeží trhy (podél nábřeží až k armáďáku, nebyl to Mexiko Platz, ten se nacházel za poštou u Mlýnské stoky) a parkoviště pro kočáry. Poté byla Savoy zatlačována, až měla jen dvě okna po straně.
Blok Savoye a kolorit kavárny a taneční vinárny s kvalitním orchestrem představuje velkoměstský rozmach města ve 20. letech 20. století.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
