V dnešním díle Drbny historičky se Jan Schinko podíval na dům číslo 31 v Krajinské ulici. Postavit si ho nechal Jakub Zátka. Dům získal několik pojmenování a za první republiky byl velmi oblíbeným centrem dění.
V letech 1850 a 1851 postavil městský stavitel Josef Pflugmacher dům v Krajinské číslo 31. Rozlehlý dům v pozdně klasicistním pojetí si nechal postavit obchodník Jakub Zátka. Stavělo se skoro na novině, protože předtím zde vyhořelo několik objektů. Je možné, že původní zdivo bylo použito na novostavbu, jak bývalo tenkrát běžné. Dům na několika gotických parcelách vede až do České, přičemž v ose domu probíhá z jednoho podloubí v Krajinské do druhého v České protáhlý prostor.
První pojmenování bylo bazar, pozdější průchodní dům, čemuž přispěl název v němčině - durchhaus. Postupně se začal používat termín ulička. Zesnulý okresní konzervátor Karel Kakuška proti názvu ulička velmi vystupoval. Žádná ulička to není. To by musela mít domovní čísla a průjezd z vozovky. Večer, když se zavřou domovní vrata v podloubí, je to z obou stran normální dům, který má uvnitř protáhlý dvorek, kterým je možné ve dne procházet z jedné ulice do druhé.
Ve skutečnosti to byl první obchodní dům ve městě, byť poněkud těsný a dovnitř pršelo, podle vídeňských obchoďáků a pasáží, které Josef Plugmacher znal. Kdyby průchod či dvorek ještě zastřešil, měli bychom první městskou pasáž. O skleněné střeše se později mluvilo. Průchoďák prodělal komerční rozmach, kulminaci, stagnaci, pokles a za socialismu propad. Po roce 1948 byly zrušeny živnosti a národní podniky neměly o malé krámky zájem. Portály se strhávaly.
V roce 1988 mělo o dům zájem JZD Slušovice. Vypadlo to nadějně. Slušovice produkovaly nejen zemědělské výrobky, ale také vyráběly elektrotechniku a jiné průmyslové zboží. Peníze na rekonstrukci měly. Od 1. ledna 1990 se však změnila politická situace a JZD Slušovice bylo jaksi zaniknuto. Dnes za nového majitele se zdá, že zase začíná obchodní vzestup, rozmach ještě ne.
Podle pamětníků byl průchodní dům za 1. republiky oblíbený, leccos se tam koupilo za lepší cenu než v centru. Průchodem chodili lidi, kteří přijížděli autobusy k Zelené ratolesti, nebo pěšky obyvatelé z obce Čtyři Dvory. Hantýrkou – ze Čtyráku na Lontštros (Krajinská). Také studentky z dívčích škol z Husovky (dívčí lyceum, dívčí průmyslovka a dívčí penzionát Vesna).
Jak vypadal průchod či podle Karla Kakušky nesprávně ulička, lze si prohlédnout v přízemí u schodiště, nemusí se ani jít dovnitř, je vidět skrz sklo, ulička je tam věrně namalovaná. Mohou se připomenout někteří majitelé domu. Byla jich celá řada. (Přitom by se spíše odhadovalo, že tak velký dům si budou rodiny po generace držet a prostory pronajímat.) Jakub Zátka a Marie Zátková měli dům do roku 1861. Potom dům vlastnili Bernhard von Gallenberg a po něm Marie von Callenberg.
Následovali Karel Voredäfer, Štěpánka Voredäferová, Marie Procházková, po roce 1948 úvěrní spolek Budějovické banky, firma Hec & Richter, Zdeňka Donerová a kolem roku 1950 Marie Schütznerová, Zdeňka Brožová a Zdeňka Schütznerová. To v části do Krajinské. Podobně tomu bylo i v traktu do České.
Josef Plugmacher měl dobrý nápad. Původně absolvoval dělostřeleckou školu. Zednické profesi se vyučil u zdejšího stavitele Sandnera a ve Vídni u stavitelů Prantera a Kastana. Později se stal městský stavitelem.
