DRBNA HISTORIČKA: Budějce skoro byly městem skla

Na snímku z let po roce 1928 je zachycena Doudlebská třída (dnes Dukelská) od Rechtsovy vily k muzeu a dále ke škole sirotčince. Vilu podle projektu Rudolfa Eislera z Prahy si nechal postavit v roce 1928 továrník Emanuel Rechts s manželkou Martou. Byl majitelem luštírny a sušárny lesních semen (hovorově to byla šiškárna) na Kněžskodvorské. U Rechtsů bydlela kuchařka Anna Hniličková a rodina Karla Pöschka. Vilu zabralo v roce 1939 gestapo. K 1. dubnu 1946 byl ve vile zřízen národní podnik Český křišťál. Byli jsme skoro městem skla.

Český křišťál n. p., České Budějovice, koupil v roce 1948 ve Čtyřech Dvorech továrnu na umělá hnojiva (místně hnojovku), kde hodlal podle plánu zařídit a postavit kompletní sklárnu. Zajímavé je připomenout, jak velký to byl podnik. Sklárny Český křišťál, národní podnik, ředitelství České Budějovice, ulice dr. Petra Zenkla 920 (Dukelská), obnášel sklářské závody Klášterní mlýn, Annín u Sušice,  Lenoru, Chlum u Třeboně, Nižbor a Včelničku. K tomu ústřední sklad Praha Smíchov, Zborovská 4 a sklad pro Moravu a Slovensko v Brně, Olomoucká 23.

Vyrábíme: stolní servisy všech druhů, duté sklo, osvětlovací sklo, olovnatý křišťál, barok a obalové sklo. Ještě v roce 1949 to platilo, než dorazily do města výsledky převlékání kabátů politiků po únoru 1949, což by nebylo nic mimořádného, kabáty se převlékají i dneska, ale frakce kolem Gottwalda tvrdě bojovaly o regionální průmysl. K nám sice byla přidělena Igla, ale ztratili jsme např. Český křišťál, národní podnik PAL, mlýny a později nejsladší továrnu ve městě Merkur (výrobu čokolády převzal dle rozhodnutí centra pražský Orion).

V roce 1949 se do Rechtsovy vily nastěhoval okresní odborový sekretariát ROH, který do té doby sídlil na náměstí. Český křišťál zde skončil v roce 1950. U Rechtsů pak sídlily složky KSČ a později dorostové oddělní a zubní oddělení OÚNZ (tehdy známá zkratka – okresní ústav národního zdraví, na rozdíl od krajského KÚNZ). K vile byl v roce 1942 přistavěn dvorní domek s garážemi a byty pro gestapo.

V roce 1952 přišel na Rechtsovu vilu další úder. Radnice rozhodla, že mezi vilou a domem vpravo (je vidět jen část) se zruší zahrada, zboří se válcová část s terasou předstupující před průčelí a povede tudy dopravní okruh na státní silnici I. třídy č. 3. Současně se začal stavět v roce 1953 Krumlovský most přes Malši (dokončen 1954 jako most Dimitrovův). Postupovalo se podle platného územního plánu, asi druhého nejhoršího jaké kdy město mělo.

Silnice z Krumlovského mostu přetnula Rybní ulici, vstoupila na tehdejší Stalinovo náměstí, dále měla přetnout Lannovku, Rudolfovskou (hlava nehlava, v tomto případě domy nedomy) a probourat se okruhem na Pražskou a druhá větev k Dlouhému mostu. Přitom se už v roce 1947 za doby 3. republiky uvažovalo o vltavské levobřežce. To je stáhnout dopravu jih - sever a opačně mimo město.

Naštěstí územní plán hrubě rozdělující město se nestačil realizovat. Ve 3. republice se také připravovala ulice z Rybní na Doudlebskou, která by vedla mezi Rechtsovo vilou a muzeem. To však po únoru 1948 padlo. Politické orgány města chtěly mermomocí na Senovážném postavit monument Stalina, něco jako „frontu na maso“ v Praze na Letné. Jeden čas v nové době mělo o Rechtsovu vilu zájem muzeum.