Čtvrtek, 16. února 2023, 16:03
Jan Schinko věnoval dnešní díl Drbny historičky Černé věži. Dominanta Český Budějovic podle něj poskytovala lidem ve městě důležité informace. Poznali podle ní fáze měsíce, jaké bude počasí, ale i to, jestli vypukl ve městě požár, a kde přesně. V 18. století se díky zvonům na věži zahnala mračna žravých afrických kobylek.
Černá věž poskytovala vždy pro obyvatele města důležité informace. Některé systémy zanikly, zůstaly jen zvony oznamující čas (v záloze jsou výstražné zvony) a malý budějovický orloj. Stačí jdouce po náměstí podívat se na Černou věž, jak zlatou nebo barvu černou má koule orloje o ose 60 cm, která ukazuje fáze měsíce. Pakli je celý zlatý, je úplněk a v naší kotlině se ví, že úplněk nějak souvisí s dobrým počasím. Kromě zimy, to mrzne. Orloj ano, poněvadž je poháněn či napojen na hodinový stroj. Léta od roku 1890 nešel, znovu ho uvedl do provozu v roce 1984 Karel Hebík.
Kolem roku 1888 zavedla radnice na věži info o počasí: „Od 1. května 1888 je opět jako v letech minulých na zdejší věži u hlavního kostela oznamováno povětří po obvyklém způsobu a sice praporečky. Prapor bílý znamená počasí jasné, ranní mlhy se při tomto počasí připouštějí. Modrý praporec věští počasí proměnlivé, tu i tam sprchou doprovázené. Déšť oznamuje se praporem červeným. Konečně prapor červenobílý znamená, že nastane v místě nebo v okolí bouře. K oznámení povětrnostnímu prostřednictvím praporců je třeba připomenouti, že věští pravděpodobnost dotyčného počasí pro následujících 24 nebo 30 hodin počínaje od doby vystrčení praporu.“
Našinec se podíval na Černou věž a hned věděl plus mínus jaké bude počasí a jak je na tom měsíc. Po roce 1900 měl na starost vyvěšování praporů prof. Weyde a po něm prof. Maňák. Udrželo se asi do roku 1929.
Věžný František Schestauber I., II a jistě i III. znali při pohledu z věže ve městě každý dům v centru a většinu domů na předměstích. V roce 1910 upravila radnice pokynu pro zvonění poplachu. Jeden úder ve stejných přestávkách opakující se znamená vypuknutí požáru ve vnitřním městě. Údery dva jsou pro Pražské předměstí. Tři údery opakující se znamenají, že hoří na Vídeňským předměstí a čtyři údery znamenají požár na Lineckém předměstí. Hasiči sídlící v areálu na rohu Biskupské a Radniční se ještě po drátě domluvili s věžným, kde přibližně.
Poplachové zvonění se provádělo tlučením jen na jednu stranu zvonu. Zvonilo se na svatby, slavnosti, procesí i na pohřby. Při pohřbu se dostavil pod věž zřízenec pohřební služby a smluveným znamením zatahal lankem nahoru na věžného. Ten se podíval dolů a zase měli domluveno, že podle toho, jak dole zřízenec mává rukama, pozná věžný o jaký pohřeb jde. Lépe řečeno, kdo je pohřbíván a ještě přesněji, jak byl zámožný. To souviselo s tím, jak dlouho se bude zvonit, protože se podle toho určovala cena. V paměti ještě je, že méně majetným zvonil umíráček něco jako „neměl nic, neměl nic“. Bohatým jiný zvon „měl pole lesy dům, měl pole lesy dům.“
Přihodilo se jednou v 18. století, že se šturmovalo na poplach snad najednou všemi zvony, aby se zahnala mračna žravých afrických kobylek, které nalétly na město.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
