V dalším dílu Drbny historičky se Jan Schinko podíval na dobu, kdy České Budějovice křižovaly tramvaje na jednokolejných tratích s výhybnami. Proč se město rozhodlo tramvaje zrušit? A co se stalo s památnými místy, kde tramvaje čekaly na křižovatkách? Poznejte příběhy místních, kteří na tramvaje denně čekali, a zjistěte, jak tato doprava ovlivnila život města.
Českobudějovické tramvaje měly jen jednu kolej, proto byly na obou linkách L a P zařízeny dvoukolejné výhybny. Jedna tramvaj vždy počkala. Ztráta času byla pár minut, než dorazila tramvaj z opačné strany. Někdy to ovšem nevyšlo, když třeba na hlavním náměstí nastupovalo a vystupovalo hodně lidí. Vídeňská společnost vlastnící tramvajový provoz a radnice se dohodly na jedné koleji s ohledem na úzké ulice Karla IV. a Krajinské, ale i tam by se koleje tam i zpět vešly. Na dlouhou Pražskou nebo Lineckou by se vešly snadno. Kolem roku 1938 ztratila radnice o tramvaje zájem a vydala zprávu, že by se měla zařídit městská doprava bez kolejí. Stalo se tak až v roce 1949, kdy se na Mariánském náměstí potkávaly tramvaje s trolejbusy. Poslední tramvaj (budějovická elektrika) jela přes Mariánské dne 28. února 1950.
Na výhybně tak i tak tramvaje chvíli posečkaly. Jaroslav Lindauer, rodák a znalec Pražského předměstí, čekával na tramvaj v restauraci Metropol. S přáteli říkali Metropolu „čekárna“. Jezdil denně z Mariánského na nádraží a pracovně do Velešína. Dával si kávu nebo pivo a viděl z okna na výhybnu. Když jela tramvaj, zaplatil a tramvaj stihnul. V případě, že nestihnul, naskočil za jízdy.
Podle Karla Kakušky byla ve městě ještě jedna „čekárna“ na tramvaj v restauraci hotelu Imperiál proti nádraží. V době války tam každý den čekali štamgasti na konec války (trochu záminka), ale konec války nebyl, tak nasedli na tramvaj a jeli domů. Splnilo se to až po 5. květnu 1945. Už nečekali, ale slavili.
V roce 1962 byly na Mariánském zbořeny domy kina Lípa (Grand Bio) a restaurace Metropol, původně klasicistní budějovická pivnice. Začalo se bořit ze dne na den. Nečekalo se to. Možná by se protestovalo, i když to bylo asi tak všechno, co se mohlo dělat. Jednoho rána totiž vydal vedoucí tajemník KV KSČ příkaz okamžitě začít bourat a dopoledne už se se slávou bouralo. Přitom podle pamětníků mu den předtím volala banka, že centrální banka na stavbu nového divadla peníze neuvolní.
Řidič trolejbusu pan Koberna protestoval po svém v rámci mírného pokroku v mezích zákona. Ve stanici na Mariánském (tehdy Švermovo náměstí) hlásil „U STÁTNÍ OPERY!“ Později to zdokonalil a hlásil „DRAJERPLAC!“ (Politik Drajer byl v tom čase předsedou MěNV. Traduje se, že bydlel v Děkanské ulici, což se mu politicky nehodilo, proto ji nechal přejmenovat na U Malše.) Rodina Kobernů bydlela za viaduktem, kdež byla zastávka za rohem na Dobrovodské, která se hovorově nazývala U Kobernů. Sám řidič Koberna měl pak z toho na dopravním podniku nepříjemnosti a odešel jezdit s náklaďákem do podniku Zelenina.
Výhybna na Mariánském se nacházela uprostřed náměstí na oválném ostrůvku. Byl to první kruháč ve městě. Po stranách stály benzinové pumpy. Část kolejí tam ležela asi ještě v roce 1960 (podle pamětníka, který dělal státní zkoušku v psaní na stroji na ekonomce, udělal a vracel se přes Mariánské).
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
