„Měla jsem jenom střední ekonomickou školu a než jsem se vdala, tak jsem dělala administrativu. Potom se mi narodilo první dítě, dcera Mirka. Když mi řekli, že nebude vidět, byl to šok a nevěděla jsem, co s tím. Asi jako každý, kdo něco takového zažije,“ začíná své vyprávění Zdeňka Kuviková, ředitelka neziskové organizace Fokus, která pomáhá lidem s duševním onemocněním.
Když byly Mirce asi tři roky, rozhodla Zdeňka Kuviková, že se dá na soukromou dráhu účetní, ačkoliv ve škole vždy říkala, že tím se ona nikdy živit nebude. „Vrátila jsem se k tomu, protože práce účetní šla skloubit s péčí nejen o dceru, ale i o syna, který se narodil brzy po ní. Doma to bylo velmi složité, protože oba potřebovali nakrmit, přebalit, hrát si... Bylo to tehdy fakt hustý. Nikdo mi neřekl, jak to mám dělat, jak s dcerou pracovat. Půjčila jsem si knížku pro vysokoškoláky o vývoji nevidomého dítěte a četla jsem ji asi měsíc. Často jsem u ní brečela,“ pokračuje s tím, že nejdříve ani nevěděla, jestli dcera nebude mít i další hendikep.
„Byly okamžiky, kdy jsem si říkala, jestli to zvládnu. Měla jsem ale obrovskou podporu od manžela a rodiny. Například moje máma odešla o tři roky dřív do důchodu, aby mi s dětmi pomáhala. Naštěstí za námi také jezdila skvělá speciální pedagožka, která na mě kladla vysoké nároky,“ vzpomíná.
Život píše příběhy. Za každým příběhem je člověk. A právě o lidech je projekt (Ne)obyčejní. Ten vám bude každé tři týdny přinášet (ne)obyčejné příběhy (ne)obyčejných lidí. Znáte někoho, s kým by stálo za to zajít na kus řeči a představit jeho příběh? Pošlete nám svůj tip na e-mail redakce@budejckadrbna.cz
Mirka zvládla navzdory svému hendikepu vystudovat nejen Biskupské gymnázium, ale i vysokou školu. Její matka chtěla, aby měla stejné nebo alespoň trochu srovnatelné podmínky jako spolužáci. Proto pro ni připravovala obrovské množství materiálů do školy.
„Vždycky před prázdninami jsem po učitelích chtěla všechny knížky na další rok. Matiku a fyziku jsem psala celých osm let na pichťáku. To je psací stroj, co rovnou píše Braillské písmo. Škola potom Mirce vyšla vstříc, udělala sbírku a získala pro ni Braillský řádek a počítač měla ve škole. Já jsem jí prostřednictvím disket předávala knížky, takže je měla v elektronické podobě. Dcera dodnes čte přes Brailla a nepoužívá hlasové programy. Chtěla jsem, aby uměla třeba i angličtinu se vším všudy, tedy i s pravopisem,“ popisuje Zdeňka s tím, že to bylo hodně náročné nejen časově, ale i na přemýšlení.
„Přepisovala jsem jí i komiksové učebnice angličtiny, a přitom neumím vůbec anglicky. Bylo to fajn a víc mi to dalo, než vzalo. Když tohle člověk zažije, má potom úplně jinak poskládané hodnoty. Neřešíte povrchní věci,“ dodává.
Pichtův psací stroj. Foto: By Rémi Kaupp, from Wikimedia Commons
Když už Mirka pomoc matky tolik nepotřebovala, začala Zdeňka Kuviková přemýšlet o tom, že by se vrátila do práce. K administrativě už se vrátit nechtěla. Rozhodla se, že bude dělat práci s lidmi a nějakým způsobem zužitkuje zkušenosti a dovednosti, které díky dceři získala. Vrátila se do školy a ve svých osmačtyřiceti letech vystudovala obor Sociální a charitativní práce na Teologické fakultě. Potom ji oslovili z Fokusu, jestli by nechtěla nastoupit jako sociální pracovnice a ona nabídku přijala a později se stala ředitelkou této neziskovky.
ČTĚTE TAKÉ: Broušení bruslí mě moc baví, říká i po čtyřiceti letech Miloslav Kašpárek
„S touto cílovou skupinou jsem neměla žádné zkušenosti a bylo to pro mě velmi překvapující. Je to úplně jiná práce. Hlavně v tom, že například lidé, kteří nevidí jsou podle mne mnohem více motivovaní k nějaké změně a dosažení něčeho, než jsou někteří lidé z naší cílové skupiny. Je to dané přístupem společnosti a předsudky, které vůči lidem s duševním onemocněním jsou. Vůči těm, kteří mají jiný typ hendikepu už to tolik není. U dcery jsem více než předsudky od lidí vnímala spíš obavu z toho, že něco řeknou a ona nebude vědět. Třeba, že klávesy na klavíru jsou černé a bílé,“ vysvětluje se ředitelka Fokusu.
Hodně důležité je pro ni zasazovat se proti předsudkům a snažit se, aby se k lidem s duševním onemocněním přistupovalo s důstojností, s partnerstvím, a aby nebyli podceňovaní.
„Myslím si, že jsou tito lidé velmi citliví a dokáží rozpoznat, jak k nim člověk na druhé straně přistupuje. Jestli z pozice moci, nebo zda je bere jako partnery. Je potřeba s nimi pracovat na tom, aby si věřili a měli naději, že i s tímto onemocněním se dá žít kvalitní život. A že oni nejsou ta nemoc. Minimálně ve Fokusu také myslíme na to, jak o těchto lidech mluvíme. Neříkáme schizofrenici, psychotici, a podobně. To potom člověka spojujete s tou nemocí, ale my se snažíme, aby to bylo oddělené. Je potřeba vnímat člověka jako jedinečnou bytost, se kterou je třeba mluvit s důstojností, úctou a pochopením,“ vysvětluje ředitelka a doplňuje, že každého z nás v životě něco potkalo a všichni máme různé role.
Lidé s duševními problémy to mají stejně, jsou například rodiči nebo spolupracovníky. K tomu se musí naučit žít s tím, že mají nějakou nemoc, která jim něco zesložiťuje nebo neumožňuje. „Mají například vystudovanou vysokou školu a nemohou dělat tu práci, ale můžou dělat jinou. Když mají zkušenost s duševní nemocí, neznamená to, že jim život skončil a že se na ně okolí vždycky bude dívat skrz prsty,“ upozorňuje Zdeňka Kuviková. Podle ní je nejdůležitější, aby tito lidé měli životní náplň, která jim bude dávat smysl, umožní jim nezabývat se jen svou nemocí a bude je uspokojovat a dávat jim naději.
V tom pracovníkům Fokusu hodně pomáhá program na zaměstnávání, který realizují už třetí nebo čtvrtý rok. Daří se jim umisťovat klienty do běžných firem na běžná pracovní místa. „Když tam člověk nastoupí a normálně funguje, lidé většinou své předsudky sami přehodnotí,“ ukončuje ředitelka neziskové organizace Fokus.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
