(NE)OBYČEJNÍ: Boženě Moravcové z Budějc je sto jedna let. V pětadevadesáti letěla balonem

Jen málokdo by bělovlasé drobné ženě hádal sto jedna let. Ty Božena Moravcová oslavila v závěru června a k jejímu neuvěřitelnému a nádhernému životnímu jubileu jí popřálo opravdu hodně gratulantů, což bylo patrné hned při vstupu do jejího pokoje v Domově pro seniory Máj v Českých Budějovicích. Stůl se pod pestrobarevnými kyticemi skoro prohýbal. „Byla jsem také u dcery, tak jsme to s rodinou trochu oslavili. I když já už to slavit nechtěla. Ale sešlo se nás tam hodně a tam mám ještě spoustu dalších květin. Jsou to blázni, tolik dárků a květin mi dali,“ říká dojatá jubilantka.

„Recept na dlouhověkost žádný nemám. Ale měla jsem asi spokojený a klidný život. Samozřejmě nějaká trápení byla, ale brala jsem vše, jak to život přinesl. Vždyť on to pak zase odnesl a bylo dobře,“ zavzpomínala Božena Moravcová, která si nemyslí, že by se tak požehnaného věku dožila třeba kvůli životosprávě. „Jedla jsem a jím úplně normálně, českou kuchyni. Na talíři mi nesmělo chybět maso. Třeba takový ten puntíkatý salám s octem a cibulí, to je dobrota. A také jsem milovala buřty, ale to tenkrát byly ještě s masem,“ vzpomíná budějcká patriotka, která byla učitelkou, ale před žáky se nikdy nepostavila. Pracovala sice celý život ve školství, ale kantořině se nevěnovala. Byla v kanceláři.

Božena Moravcová zároveň podotýká, že za ty její úctyhodné roky asi spíše můžou geny. Ale po celý život jí nebyl cizí pohyb, rekreačně se pustila do každého sportu, nebyla prý silná, ale byla mrštná. A nadevše milovala výlety a přírodu. Proto také každou volnou chvíli trávila na chatě ve Velešíně. A když oblíbený rekreační objekt musel ustoupit stavbě přehrady, pořídila si s manželem chaloupku asi padesát kilometrů od Českých Budějovic. A i tam velmi často s rodinou jezdívala. Vypráví, jak krásné to tam je, najednou se ale vrátí do Budějc a vzpomíná, jak za války u nich doma u jednoho stolu společně obědvali Američané a Rusové.

Jubilantka Božena Moravcová je jedním ze dvou stojednaletých obyvatel Českých Budějovic. Necelých devět měsíců obývá útulný pokojík v Domově pro seniory Máj. „Klobouk dolů nejen před její vitalitou, před tím, že se dožila takového vysokého věku. A hlavně, jak ve svých sto jedna letech vypadá a jak jí to pálí. Je to až neskutečné,“ konstatují pečovatelky, které se stařenkou korzují po chodbě domova. „Od mého úrazu už mi to neběhá. A také hůř vidím a hůř slyším. Ten sluch je nejhorší, vždycky se musím ptát znovu a znovu, když nevím na co odpovědět, protože jsem neslyšela. Je mi to mnohdy hloupé, ale dcera mi za to nadává, abych se prý radši znovu zeptala, než na všechno jen kývala,“ podotýká seniorka a pak už se zase soustředí na procházku po domově.

Na let balonem vzpomíná dodnes

Stojednaletá Božena Moravcová prodělala před šesti lety zdravotní komplikace. Do té doby ale byla soběstačná. Bydlela v centru Českých Budějovic. V pohodě se o sebe dokázala postarat, vařila si, prala, uklízela. Jen nákupy jí obstarávala dcera. V pětadevadesáti letech dokonce letěla balonem nad svým rodným městem.

„To byl panečku zážitek. Já měla moc ráda takové adrenaliny. A dcera mi takhle splnila sen, když mi před šesti lety dala takový dárek,“ říká Božena Moravcová a na důkaz ukazuje fotku, která jí nevšední zážitek stále připomíná. Po pětadevadesátinách ale obyvatelka jihočeské metropole doma nešťastně upadla a úraz ji upoutal na nějaký čas na lůžko. „A z nemocnice jsem se domů už nevrátila. Dcera mi odstěhovala postel hned k sobě, starala se o mě až do loňské zimy. Ale je jí už pětasedmdesát a sama se sebou má starosti, takže jsem musela do domova,“ smutně konstatuje žena, která přiznává, že zpočátku v domově řádila jako tajfun. Nechtěla v něm žít, chtěla domů.

Boženě Moravcové udělal před šesti lety obrovskou radost dárek k pětadevadesátinám. Letěla balonem. Na snímku je dnes stojednaletá obyvatelka Českých Budějovic při adrenalinovém zážitku společně se svou dcerou. Foto: archiv rodiny

„Nemám nic proti takovým zařízením, vím, že jsou potřeba a že pomáhají spoustě lidí, kteří se o sebe už sami nedokážou postarat a nemají nikoho, kdo by o ně pečoval. Ale to je tak, když se to netýká přímo vás,“ říká babička. A personál domova  jen nenápadně přitakává, že jim Božena Moravcová zpočátku nejednu pernou chvíli připravila. „Co jsem se jim nautíkala,“ dodává žena, která se už trochu smířila se svým osudem, a chválí si péči sestřiček i pečovatelek v domově. Jeho obyvatelka se nyní těší uspokojivé kondici. „Akorát ty nohy už mě tak neposlouchají,“ znovu smutně připomíná obyvatelka domova pro seniory. 

Božena Moravcová se svým manželem vychovala dceru a syna. Manžel jí ale brzy zemřel. A stojednaletá Budějčanka, když děti odrostly, se dala na cestování. Navštívila řadu zemí, líbilo se jí třeba v Asii. Ještě v devadesáti letech se vydala do Norska. „Jela jsem sama. Připravila jsem si jídlo, abych tam nemusela za něj utrácet a na lodi si ke mně přisedl takový děda, když jsem zrovna svačila. On neměl nic k jídlu, mně bylo hloupé mu nenabídnout a on mi to pak skoro všechno snědl,“ vybavuje si ještě po letech žena.

Hodně spí, trochu čte, ale televize jí nebaví

Stojednaletá jubilantka prý nyní hlavně spí, občas čte, na televizi jí koukat už vůbec nebaví. „Nic zajímavého tam nedávají, ale hlavně, jak já hůř slyším, musela bych mít televizi hodně nahlas a to bych rušila moji spolubydlící. Za ni jsem ráda, je dobře, když sem tam může člověk s někým prohodit nějaké to slovo. I když já jsem spíš samotářka,“ tvdí stařenka, za kterou denně chodí do domova její pětasedmdesátiletá dcera. Syn žije v Praze, tak se často do Českých Budějovic za maminkou nedostane.

A má stojednaletá Božena Moravcová nějaká přání? „Já jsem měla tři přání. Aby mě nemusel nikdo ošetřovat. Abych udržela tělesnou čistotu. A na to třetí si nemůžu vzpomenout. Opravdu nevím. Každopádně, ani jedno se mi nesplnilo. Ani to třetí, na které si nemůžu vzpomenout,“ tvrdí žena, které nyní dělají velkou radost vnoučata a pravnoučata.