Splnil se mi sen. Práce je to náročná, ale naplňuje mě, říká Antonie Kodešová. U Agentury domácí péče Alice Českého červeného kříže pracuje už 29 let

Antonie Kodešová se už jako malá toužila stát buď prodavačkou nebo zdravotní sestřičkou. Prodavačkou se vyučila, a také se jí na nějakou dobu i stala. Ke studiím na zdravotní sestru už se nedostala, nakonec ale o lidi v rámci své profese pečuje. „Díky své známé, která mi nabídla místo tady, v Českém červeném kříži, jsem si opravdu splnila sen. Říkala jsem jí tehdy, že tu práci zkusím. No, a takhle už jí zkouším skoro 29 let,” popisuje. 

Nikdy si neuměla představit, že by měla sedět celý den na jednom místě. Zavřená například v kanceláři. „Občas se stane, že tady taky musím nějaké věci v kanceláři udělat. Ale mám ráda tu rozmanitost. Není to o tom, že ráno přijdete na jedno místo a po deseti nebo dvanácti hodinách odcházíte domů,” vysvětluje, co jí na práci v Českém červeném kříži baví. 

Pracovní den Antonie začíná opravdu brzy. Někdy už kolem páté hodiny ráno je v kontaktu se svými kolegyněmi. „Tak nějak o sobě už víme. Na každý den máme připravený rozpis, podle toho víme, kam ten den jdeme pečovat. Vždy se to snažíme udělat tak, abychom měli určitou oblast. Já třeba neřídím, takže potřebuju nějaký okruh, kde můžu dojít pěšky nebo třeba popojet autobusem,” popisuje. 

Následuje návštěva u prvního klienta. Denně jich Antonie zvládne i osm. „Pomáháme jim s osobní hygienou, přípravou snídaně, úklidem a dalšími věcmi, které sami nezvládnou. Dojdeme klientům na nákup, vyzvedneme léky nebo je třeba doprovodíme k lékaři, a tak podobně,” přibližuje, co konkrétně její pozice obnáší. 

Celkem se teď v pečovatelské službě starají o zhruba 120 klientů. Jejich počet se ale často mění. 

I přesto, že je práce terénní pečovatelky Antoniným splněným snem, přiznává, že je to fyzicky, ale i psychicky občas velmi náročné. „Tak jedna věc je samozřejmě to, že máme klienty, kteří jsou pohybově nějak omezení. Tam je ta práce s nimi složitější. Hodně věci se ale člověk naučí, najde si nějaký systém, a pak opravdu není problém i člověku, který je upoután na lůžko i například převléci postel,” popisuje své dlouholeté zkušenosti. 

Druhou částí je ale psychická náročnost. Jak se říká, práce s lidmi bývá nejnáročnější. „Určitě se stane, že přijedete ke klientovi, který se prostě třeba nevyspal dobře, nemá náladu nebo mu není dobře. Děje se to, ale člověk to musí brát tak, že jsme jenom lidi. Vždycky se to pak vyváží zas někým, kdo se na vás celou návštěvu usmívá,” říká Antonie. 

Protože jde o práci se staršími a mnohdy i nemocnými lidmi, je přirozenou součástí také smrti. I s tou už se Antonie během práce setkala. „Bohužel se mi stalo, že jsem měla klienta, jehož rodina odjela na dovolenou. Tehdy jsem tam jela ještě s kolegou a bohužel když jsme přijeli na místo, klient byl po smrti. To jsou opravdu velmi náročné chvíle,” popisuje. 

Je podle ní ale vždy důležité s takovými situacemi a zážitky pracovat. „My si třeba potom voláme. Klidně i s panem ředitelem, popovídáme si o tom. Mám vyzkoušeno, že to opravdu pomáhá,” prozrazuje. Kromě toho jí pak pomáhá například procházka v přírodě, plavání, dobrá kniha nebo hudba. „Já osobně si vždycky pustím Karla Gotta, to mi pomáhá,” dodává. 

I přesto, o jak náročnou profesi jde, za celou dobu Antonie ani jednou neuvažovala, že by doopravdy odešla. „Samozřejmě, že si občas říkám, že už je toho opravdu dost, a že už na to nemám sílu. Ale po dvou dnech maximálně mě to vždy přejde,” říká s úsměvem. 

A co je podle ní na práci nejsložitější? „Asi to, že prostě jdete opravdu za každého počasí. Ale už i na to jsem se naučila vyzrát. Vždy si člověk musí vzít náhradní oblečení, hlavně ponožky,” uzavírá.