Od pravěku po totalitu. Archeolog Ondřej Chvojka popisuje tajemství ukrytá v zemi

Co vás přivedlo k archeologii?
Já měl vždy zájem o historii, o to nejstarší období. Zároveň mám rád přírodu, takže jsem nechtěl historii zkoumat někde z tepla archivu, ale právě v terénu. Už jako malý kluk jsem chtěl zkoumat. Měli jsme chalupu v Pištíně, na obzoru byl Hosín, a tam si vzpomínám, že jsem si představoval, že budu kopat nějakého neandrtálce, což se mi nikdy nepovedlo a ani nepovede, tam zrovna neandrtálci nebyli. Pak jsem jako kluk chodil po polích, sbíral jsem střepy a začal jsem chodit do archeologického kroužku v Jihočeském muzeu. Četl jsem si knížky, posléze chodil i na brigády do muzea a následně jsem studoval archeologii v Brně na Masarykově univerzitě.

Vydal jste už několik knih, některé v němčině. Jaká je vaše vazba na německy mluvící regiony?
Jsme propojeni s archeologií v Rakousku, Bavorsku, takže máme i společnost, která se jmenuje, když to řeknu česky, „Archeologická pracovní skupina Východní Bavorsko, Západní a Jižní Čechy, Horní Rakousko“. Je to skupina lidí, kteří dělají archeologii v těchto regionech, po obou stranách Šumavy a scházíme se každý rok, komunikujeme spolu. Jižní Čechy mají v mnoha směrech blíž k Podunají, než třeba k centrálním Čechám nebo k Moravě. Protože kultury, které tu byly, se velmi výrazně ovlivňovaly. Dá se předpokládat, že sem přišli lidé třeba z Bavorska nebo Rakouska.

Když se mluví o archeologii, máme počítat s tím, že se jedná o nejstarší období nebo třeba může být i archeologie novověku?
Je to tak. Ještě, když jsem studoval, tak se archeologie brala jako archeologie pravěku a středověku. Nicméně od devadesátých let se vnímání oboru velmi posunulo. Dnes říkám studentům, že archeologie není chronologicky vůbec omezená, že studujeme lidskou minulost. Jediné omezení spočívá v tom, že to je minulost na základě archeologických pramenů. Archeologický pramen může být třeba sklenička, pokud ji rozbiju, vyhodím do koše, odstraním z běžného každodenního života, tak už ji můžu brát za archeologický pramen. Čili když to přeženu, tak archeologicky se dá zkoumat i minulý rok. Samozřejmě reálně to funguje tak, že v posledních zhruba patnácti letech se výrazně prosazuje archeologie modernity. Je to zejména archeologie konfliktů 20. století. V bývalé Jugoslávii tomu říkali „od paleolita do Tita“. To znamená od nejstaršího až do nejmladšího období.

Když se tedy bavíme o archeologii dvacátého století, čím se například zabývá český výzkum?
Kolegové na Západočeské Univerzitě v Plzni hodně rozvíjí subdisciplínu archeologie modernity, kdy zkoumají nejenom druhou světovou válku, ale i pozůstatky z padesátých let po železné oponě nebo pracovní tábor v Jáchymově. Takže se dneska hodně řeší i řekněme archeologie totality. Což jsou témata, která ještě před pár lety nikoho ani nenapadla. Navíc jsou stále pamětníci – třeba když se zkoumal koncentrační tábor v Letech, tak tam chodili staří pamětníci nebo potomci těch lidí a vyprávěli, co kde bylo. Je tam silná složka lidské paměti a narativního způsobu získávání dat. Pořád je to archeologie, pokud se dělá na základě hmotných památek. Ideální je kombinace archeologa, historika i nějakého pamětníka.

Když bychom se podívali na den archeologa, jaká je jeho náplň a poměr času stráveného v terénu versus v kanceláři?
Řekl bych, že to je rozdělené na třetiny, alespoň u mě, protože každý archeolog je jiný. Někdo je víc v terénu, někdo je víc v muzejních depozitářích. Kdybych vám řekl takový můj den, tak ráno zpracovávám své výzkumy ještě z předchozích sezón. Píšu nálezovou zprávu, dávám dohromady data. Připravuju si nálezy, aby byly ke kreslení. A pak jedu třeba na archeologickou akci do terénu. Děláme teď dohledy různých staveb, jedná se o dálnice D4, která už je hotová, a D3, kde se ještě dodělávají úseky u Kaplice. Pak jdu učit na fakultu, kde mám kurz doba bronzová. Baví mě, že nesedím osm hodin denně u počítače, ale ani nejsem osm hodin denně v terénu. Mění se to podle situace, protože když zrovna běží výzkum, je člověk v terénu dva týdny v kuse. Studentům říkám, že archeologická práce má čtyři základní fáze. První je prospekce, to znamená něco objevit a povrchově zdokumentovat. Druhá fáze je terénní odkryv, samotný výzkum a vykopávky. Třetí fáze je to zpracovat, to znamená umytí, konzervování, zaevidování. Čtvrtá fáze je to pak vyhodnotit a prezentovat, ať už výstavou, přednáškou, výukou nebo publikací.

Jaké speciální nářadí používají archeologové při práci?
Veřejnost si archeologa většinou představuje jako člověka, který něco očišťuje štětečkem. V momentě, kdy se najde něco hezkého, tak se to skutečně opatrně čistí. Jinak pracujeme skoro vždy s lopatami, krumpáčem, kolečkem. Máme samozřejmě jemnější nástroje, škrabky nebo různé preparační nástroje. Důležité jsou i plastové pytle, do kterých odebíráme vzorky, které pak vozíme kolegům na plavení a přírodovědnou analýzu. Také trasírky (geodetická tyč střídavě natřená na bílo a červeno, pozn. redakce), abychom mohli mít fotky s nějakým měřítkem. Mám u fotografií i šipku, která ukazuje na sever, a pak se hodí dokumentační nástroje a pořádná GPSka, kterou si zaměříme prostor. Pořád používáme tužku, papír, do milimetráku si kreslíme nákresy, foťák je nezbytnej. Samozřejmě se dělají řekněme sofistikovanější dokumentace, třeba z dronů. Ale standardem je jednak hrubší nářadí na manuální práci a jednak jemnější, včetně štětečků.

Při vykopávkách v Plavu se archeologům hodila nejen lopatka.

Co se stane, když něco při odkrývání omylem rozbijete?
Samozřejmě nikdy nevíte, když do země kopnete, jestli zrovna něco nepoškodíte. Máme od toho konzervátorku a restaurátorku, třeba pokud je to z keramiky, ze skla, tak všechny věci je schopná zrestaurovat a zaretušovat tak, že to ani nepoznáte. Ale je pravda, že se to nestává tak často. Většinou očekáváme, že pokud kopeme ručně v ornici, že tam už jsou věci stejně přeorané, tak to můžeme vzít rychleji. Pokud máme výplň nějakého objektu, jámy nebo hrobu, tak pracujeme opatrně, abychom toho co nejméně narušili. I tak se může stát, že něco škrábáním narušíte. Naštěstí to není živý tvor, který by kvůli tomu umřel, ale je to předmět, který se dá zase zrestaurovat, slepit. Když je něco většího, výjimečnějšího, odebíráme in situ (artefakt společně s původní vrstvou, pozn. redakce), dáváme to rovnou do laboratoře, ať si s tím kolegyně pečlivě pohraje.

Archeologickým vykopávkám se už věnujete řadu let. Jaký je váš nejzajímavější nález?
To se dá těžko říct. Nálezů je spousta, každý má nějakou svoji hodnotu. Hodně si cením třeba jantaru, který se nám podařilo objevit díky proplavování při výzkumech na Borku. Jinak velice zajímavá lokalita v tomhle směru je třeba Březnice u Bechyně, kde jsme řadu let dělali výzkumy s našimi studenty. Je to sídliště z mladší doby bronzové a je to lokalita, která existovala zhruba mezi roky 1100 až 1000 před Kristem. Objevili jsme tam velké množství, desítky zvláštních dlouhých žlabových objektů, které, jak jsme zjistili, jsou fenoménem pouze v jižních a západních Čechách a v Bavorsku. Řešíme, k čemu to sloužilo, byly to dlouhé, úzké jámy, naplněné až po okraj úplně spálenou keramikou, závažími, kamennými deskami a podobně. Takže najednou vidíme fenomén, který spojuje tyhle regiony, a trošku to potvrzuje, co jsem říkal, že jižní Čechy byly podobný Bavorsku a Hornímu Rakousku i západním Čechám. To mi přišlo hodně zajímavé.

Může se stát, že takový zajímavý nález objeví člověk, který není archeolog? Nebo je potřeba vědět, jak vůbec hledat?
Archeologie je věda postavená na spolupráci s veřejností. Je to hodně dáno i tím, že naše data jsou dostupná všem a každý, kdo sází strom, kdo jde po poli, kdo kopne do země jakýmkoliv způsobem, může něco najít. Takže se snažím s veřejností co nejvíce komunikovat a spolupracovat s lidmi, kteří třeba chodí s detektorem. I když ty detektoráže jsou velký téma, je to problém. Zároveň pokud jsou lidé slušný a spolupracují s námi, tak je to přínos pro archeologii a máme díky tomu řadu krásných nálezů. Jsou i vystavené u nás v expozici. Několik úžasných depotů jsme takhle zachytili a díky tomu, že tak fungujeme, se je podařilo zachránit a dát je do muzea.

Archeolog Ondřej Chvojka.

Je aktuálně v Česku nějaká zajímavá lokalita, kde by probíhal archeologický výzkum?
Hodně se dělají výzkumy na stavbách dálnic. Kolegové mají úžasné nálezy ve východních Čechách kolem Hradce Králové a Jaroměři, dělají výzkumy lokality nedaleko místa, kde se bojovalo v roce 1866. Zároveň tam je keltské sídliště s velkým množstvím nálezů včetně mincí. Kolegové ve Strakonicích mají zajímavé sídliště z doby raného středověku, z nějakého osmého, devátého století. Jinak nás bude letos čekat výzkum v souvislosti s plánovaným rozšířením stávající silnice, když jedete z Budějovic na Písek, u obce Radčice. Když se dělala současná silnice v devadesátých letech, kolegové tehdy objevili velmi unikátní lokalitu, která je sídlištěm ze střední doby bronzové. Je tam příkop naplněný kromě standardních keramických nádob zvláštními keramickými plastikami. Jsou to destičky s nějakými značkami a hrozně se těším, že nějakou další objevíme, protože je to zvláštní. Nevíme, k čemu to mohlo být. Jsou i názory, jestli to není podobné písmu. Netvrdím, že to je písmo, ale může to třeba písmo napodobovat, takže bych tomu rád přišel na kloub.

Zkoumáte vždy místa, kde je plánovaná výstavba nebo si můžete vytipovat oblast, která se vám zdá zajímavá a jít provádět archeologický výzkum tam?
Současná archeologie má prioritu dělat takzvaný záchranný výzkumy, to znamená opravdu místa, která přijdou pryč. To je naše povinnost. Bylo by hezké, kdybych si kopal támhle třeba tři roky nějaký hrad, ale mezitím by mi utekla spousta jiných věcí, které jsou nenávratně pryč. Takže situace je taková, že člověk se skutečně musí věnovat místům, která jsou výhledově narušená nebo budou zničená výstavbou. Zároveň víme, že je spousta dalších lokalit, kde se žádná stavba nedělá ani neplánuje, ale přesto je to narušovaný třeba orbou. V podstatě každé orání na poli znamená, že nám to může narušovat, což je příklad třeba v té Březnici u Bechyně. Ještě pak jiná situace je, kdybych chtěl kopat třeba v Třísově, kde se ani neoře, tak tam už bych musel mít badatelský projekt, který by mi musel povolit Archeologický ústav a musel bych mít zdůvodněné, proč tam chci zkoumat. Takže priorita jsou záchranné výzkumy, tam není o čem mluvit.

Máte dojem, že je něco, čeho si společnost na práci archeologa neváží, i třeba proto, že tomu nerozumí?
Myslím si, že je to dost individuální, ale možná lidé neoceňují nálezy, které nejsou tak atraktivní. Když někdo najde bronzovou sekeru nebo meč, tak si toho všichni dokážou vážit. Ale pro nás jsou stejně cenné drobné střepy, neřkuli třeba i drobná semínka z rostlin, která nám život lidí v pravěku dokumentují stejně dobře jako ten atraktivní artefakt. Mám i příklad. Před lety jsme zkoumali nádvoří českobudějovického biskupství, kde v nejspodnější vrstvě z doby založení města, z konce třináctého století, najednou vyskočil jeden jediný střep, ale velmi zajímavě zdobený, evidentně starý. Ukázalo se, že je z pozdní doby kamenné, což je období, které tady nemáme vůbec zastoupené. Tudíž je jasné, že i v tom, řekněme, čtvrtém tisíciletí před Kristem, tu najednou někdo byl, něco tu dělal a už s tím můžeme něco spojovat. Pak nás lidé vnímají asi jako hraboše v zemi, protože jsme v médiích vždycky v terénu a někdy výzkum není úplně atraktivní, když je třeba na směťáku. Můžou se nám díky tomu ale ukázat úplně nové a převratné informace.

Dálnice D3 jako stezka do minulosti. Co přinesly archeologické vykopávky?

Sobota, 12. dubna 2025, 08:00Společnost

Rozsáhlé archeologické výzkumy, které probíhaly v letech 2013 až 2024 v rámci přípravy dálnice D3, přinesly mimořádně cenné poznatky o dávném osídlení. Ukázalo se, že se naši předci zdobili jantary, vyráběli keramiku i pohřbívali své blízké do...