Po nedávném cestopisu budějckých dobrodruhů, kteří před rokem vyrazili poznávat Norsko, vám přinášíme první díl zbrusu nového seriálu o putování cestovatele Boba Stupky za volantem hotelbusu napříč Jižní Amerikou. Během následujících dnů se můžete těšit na jeho další postřehy, jelikož Budějcké Drbně píše přímo z této velkolepé cesty.
Zdravím všechny přátele cestování a toulání. Vyrazil jsem za humna, ano, za humna všedních dnů. A není to poprvé. Za volantem hotelbusu se tímto způsobem toulám už dlouhých (nebo krátkých?) sedmnáct let.
Za ´humna´ jsem tentokrát odletěl až do Jižní Ameriky, na kontinent, o kterém jsem slýchal a četl ve spojení se světoznámou dvojicí cestovatelů Zikmundem a Hanzelkou. To byl vždy můj cíl, dostat se někam, kam se dostali oni, aspoň trošku se vyrovnat jejich úspěchům.
První návštěva tohoto kontinentu se mi podařila na přelomu roku 1998/1999. A potom jsem onemocněl. Onemocněl touhou dozvědět se a navštívit co nejvíce míst a států tohoto koutu světa. Je tady několik míst, která se vůbec nedají srovnat, ale atraktivita a zajímavost jednotlivých destinací bere člověku dech a neví, co nebo kam dříve.
Spousta lidí, vlastně skoro každý, se mě ptá, co je v Jižní Americe pro mě nejhezčí. Já nevím, fakt ne. To bych musel mít nějaký krásometr, který by dokázal vyhodnotit nemožné. Například krásné a rozlehlé pampy s tisíci a tisíci kusy pasoucího se dobytka a s přírodou, která nemá srovnání nikde na světě. Ledovce, jezera, hory, kopce a obrovské pláně, ale i faunu, kterou nelze nikde jinde na zemi vidět. Tam končí svět a ne nadarmo se jmenuje Ohňová země, v její nejjižnější části Fin del Mundo.
Nebo oblast And, Peru a Bolívie s náhorní plošinou Altiplano je naprosto specifickou světovou oblastí. Jezero Titicaca a bájné Machu Picchu, město měst a pupek světa Cuzco, které svou atmosférou a krásou bere dech. V těchto místech si Inkové budovali svoji obrovskou říši od Santiaga až po Quito. Španělští conquistadoři na to nebrali ohled a celý kus kontinentu obsadili. Tady se tvořily dějiny Jižní Ameriky.
Těžko hodnotit, co je zajímavé a krásné více. Pralesy Brazílie a Peru, Amazonka a pouště severního Chile se spoustou gejzírů v oblasti El Tatio, vulkány v celé horské páteři And, zelená úbočí andského hřbetu v Kolumbii, pláže teploučkého moře ve Venezuele s pásem pralesního porostu kolem pobřeží, nejvyšší vodopád světa Salto Angel a tajemné stolové hory. Já fakt nevím...
Všechno je hezké, krásné, zajímavé a drsné. Proto se sem rád vracím a proto jsem tady. Znovu a zas a ne naposled, to vím, to tedy vím určitě.
Cestování letadlem je rychlé, přesto je ale každý rád, když to má co nejdříve za sebou. Proto jsem přivítal, že jsem téměř celý let prospal, dokonce jsem byl buzen i na jídlo. Únava z předchozího cestování po Norsku dolehla v plné míře, a tak jsem se docela slušně prospal. Cesta přes Mnichov a Madrid do Ria utekla celkem rychle, ve vzduchu kolem 10 tisíc metrů nad zemí.
V Riu příjemná teplota a na letišti nás čekal kamarád s hotelbusem na parkovišti. Co je to hotelbus? Je to dům na kolečkách, který poskytuje cestovatelům pohodlí v míře, kterou potřebují k poznávání nových a zajímavých destinací. S plnou penzí (strava jako od maminky), s postelí a místem u stolku, odkud pozoruje nejhezčí místa světa za oknem velkým jako výkladní skříň a kde dostává třikrát za den najíst jako v pohodlí vlastního domova.
Pojďme ale do samotného Ria k pláži, která nemá konkurenci, o níž se zpívá v mnoha písních a je snem velké spousty mladých i starých snílků - o Copacabaně. Spíme přímo u ní a ráno za prvního slunečního paprsku vycházím přivítat sluníčko. „Tak vítej na druhé polokouli!“ volám po kotníky v písku nejznámější pláže.
Rio ale není pouze Copacabana. Celý den se věnuji návštěvám nejkrásnějších a nejzajímavějších míst tohoto města. Snad všude známá je socha Krista. Váží více než třicet tun a vysoká je třicet metrů. Pěkný macek. Byla vyrobena v roce 1922 při příležitosti sto let nezávislosti Brazílie. Trůní na vrcholku Corcovado, což znamená ´hrb´, a je odtud překrásný pohled na Rio.
Další takzvanou peckou je Pao de Acúcar (Cukrová homole), snaží se na ni dost často vylézt poměrně hodně horolezců, ale lanovkou je to nahoru rychlejší a bezpečnější. Lanovka je v provozu už od roku 1912, i když už je tam nový dopravní systém, a přepraví za hodinu 1360 turistů hladových po výhledu dolů na pláže a město.
Pohled je úchvatný, nejprve z první mezistanice Morro da Urca ve výšcě 215 metrů a potom se teprve jede na samotný Pao de Acucar (394 metrů). Snad nejvíce se líbí pohled na Praia Vermelha, krásnou plážičku kousek od Cukrové homole.
To jsou asi neznámější symboly Ria, ale nesmíme zapomenout na ještě jednu světoznámou záležitost - stánek fotbalu Maracaná. Letos jsem nešel na samotný zápas, neboť se stadion opravuje před blížící se olympiádou v roce 2016, ale stejně je to zážitek a z každého kousku tady dýchá fotbalová historie tohoto kolosu.
Když jsem se dostal na zápas poprvé, byl jsem opravdu ustrašený a koukal jsem, co se to vlastně děje. Již dlouho před výkopem se celý stadion bavil pokřiky a gesty, kterými se snažil svého soupeře zdolat ještě dříve, než samotný zápas začal. A když se začalo hrát? To se nedá popsat, to je prostě nářez, o kterém se našim komorním ligovým zápasům může jen zdát. A vše v rámci korektnosti, bez násilí a bitek.
Opusťme ale Rio, pojďme se podívat na jednu z nejkrásnějších zajímavostí Jižní Ameriky vůbec. Na obrovské vodopády Iguacu, hřmící desítky a stovky vodopádů na hranicích mezi Brazílií a Argentinou. Na 275 větších či menších vodopádů na lávovém prahu širokém přes tři kilometry tu vytváří spolu s pralesním porostem nádhernou scenérii, kterou by si snad ani nikdo jiný než příroda nemohl vymyslet. Z osmdesáti metrů se řítí voda s ohlušujícím rachotem.
Nejimpozantnější je pohled na Gargantu del Diablo (Ďáblův chřtán). Obrovský kotel plný vody a vodní tříště skýtá nádherný a zároveň děsivý pohled. Tady vždy vzpomenu na Zikmunda a Hanzelkou, kteří toto místo hodně popisovali a prožívali. Krásné výhledy a vodopády jsou i z argentinské strany, tam se také podíváme, ale to až příště.
Ještě se musíme zastavit v Brazílii na jednu zajímavost, a tou je něco z brazilské kuchyně. Churrasco, vynikající! Churrascarie, jak se tyto restaurace nazývají, jsou velmi oblíbené. Systém tohoto stravování je takový, že je možnost si dle libosti nandat z připravených nádob jídlo na talíř. To je zelenina, ovoce, brambory, přílohy, vejce a spousta dalších věcí. Také ryby i zákusky.
Později postupně přichází obsluha, která má na meči napíchané různé kousky masa od kuřecího, přes vnitřnosti a vepřové maso, ale i jehněčí. Hlavní porce jsou různé druhy hovězího masa. Všechno skvěle ugrilované a připravené na rožni. V dobrých churrascariích dávají nakonec jako ´špunt´ kolečko ogrilovaného ananasu. A ten je fakt úžasný. My jsme to štěstí měli, takže na fotkách je ananas vidět.
Byl to jenom malý výřez z této obrovské země, která má stále co nabídnout. Pokud se mě tedy někdo zeptá, zda jet do Brazílie, tak má odpověď je „ANO!“. Vždyť je to za humny.
Napsal Bohumil ´Bob´ Stupka, www.cestovatelbob.cz
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
