I neúspěch může přinést zlepšení. Pokusí se o to karatisté

Marek Řeřicha, Tomáš Gabriel, Dominik Mikula, Klára Halodová, Adriana Crhonková, Monika Bürgerová, Veronika Halodová a Lucie Štroblová. Těchto osm karatistů si vybojovalo právo účasti na mistrovství světa. Jejich počínání na daleké cestě hodnotí trenér Hýsek, který je zároveň asistentem reprezentace.

Kolik států a závodníků se šampionátu zúčastnilo?
Oficiální údaje jsou, že se na Jakartě představilo 1425 závodníků z 91 států.

S jakými cíli jste do Indonésie jeli?
Po úspěchu na mistrovství Evropy, které se konalo v únoru ve Švýcarsku a kde získal stříbrnou medaili Marek Řečicha, jsme věřili, že můžeme uspět i na Jakartě. I když to byl asi spíš jakýsi sen. Rovněž ostatním našim závodníkům se vcelku na evropském turnaji dařilo. Česká republika ale ještě nikdy v historii na mládežnickém mistrovství světa nezískala v disciplíně kumite medaili. Byla to pro nás výzva, kterou jsme bohužel nedokázali naplnit. Musím ale dodat, že nejde srovnávat mistrovství světa s evropským šampionátem.

Jaká byla příprava?
Pro úspěch na světovém šampionátu jsme udělali opravdu hodně. S klidnou duší můžu říct, že naše příprava byla na profesionální úrovni. Od každodenních dvoufázových tréninků po mezinárodní turnaje či soustředění až k samotné regeneraci či publicitě. A i přes tento způsob přípravy stále zůstáváme pozadu oproti jiným státům či klubům, které mají úplně jiné podmínky k přípravě či k finanční podpoře.

Ale po sportovní stránce byla příprava v pořádku, ne?
Ano. Měli jsme i společnou přípravu se seniorským závodním týmem. Mladší se učili od zkušenějších závodníků. Začali jsme spolupracovat s předním trenérem Juanem Luisem Benitezem, který je specialista na kumite a taktiku. Myslím si, že to určitě přineslo své ovoce jak v taktice, tak v technické části.

Pojďme k turnaji… Jaká byla adaptace na místní klima?
Do dějiště mistrovství světa jsme odcestovali společně s celou reprezentační výpravou o šest dní dříve. Na aklimatizaci jsme měli dostatek času, což bylo důležité. Místní počasí bylo velmi odlišné od evropského. Teploty nešly pod 30 stupňů a vlhkost byla 80 až 90 procent. Závodníci kvůli adaptaci absolvovali každý den jeden nebo dva tréninky, které trvaly maximálně 30 nebo 40 minut.

Dokázali se přizpůsobit?
Ze začátku měli opravdu problémy jak s místním časem, tak s podnebím. Každým dnem se však vše zlepšovalo a na začátku turnaje to podle mě bylo už v pohodě.

Největším želízkem byl Marek Řeřicha?
Papírově ano. Jenže medaili na Evropě Marek vybojoval v kadetech, kdežto tady už závodil mezi juniory. V prvním kole měl volný los a pak narazil na Japonce. Marek útočil a snažil se, ale za stavu 1:1 svými ranami nedokázal u rozhodčích uspět. Bohužel se pak prosadil soupeř a postoupil. Čekali jsme, jestli se probojuje do finále, což by Marka vyneslo do repasáže, ale Japonec v semifinále prohrál.

Co ostatní závodníci?
První den závodily Klára Halodová a Lucka Štroblová. Pro obě to byla premiéra na takovémto turnaji. Klára prohrála se závodnicí ze Srbska smolně 0:1. Lucka v prvním kole zdolala Mexičanku, ale pak prohrála se zástupkyní z Chile. Další den závodila Monika Bürgerová, která prohrála na praporky, Adriana Crhonková, která jednou vyhrála, ale pak prohrála s reprezentantkou z Tchaj-peje 0:2. Do hry šli i kluci. Tomáš Gabriel ale podlehl Američanovi. Alespoň dílčí úspěch měl Dominik Mikula, který porazil v prvním kole Slovince 4:0 a ve druhém pak 3:0 Poláka. Bohužel v dalším kole prohrál o dva body se závodníkem z Jordánu. Veronika Halodová pak jako poslední naše reprezentantka nastoupila proti Skotce a prohrála 1:2.

Jak dopadli ostatní reprezentanti Česka?
Podobně jako naši závodníci. Mohu ale říct, že všichni předvedli své maximum a byli dostatečnými soupeři. Myslím, že reprezentace má dobře našlápnuto. Do této generace vkládáme velké naděje.

Vy jste musel před turnajem složit zkoušky světové organizace. Povedlo se?
Ano. Po dobu tří let mám teď klid. (úsměv) Šlo o nejvyšší zkoušky WKF (World Karate Federation - pozn. autora). Jako trenéři jsme museli absolvovat písemné testy. Licence je důležitá hlavně pro mistrovství světa. Bez ní bychom nemohli koučovat.

Co vám turnaj ukázal?
Mistrovství bylo na vysoké úrovni, a to hlavně u závodníků mimo Evropu. Byl jsem překvapený, jak se některé státy zlepšily. Například Indie, Fidži, Srí Lanka nebo Spojené arabské emiráty. Mezi absolutní špičku pak patří Egypt, Írán, Japonsko, Maroko, Turecko, Francie a Indonésie.

A vzhledem k vašim svěřencům?
Naši závodníci se připravovali na mistrovství poctivě a obětovali tomu hodně. Nebudu a ani nechci nikomu vyčítat prohru, protože sám jsem si tím také prošel a vím, že ten tlak je velký. Ale musíme z toho vyvodit závěr, který by nám mohl hodně pomoct. Trénujeme tvrdě, trénujeme často, objíždíme mezinárodní turnaje, trénujeme také pod vedením profesionálů a máme k dispozici novou regeneraci, maséra a asi nejdůležitější je, že to děláme poctivě a chceme tomu jak já, tak závodníci obětovat maximum. Ale problém pak je, že to na turnajích neprodáme. Z tohoto se musíme poučit a najít východisko. Musíme změnit svoji mentalitu, musíme myslet jinak.