Jiří Cempírek: V Amazonii to byly fyzicky šílené galeje

Jak došlo k tomu, že jste se potkal s Vágnerem a jeli jste do Amazonie?
Bylo to přesně před třemi lety. Předcházela tomu náhoda, kdy jsem jezdil na jeden soukromý rybník v jižních Čechách na kapry, jezero Jaroslav. Vlastní ho kamarád z Prahy Roman Korda, společně s Františkem Voháňkou byli domluveni, že pojedou do Amazonie, byli dlouhodobí kamarádi. Do té doby jsem ho znal jenom z novin a televize. Roman, protože je můj pacient, mi to nabídl, jestli nechci jet s nimi, že se na to může zeptat. Nevěřil jsem tomu, že by to mohlo klapnout. Protože rozjížděl projekt, kdy chtěl lidi vzít do Amazonie, pak to zpopularizuje a bude to destinací po celém světě brát komerčně klienty. Byli jsme první, kdo na takové akci byl. Vzal mě do party, dostal jsem se k tomu jak slepý k houslím. Chytili jsme čtyři arapaimy, takže jsme splnili to, co jsme chtěli – rybu snů. Od té doby se stýkáme různě na výstavách nebo i soukromě.

ČTĚTE TAKÉ: Přežil vlastní smrt. Pád vrtulníku s českými vojáky stihl Jiří Cempírek natočit na kameru

Co všechno jste absolvovali? Ze břehu, nebo jenom na lodi?
Byli jsme tam čtrnáct dní. Sednete v Praze do letadla, v Amsterdamu přesednete, letíte přes Atlantik do Limy v Peru, na další letadlo do Ekvádoru do Kita. Po dvaceti hodinách letu a třech mezipřistáních jsme asi pět hodin spali v penzionu. Ráno jsme sedli na vnitrostátní linku, přeletěli jsme Andy, Kito je město 2800 metrů nad mořem. Přistáli jsme na kraji Amazonie, džungle v Ekvádoru. Tam na nás čekal Marco, chlap, který tam s ním jezdí léta. Má tam u něj zázemí, materiál, veškerou logistiku. Nasmlouvá domorodce, kteří žijí podél řeky, na letišti čekal s pick-upem, 200 kilometrů autem, cestou necestou, dostali jsme se k řece, sedli jsme na loď 16 metrů dlouhou, 2 metry širokou, my čtyři a pět domorodců, včetně jedné paní, která nám vařila. Jeli jsme celé odpoledne až do noci po Amazonii po toku směrem na Peru. Nestihli jsme přijet na základnu za světla, bylo to docela dobrodružství, po řece plavala spousta kmenů. Nechápu dodnes, jak domorodec mohl řídit loď třicetikilometrovou rychlostí za tmy, když nebylo vidět ani na krok. Přistáli jsme, nestačili bychom se utábořit a představa, že se budeme potmě utábořit, byla nepřijatelná. Jakub nám k tomu nic neřekl, jen jsme měli schůzku dva měsíce před odletem v Praze, kdy nám řekl, co si máme vzít s sebou, a odletěl do Mongolska točit film. Vrátil se pět dní před odletem, takže jsme se viděli až na letišti. Ubytoval nás jeden z domorodců v šílené chýši na nohách, svrab a neštovice, děs běs středověk. Přespali jsem, druhý den jsme přejeli řeku a v táboře od domorodců jsme měli každý svůj ministan a přístřešky, aby na nás nepršelo. Tam jsme strávili několik dní bez záběru, všechno na lodi, plus dvě kanoe sešroubované z hliníkových trubek a potažené plátnem. Z těch jsme chytali ryby. Veškerý čas v nich nebo na velké lodi, která nás dovezla na místo, kam jsme se plavili ručně. Komické bylo, že až na místě jsme zjistil, že oba moji kolegové v životě neseděli v kanoi, takže neuměli pádlovat, trávit deset dní na lodi s pádlem v proudné řece bylo náročné. Po různých ramenech jsme se snažili ulovit rybu, šest dní bez záběru, pátý den strašná čína, typický tropický liják, dvanáct hodin lilo v kuse, voda šla o dva metry nahoru, takže se celá Amazonka vylila a tím to pro nás málem skončilo. Kuba řekl, že tím máme minimální šanci chytit arapaimu. Sbalili jsme tábor a jeli stovky kilometrů někam směrem do Peru. Tam jsme jeli přes jednu vojenskou hraniční základnu, kde byli osmnáctiletí kluci se samopaly, dali jsme jim papíry, pustili nás dál, po řece dál z hlavního toku do ramena. Tam byly laguny, kde jsme měli další tábor a absolvovali jsme zbytek výpravy. Tam se je povedlo chytit.

Není to rybaření jako u nás, chytit kapra, šup s ním do vezírku a domů. Co jste udělali s rybami?
Tam se nemusí vůbec nic, neplatí tam zákony. Stovky kilometrů nenarazíte na živou duši. Kromě prospektorů, kteří tam hledají ropu, každých pět kilometrů je na břehu jedna chýše, kde žijí domorodci. Pak se dostanete tak daleko, že tam není ani to. Od základny jsme nepotkali nikoho, až pak kočovné Peruánce, kteří se živí tím, co je. Snažili se ulovit na loďkách vydlabaných ze stromů kajmany. Tam si můžete dělat, co chcete. Tam nikdo ryby nechytá, nikdo to neumí, vědí, že tam ryby žijí, ale standardní lovení naším způsobem neznají. Na letištích v Peru a Ekvádoru po nás chtěli vybalit věci. V báglech jsme měli navijáky, olůvka, splávky. Nevěděli, na co to je. Byly problémy, aby nás pustili do letadla. My jsme ryby pouštěli, arapaimy v každém případě, ochutnali jsme cichlidy, barevné okouny, ty nám domorodkyně udělala, těch jsme nachytali mraky. Ochunali jsme i piraňu. Logisticky byla výprava velmi dobře zabezpečená. Oni vyvezli potraviny, svou elektrocentrálu, sud benzinu a centrála jela celý den. Včetně osvětlení tábora. Byl vyvezený mrazák, abychom měli kde potraviny skladovat. Ráno za tmy jsme vyjížděli, v poledne se vrátili, najedli se, chvíli si lehli, ve vedru se chytat nedalo, pak jsme vyjeli na nástražní ryby a ve tři hodiny jsme se vraceli a jeli domů až za tmy. Den tam trvá od sedmi do sedmi. Během třiceti vteřin se rozední i setmí. Pozvolné zacházení slunce tam neexistuje. V pralese byla zima jak v pytli. Fyzicky to byly šílené galeje, od rána do večera lítání po rybách.

Na spoustu lidí číhá v takové části světa nebezpečí. Bál jste se?
Bál jsme se víc v Amazonii než v Bosně. I když máte zbraň, máte se čím chránit. Stejně jako v Afghánistánu mají všichni zbraň, po válce tam měli všechno. Tam máte aspoň neprůstřelnou vestu. Tady máte holé ruce, zkušenost žádnou. Zvířat bylo mraky, po zkušenosti už bych se ale dneska nebál jako tehdy. I když jsme tam byli krátce, nebyl bych z toho tak vyjukaný.

Chcete se vrátit?
V plánu bylo se tam vrátit, dostěhovat se a zůstat tam do konce života. To byl sen. Kdybych měl tu možnost, zůstal bych tam. Mám pacienta, je to lékař, mladý kluk, jezdí pravidelně k šamanům do Peru, několikrát do roka s přítelkyní, rodina nervózní. Jezdí tam z lékařského hlediska nebo za zážitky s léčivými rostlinami. Různé rituály, které se dají absolvovat. Ajuvaskový rituál - kdo nezažil, nepochopí, co to může být. Je tam jiný život, bezstarostný, staráte se jen o to, co jíst a kde přespat. Příroda je nádherná, dneska ještě nepoškozená, dokud se tam nedostanou prospektoři hledající ropu. Vršky pod Andami jsou prolezlé naftovými společnosti, vozí náklaďáky po vodě s ropou. Z druhé strany to postupuje z Brazílie. Nepřeberné ložiska ropy a celá Amazonie leží na ropě. Kácení lesů, jestli bude takhle pokračovat, tak jejich velkou část zlikvidují. Rád bych se tam vrátil, kontakt na Jakuba mám, i kolegové. Jak ale stárneme, jsem nestarší ze všech, není moc času plánovat takové akce dopředu.

Na vlastní pěst byste se tam pustil?
Určitě, ale nemáte tu logistiku. Nemáte se jak dostat do vzdálených oblastí, kde se ryby dostanou. Najmout si loď by šlo, život je tam prakticky zadarmo, nejdražší je letenka. Ale mít hraniční povolení a dostat se do oblastí, kde se vyskytují, není nic jednoduchého. Bez zázemí a logistiky nemáte jak tam dostat materiál. Norské lodě jsou koupené v Americe, jedna stála 2 tisíce dolarů. Strávil tam 25 měsíců za posledních deset let, v některých lokalitách má zakopané bedny s rybářským vybavením, kdyby se něco porouchalo, zlámalo. Je možné je vykopat. Stovky kilometrů od civilizace máte jen to, co máte v lodi. Není to kde koupit.

Máte po takových zážitcích chuť vzít si prut a jít si sednou k rybníku.
Ne. Ani sestřička to nechápe. Do té doby jsem chodil na ryby často, po návratu jsem přestal chodit. Jezdím pouze na soukromý rybník, jednou ročně na týden. Na svazových vodách nechytám, nechávám si povolenku jen kvůli synům. Jeden má papíry a chytá. Byl jsem u Kuby na rybníku u Příbrami na sumcích. Padesát, šedesát, čtyřiasedmdesát kilogramů, tuňáci v Chorvatsku. Když něco takového absolvujete, přestane vás to bavit. Nemám tolik času, abych tam mohl sedět jako v minulosti. Ryby, které jsem chytal před pěti deseti lety, jsou vychytané. Vody jsou vydrancované, trofejní kapři, které jsme pouštěli, tam nejsou, rybáři je odnesli. Nemám čas na to, abych čekal na jednu rybu desítky a stovky hodin. Raději jedu na soukromák, kde vím, že lidi ryby pouští a můžou se dorůst velkých velikostí. To mě zajímá.

Jiří Cempírek

Narodil se 21. října 1961 v Pardubicích. Vystudoval Vojenskou lékařskou akademii Jana Evangelisty Purkyně v Hradci Králové, při níž získal v roce 1987 diplom z Karlovy univerzity. Po úspěšném absolvování postgraduálu v bývalé Vojenské nemocnici České Budějovice nastoupil na útvar do Mariánských Lázní. V roce 1997 odjel na misi SFOR do Bosny a Hercegoviny, kde přežil pád vrtulníku Mi-17 a poté strávil pět měsíců léčením mnohačetné zlomeniny nohy. Po návratu domů působil stále na západě Čech, v roce 2004 však zamířil do rodiště své manželky Kateřiny. Má dva syny - Tomáše (15 let) a Matyáše (14).