S exhibicionismem se musí člověk narodit, říká Zdeněk Pikl

Jak vás život zavedl až k produkci muzikálů, herectví a režii divadelních her ve vlastním divadle?
Narodil jsem se v Hluboké nad Vltavou, kde mě od dětství provázel skvělý přítel Aleš Chrt. Oba jsme se věnovali sportu a před 25 lety jsme se rozhodli, že založíme divadlo. Nejstarší z našich členů se jmenoval Ladislav Kříž, tak jsme divadlo nazvali Křížáci. Po několika letech jsem se osamostatnil a založil vlastní Divadlo Pikl již se stálými členy, jako je právě Aleš Chrt, Petra Karvánková, Luděk Šindelář, Radka Vacková a další. Byla to spíše chuť to zkusit a plynutím času a získáváním zkušeností jsem se dostal až k muzikálům a k tomu, že naše představení navštíví ročně až 10 tisíc diváků. A to je pro mě největší odměna.

Věděl jste odjakživa, že se stanete hercem? Je to něco, co se dá „naučit“?
To určitě ne. Mám vystudovanou Pedagogickou fakultu, 30 let jsem byl učitel a měl jsem toto povolání strašně moc rád. Miluji děti a práci s nimi. I v divadle dávám rád šanci mladým, kteří teprve sbírají zkušenosti, ale jejich talent je opravdu neskutečný. Myslím, že se člověk může „vyhrát“, ale s určitým exhibicionismem se musí člověk narodit.

Proč zrovna Hluboká nad Vltavou? Nebylo by jednodušší mít divadlo v Českých Budějovicích nebo v Praze?
Jsem rodilý Hlubočák a Hlubokou jako místo mám velmi rád. Rodina o mně říká, že když nevidím týden hlubocký kostel, tak jsem nervózní – a vlastně mají pravdu. (úsměv) Dost podobně to mají i moji kolegové, Jana Marková Chocholová, Aleš Chrt, Petra Karvánková… A ti ostatní na Hlubokou rádi přijíždějí. Co se týče diváků, tak vzhledem k tomu, kolik jich naše představení navštíví, mají Hlubokou zřejmě také rádi a kombinace s kulturou se jim líbí. V létě máme diváky ze všech koutů České republiky.

Plánujete do budoucna mít vlastní scénu, která bude patřit jen divadlu?
Mít vlastní scénu je velmi složité, i když ta představa je samozřejmě krásná. Velmi si vážím scén, které mohu využívat, což je KC Panorama a naprosto ojedinělá, specifická a překrásná scéna nádvoří zámku Hluboká.

Cítíte se být víc hercem, režisérem, nebo producentem?
Některé činohry si s Alešem Chrtem režírujeme sami, ale u většiny si to netroufneme, to jen u situačních komedií. (úsměv) Producent jsem rád, protože je nádherné, když člověk vidí, jak určité dílo začíná a co z něj poté vznikne, stejně tak mi role producenta v něčem připomíná roli kantora. Nejraději jsem však v roli herce, kdy si to užívám naplno. Například letos při Charleyově tetě. Po každém představení je ta euforie obrovská.

Jsou divadelní zkoušky spíš práce, nebo zábava?
Mám velké štěstí na lidi kolem sebe, takže na zkouškách panuje vždy dobrá nálada. Někdy je to náročné, ale pracujeme tak, aby nás to bavilo. Divadlo musí člověka bavit.

Která divadelní hra uvedená ve vašem divadle měla největší úspěch?
To se nedá takto říct. Řekl bych, že úspěšné byly všechny, co jsme za poslední léta uvedli. Některé jsme reprízovali například už sedmdesátkrát a stále jsou vyprodané. Mezi ně patří S tvojí dcerou ne, Vraždy a něžnosti, Rodina je základ státu. Velmi úspěšné byly v létě muzikály, které mají určitě své diváky a ve spojení s nádvořím zámku, s krásnou hudbou Zdeňka Bartáka, to byl pro všechny nezapomenutelný zážitek. Pro mě největší překvapení bylo, když jsem loni uvedl po deseti letech Sluhu dvou pánů a letos Charleyovu tetu. Ten zájem je tak obrovský, že z toho jde mráz po zádech a někteří diváci se na představení vůbec nedostanou.

Jak vybíráte hry pro příští sezónu?
Hry vybírám se svými kolegy. Koukám se různě po divadlech, co se hraje. Pak vyrazíme cca v pěti lidech na představení, a pokud nás to chytne, tak to nazkoušíme. Rád si povídám s lidmi kolem sebe o tom, co se jim líbí a co by chtěli ještě vidět. Například pro Divadelní léto 2015 vybral hru Sluha dvou pánů můj syn, který přišel s nápadem ho po deseti letech znovu nastudovat. Do Charleyovy tety mě navrtal jeden můj kamarád. Byla to od nich taková trochu převaha a já jim za to velmi děkuji. Bylo to přenádherné léto.

Nelákalo vás někdy také psát si vlastní hry?
Tak to ne, vyplodit pár vět je pro mě trošku problém a ještě k tomu ty myšlenky psát. Navíc mě hodně věcí napadne až při samotných zkouškách, když je to v praxi.

Jak široký je váš „herecký arzenál“, ze kterého vybíráte? Jsou to spíš herci z řad profesionálů, nebo ochotníků?
Při muzikálu Romeo a Julie účinkovalo 50 lidí. Byli mezi nimi převážně herci, kteří se živí výhradně herectvím, poté tam byli studenti konzervatoří a též i gymnázií a zároveň i ti, jejichž zaměstnání nemá s herectvím nic společného, ale jejich talent je na úrovni profesionálů.

Jaký je vlastně podle vás rozdíl mezi ochotníky a profesionály?
Já to v mém divadle nedělím na profesionály a amatéry. Pro mě jsou profesionálové ti, kteří svou práci dělají rádi a dobře, a myslím si, že takové lidi kolem sebe mám.

Jak náročná je příprava pódií a kulis v historických prostorách zámku Hluboká?
To je asi ze všeho nejnáročnější. Zámek se zavírá v 17:00, což pro nás znamená start. Musíme postavit celou scénu, která je mnohdy i velmi náročná. Postavit hlediště pro 360 lidí, kde každé místo má své číslo. Připravit všechny rekvizity, kostýmy, odehrát představení a poté zase všechno uklidit, aby bylo nádvoří připravené na druhý den na prohlídky. Končíme tedy kolem půl druhé ráno. Vždy, když jsou tři představení v týdnu, tak toho máme docela dost.

Proč jste pro letošní Divadelní léto zvolili zrovna Charleyovu tetu? Jaké bylo zpracovat dílo, které už bylo tolikrát zpracováno?  
Do Charleyovy tety mě už léta uvrtával jeden můj kamarád a zároveň tatínek mojí kolegyně Janičky Markové Chocholové. Janičce se zároveň líbilo, že když první a jedenáctý ročník byl Sluha dvou pánů, tak druhý a dvanáctý by měla být Charleyova teta. Když jsem se definitivně rozhodl, obsadil jsem role z mých stálic a z lidí, se kterými je radost pracovat. Od začátku jsme šli do nastudování s tím, že budeme hrát verzi, kterou jsme hráli před deseti lety, tedy překlad Zdeňka Vančury. Režii nám dělal skvělý režisér Gustav Skála, který tuto hru režíroval již několikrát a ve více provedeních, takže do toho vnesl opravdu hodně vtipných a krásných momentů.

Stalo se někdy, že propršela většina léta? Musíte už být odborník na předpověď počasí, abyste včas mohli představení zrušit...
Musím zaklepat. (úsměv) Za 12 let jsme museli zrušit jen pět představení, z toho ta dvě byla letos. Naštěstí se nám povedlo hned dát do prodeje náhradní termíny, takže jsme odehráli plánovaný počet i letos. Předpověď je nevyzpytatelná a já ji raději nesleduji. Vždycky se snažíme vše připravit a postavit i za deště a modlíme se, aby těsně před začátkem pršet přestalo. Diváci reagují dobře. Když padají trakaře, tak prostě hrát nejde a nebyl by to zážitek ani pro ně. Nejhorší je, když diváci volají od 16:00, jestli bude večer pršet a jestli budeme hrát. To jsou otázky, na které neumíme odpovědět. Odehráli jsme plno představení už i v dešti, kdy začalo pršet v průběhu představení. Hráli jsme bez přestávky, diváci seděli jak zařezaní a obdivovali promočené herce a herci obdivovali diváky. Musím říct, že tato představení mají svůj adrenalin. Není ovšem nad to, když je vymetená obloha a krásné teplo.

Jak jste přišel na Piklparádu herců, která běží na vašem webu?
Na Piklparádu herců jsem nepřišel já, takové nápady se v mé hlavě nerodí. Vymyslel ji můj přítel a náš webmaster Martin Marek. Piklparáda běží druhý rok. Loni ji vyhrála Petra Karvánková, která si to po roli Truffaldina ve Sluhovi dvou pánů více než zasloužila. Kdo bude vítězem letos, se dozvíme až na Silvestra.

Jaké máte do budoucna ambice a divadelní sny? Nebo už jste si všechny splnil?
Do budoucna bych si rád divadlo užíval, jako si ho užívám teď a s lidmi, které mám rád. Na děkovačce před sebou viděl vyprodané hlediště a spokojené oči diváků. Nic víc si vedle skvělé rodiny a krásných vnoučat ani přát nemohu.