Rád bych světu ukázal, že máme na jihu Čech kvalitní vědce, říká ornitolog Vojtěch Kubelka

Jak vlastně člověka napadne věnovat se ornitologii?
Já jsem měl k přírodě blízko od malička. Oba rodiče pracují víceméně v oboru. Mamka dělá na Ústavu molekulární biologie rostlin Akademie věd České republiky a taťka pracoval na Českém rybářském svazu, poté na Inspekci životního prostředí a nyní na Povodí Vltavy. Nicméně ornitologii jsem si vybral tak nějak sám. Když mi bylo asi třináct let, tak jsem našel doma dalekohled, šel jsem se s ním projít ven a začalo mě zajímat, co kolem mě létá. Tím jsem se dostal k ornitologii. Rodiče mě v tom podporovali, pomohli mi získat kontakty a já začal vyrážet do terénu. Chytilo mě to a stal se z toho můj koníček, vášeň a nakonec i zaměstnání.

Co to vlastně znamená říci, že je někdo ornitolog?
Je důležité rozlišit ornitologii a „birdwatching“, pro který se začíná vžívat český pojem „ptáčkaření“. Ptáčkař je člověk, který se o ptáky zajímá ve svém volném čase. Jako někdo sbírá známky, tak ptáčkař může například „sbírat“ ptačí druhy, které viděl v přírodě. Jsou to vlastně amatérští pozorovatelé ptáků, kteří si chodí do terénu ptáky užívat jen tak pro radost, občas si mohou dělat poznámky, ale nekladou si vědecké otázky a nehledají na ně odpovědi. Naopak ornitologie je vědní disciplína, kde je nutné dodržovat řadu pravidel. Ornitolog v terénu zpravidla sbírá konkrétní údaje pro příslušné otázky výzkumu, data poté statisticky vyhodnocuje, výsledné závěry obhajuje před vědeckou komunitou při snaze o publikací odborných článků a za svou práci je placený. To jsou ty základní rozdíly. Já osobně to mám propojené, jsem na jednu stranu ornitolog a to mě živí, na stranu druhou ale i ptáčkař. Nejčastěji dělám v terénu ornitologickou práci, ale občas vyrazím „na ptáky“ jen tak.

Jak tedy vypadá vaše ornitologická práce v terénu?
Já studuji zejména životní strategie bahňáků, což je jedna z ptačích skupin. U nás je nejčastějším bahňákem čejka chocholatá (Vanellus vanellus), černobílý pták velikosti holuba, jehož akrobatické svatební lety a pronikavé volání vás může zjara zaujmout nad poli a loukami. Terénní práce zde na Českobudějovicku vypadají tak, že jsme na jaře od konce března do června téměř každý den venku a hledáme čejčí hnízda, která jsou na polích nebo loukách. Měříme například různé parametry nalezených hnízd a vajec. Fotíme hnízda z výšky, k některým hnízdům můžeme instalovat i kamery, abychom zjistili více o střídání partnerů při zahřívání snůšky nebo odhalili některé predátory hnízd. Vylíhlá kuřata sledujeme pomocí radiové telemetrie. Náš tým se zabývá zejména hnízdní biologií tohoto druhu, snažíme se však i o praktickou ochranu ubývajících čejek. Provádíme přímou ochranu hnízd před zničením zemědělskou technikou a se zemědělci se snažíme domlouvat takový způsob hospodaření, který by z dlouhodobého hlediska vyhovoval, jak ptákům v polní krajině, tak člověku.

Takže jdete do terénu, uděláte si pečlivé záznamy a poté z nich vyvozujete závěry…
Ano, hledáme odpovědi na předem položené otázky. Mohu uvést jeden konkrétní případ. Několik let jsme sledovali mohutnost výstelky čejčích hnízd. Čejky si svůj hnízdní důlek na zemi vystelou stébly z okolí hnízda a je zajímavé, že některá hnízda jsou opravdu spoře vystlána a jiná mají výstelku mohutnou. Zajímalo nás, čím je ta variabilita způsobená. První člověka hned napadne, že mohutnější výstelka je sice lepší pro termoregulaci hnízda, vejce jsou lépe izolována od okolí a méně ztrácejí teplo, ale naopak je nápadnější pro zrakem se orientující predátory. Čejka tak řeší problém, jestli postavit větší, nebo menší výstelku a nás zajímalo, čím se řídí při tomto rozhodování. Proměřovali jsme několik stovek hnízd a vyšlo nám například, že čejka se rozhoduje podle toho, jestli je v blízkosti hnízda deprese zaplněná vodou a v případě tohoto chladnějšího mikroklimatu stavěly čejky mohutnější výstelku než dále od vody. To naznačuje, že čejka si je opravdu vědoma rizika predace hnízda a mohutnou výstelku dělá pouze tehdy, když je okolí hnízda chladné a je potřeba snůšku lépe izolovat.

Vy se specializujete na bahňáky. Co to vlastně je za ptáky?
Bahňáci jsou jedna z ptačích skupin s 254 druhy po celém světě. V naší přírodě jsou to například čejky, kulíci, vodouši, břehouši, sluky, jespáci a další. Bahňáci jsou jedineční v řadě ohledů. Již od jména bahňák je zřejmé, že se bude jednat o ptáky sbírající potravu někde na bahně upuštěných rybníků nebo na pobřeží a tak tomu často skutečně je. Existují však i druhy naprosto přizpůsobené životu v poušti nebo na vrcholcích hor a bahňáky nalezneme i v tropickém pralese. Jeden druh žije dokonce na Antarktidě. Zkrátka bahňáci dokázali obydlet téměř všechna představitelná prostředí naší planety. Zajímavé jsou i jejich velmi rozličné párovací systémy. Najdeme u nich polygynii (více samic na jednoho samce), ale i polyandrii (více samců na jednu samici). Dochází i k prohození rolí pohlaví, kdy barevnější samice mezi sebou soupeří o samce, kteří se poté sami starají o snůšku a mláďata. Často se párovací systémy a rodičovská péče může měnit i v rámci jednoho druhu na základě působení řady faktorů. Dost toho již o bahňácích víme, ale stále zde zůstává mnoho zajímavých a nezodpovězených otázek.

Proč jste si vybral právě je?
To si pamatuji přesně. Coby člen České společnosti ornitologické (ČSO) jsem se dostal v roce 2007 na ornitologický kurz pro členy v Jizerských horách, kde byly představeny pracovní skupiny ČSO a tam jsem zjistil, že pracovní skupina pro bahňáky neexistuje. Zároveň tam zaníceně o jedinečnosti bahňáků hovořil dnes již bohužel zesnulý významný amatérský bahňákář Pavel Žďárek. Právě jeho přednáška mě nadchla natolik, že jsem nedlouho po kurzu obnovil činnost Skupiny pro výzkum a ochranu bahňáků v České republice, pracovní skupinu České společnosti ornitologické. Již desátým rokem naše pracovní skupina dobře funguje a máme více jak 50 členů. Jsme aktivní na poli výzkumu i na poli ochrany bahňáků nejen v Čechách, ale i v zahraničí s čímž jsou spojeny konference nebo vědecké expedice.

Jaké expedice jste absolvoval?
Na první větší zahraniční vědeckou expedici jsem se dostal v roce 2010, kdy jsme vyrazili na ruskou Čukotku, kde v dost odlehlých místech hnízdí jeden z nejvzácnějších bahňáků světa – jespák lžícozobý (Calidris pygmaea). Bohužel jich není více než tisícovka jedinců na celém světě. Protože na Čukotce nejsou cesty, na hnízdiště jsme se museli dopravit řvoucím „vězděchodem“,  pásovým vozidlem, které vypadá téměř jako tank, akorát bez hlavně. Poté jsme byli například na Aljašce, na Floridě i v Gruzii, dále jsme v Egyptě a Maroku hledali další v podstatě ztracený a v dnešní době již bohužel nejspíš vyhynulý druh bahňáka – kolihu tenkozobou (Numenius tenuirostris). Poslední potvrzené pozorování tohoto druhu pochází z roku 2001 a od té doby ji nikdo neviděl, což jsme bohužel nezměnili my naším pátráním, ani nikdo po nás.

Kam se plánujete vydat příště?
V současnosti připravujeme na listopad 2017 expedici s názvem Do Peru za záhadnou bekasinou královskou v rámci projektu Expedice Neuron, nadačního fondu na podporu vědy. Jedná se o skupinu lidí v čele s mecenášem Václavem Dejčmarem, který se rozhodl podporovat české vědce a primární výzkum. Když je v dnešní době člověk dobrým vědcem a umí vhodně napsat grantovou žádost, tak může provádět výzkum téměř kdekoliv. Zpravidla je však nezbytné prokázat, že cílových organismů je značné množství a vědec bude schopný nasbírat dostatečně veliké vzorky. Pro výzkumy tajemných a vzácných druhů, kde nemůže být úspěch předem zaručen, je tedy velmi těžké sehnat finance. Václav Dejčmar se rozhodl právě tuto mezeru zaplnit a finančně podporuje pečlivě vybrané objevné a dobrodružné expedice za něčím neznámým, které by bez jeho podpory nebylo možné uskutečnit. My se právě chceme vypravit do Peru za bájnou bekasinou královskou (Gallinago imperialis), což je druh, který byl desítky let považován za vyhynulý a byl znám jen ze dvou zastřelených a poté vycpaných jedinců. Následoval však nečekaný objev bekasiny královské a dnes je známo několik lokalit v Peru a Ekvádoru, kde byl tento skrytě žijící druh zaznamenán. Kromě tajemného toku samců za soumraku se o jeho hnízdní biologii neví téměř nic, a to by bylo dobré změnit.

Jak je tedy chcete najít?
My známe několik odlehlých lokalit v Peru, kde bekasina královská byla sem tam zaznamenána. Tato místa chceme prozkoumat a populaci bekasiny královské najít. Dále chceme zjistit, kudy večer samci vyletují na tok na těchto místech odchytit alespoň jednoho ptáka do nárazové sítě, což je tradiční a ověřená metoda odchytu bahňáků. Po odchytu bekasinu plánujeme označit miniaturní radiotelemetrickou vysílačkou, kterou přilepíme na zádové opeření ptáka. Vysílačka o hmotnosti jednoho gramu ptáku nijak nevadí a po několika týdnech sama odpadne. Právě pomocí radiotelemetrie bychom rádi zjistili, kam bekasina létá za potravou, kde nocuje, ale zejména kde ukrývá své hnízdo.

Co je potřeba pro to, aby se expedice vůbec uskutečnila?
V současné době jsme byli v rámci projektu Expedice Neuron vybráni do užšího výběru projektů, o kterých může hlasovat i veřejnost. Pokud se veřejnosti bude náš projekt líbit, mohou nás lidé podpořit svým hlasem, což naznačí porotě, že by naše expedice neměla uniknout jejich pozornosti a měla by zvážit náš postup do dalšího kola soutěže projektu Expedice Neuron. Hlasovat se dá prostřednictví webových stránek: http://expedice.nfneuron.cz/hlasovani/. Jako Budějčák bych rád ukázal světu, že tady na jihu Čech máme kvalitní vědce, kteří se nelekají dobrodružných objevů.