Na startu největšího motoristického závodu světa se v roce 2017 objevil také Jihočech. Zdeněk Tůma, čtyřiačtyřicetiletý rodák z Českého Krumlova žijící v nedalekých Chvalšinách, zanechal na letošním jihoamerickém Dakaru výraznou stopu. Přestože se v průběhu extrémní soutěže potýkal s neustálými technickými problémy, do cíle téměř devět tisíc kilometrů dlouhého dobrodružství v argentinské metropoli Buenos Aires dojel jako dvanáctý nejúspěšnější čtyřkolkář.
S jakými pocity jste se vrátil z Jižní Ameriky?
Určitě se skvělým pocitem, že se mi povedlo přejet cílovou rampu. Bylo to celkově fakt hodně namáhavé. Ze třech českých čtyřkolkářů, kteří do soutěže nastoupili, jsem ji dokončil jako jediný.
Každého zajímá celkové pořadí, kolikátý kdo skončil a v jaké konkurenci. To, že jste dojel do cíle, považujete za úspěch, nebo jste pomýšlel výš než na dvanácté místo?
Největším úspěchem je dokončení téhle těžké rallye. Dvanácté místo je sice uspokojivé, sám ale moc dobře vím, že mám na víc. Bohužel jsem se prakticky celou dobu potýkal s různými technickými problémy. Kromě toho jsem při premiérovém startu vůbec nevěděl, do čeho jdu. Takhle dlouhou soutěž, která trvá dvanáct závodních dnů plus jeden odpočinkový, jsem dosud neměl vyzkoušenou. Často se měnilo počasí a přesně jsem nevěděl, jak bude únavu snášet můj organismus. Takže jsem vlastně spokojený, že jsem to všechno zvládl.
Kolik účastníků z kategorie quadů jede na Dakar s ambicemi na co nejlepší výsledek?
První pětka jede naplno, aby se umístila co nejlépe. U mě bylo vidět, že jsem vždycky na začátku etapy jel, co to šlo a v pořadí se zlepšoval, pak ale zazlobila technika a propadl jsem se zase dozadu. Kdyby byl průběh závodu o něco hladší, mohl jsem skončit o několik příček vpředu.
Zmiňujete technické problémy. O co přesně šlo?
Před startem třetí etapy jsem při doplňování paliva zjistil, že mi teče nádrž. Když jsme následně zkoumali příčinu, vypadalo to buď na nekvalitní výrobu dílu, anebo složení benzinu, který byl tak agresivní, až nádrž zevnitř rozleptal a ucpávaly se i kohoutky a sítka. Trhlina byla naštěstí v horní části, takže jsem vždycky etapu dokončil. Když jsme namontovali náhradní nádrž, vlivem silných otřesů a působením benzinu během pěti soutěžních dnů zase změkla a začala praskat. Při té osudné etapě jsem na 130. kilometru dotankoval, odjel zase na trať a po chvíli jsem byl úplně promočený benzinem. Okamžitě jsem se tedy na tankovačku vrátil.
Takhle dlouhý závod není náročný jenom na techniku, ale i psychickou odolnost jezdců. Neměl jste v tu chvíli nutkání vzdát?
Byl jsem skoro smířený s tím, že to nedojedu. Pak jsem si ale řekl, že jsem tu poprvé a možná jenom jednou, a že si musím nějak poradit. Podařilo se mi sehnat lepicí pásku, provizorně jsem praskliny opravil a pokračoval dál. První část etapy jsem dokončil a hned za cílem v jedné vesnici jsem u tamních obyvatel sehnal dvousložkové lepidlo, abych ty díry ještě zalaminoval.
Bylo to opravdu složité... Těsně po natankování jsem musel chvátat, abych dojel co nejdříve, rezervní hliníková nádrž zase byla příliš malá. Dojezd se v těžkém terénu, písku nebo řečišti snižoval třeba až na šedesát kilometrů. Takže jsem zase musel zvolit jiný styl. Před koncem celého dne to vypadalo, že jedu pouze na výpary.
To ale nebyly jediné starosti, které vás na trati provázely. Hned v první etapě jste čtyřkolku utopil...
Byla to náhoda. Před velkou louží jsem se rozhodoval, kudy pojedu. Vzal jsem to zleva po takovém rantlu, jenže mě to stáhlo do příkopu a zůstal jsem tam viset. Další technické problémy mě potkaly patnáct kilometrů před cílem jiné etapy, která byla do té doby úplně pohodová. V louži mi do elektřiny stříkla voda a mašina přestala jet. Vyndal jsem svíčku a dvacet minut se to snažil zprovoznit. Nakonec mě museli do cíle odtáhnout. Stalo se to zrovna při maratonské etapě, během níž nebylo možné servisovat. Naštěstí jsem to psychicky zvládl a druhý den pokračoval dál.
Jste součástí velkého týmu BARTH Racing, jehož členem je mimo jiné i dakarský matador Josef Macháček. Když musel nedobrovolně kvůli havárii ve čtvrté etapě skončit, dostalo se vám v dalším průběhu soutěže větší podpory, například přísunu náhradních dílů a pomoci mechaniků?
Pepa odstoupil kvůli nehodě, což je smutná událost, která se nedá předvídat. Já jsem se o jeho havárii dozvěděl až po příjezdu do bivaku. Mysleli jsme si, že se jeho čtyřkolka dostane za námi a budeme tak mít k dispozici náhradní díly, jako například další palivovou nádrž. Organizátor ji však naložil do sběrného kamionu a viděli jsme ji až před odletem domů v Buenos Aires. V dalších dnech měl náš společný mechanik Tomáš Jurenka víc času na moji čtyřkolku. Snažil se dělat všechno poctivě, a tak to pro něj bylo jednodušší.
Letošní Dakar byl kvůli počasí opravdu bláznivý. Podle ohlasů, které v průběhu rallye zaznívaly, tyto podmínky neměly obdoby. Začalo to obrovským horkem, najednou byla zima a padal sníh... Zažil jste někdy něco těžšího?
Byl to opravdu nejtěžší závod mojí kariéry. Počasí se neustále měnilo. První dva dny jsme jeli ve čtyřicetistupňových vedrech a těšili se na chladno, najednou jsme se vyšplhali do 5000 metrů a projížděli bouřkami, dešti, nahoře sněžilo, zamrzaly brýle. To jsem pak rád vzpomínal na to, když mi bylo teplo. (smích)
Jak jste snášel vysokou nadmořskou výšku? Něco takového přece nemáte šanci v českých podmínkách zažít.
Je pravda, že jsem to neměl vyzkoušené a samotného mě zajímalo, jak se budu cítit. Před odjezdem jsme se bavili, že to každý snáší jinak, někomu se dělá špatně z nedostatku kyslíku. Když jsem tam však při závodech přijel, všechno bylo v pohodě a kupodivu jsem neměl žádné zdravotní potíže.
Několikrát v průběhu letošního Dakaru zazněla otázka, jestli vůbec ještě tahle původem africká soutěž kvůli různým nepříznivým vlivům patří do Jižní Ameriky.
Afriku jsem zažil pouze v přípravných závodech. Můj názor je takový, že k Dakaru jako nejtěžšímu závodu tohle patří. Právě proto je ještě obtížnější, když se pohybujete ve vyšších nadmořských výškách a panuje proměnlivé počasí. Všichni mají stejné podmínky.
Z mého pohledu si všichni soutěžící díky nadšení tamních temperamentních fanoušků vychutnávají parádní atmosféru, kterou by v Africe jen těžko zažili.
Máte pravdu. První i druhý den, kdy se jelo v Paraguayi, byla všude opravdu velká spousta lidí. To jsem ještě neviděl. Fandili a rallye si maximálně užívali. Když jsme přijížděli do bolivijské metropole La Paz, podle roadbooku mi zbývalo do bivaku ještě třicet kilometrů a cesta už byla obsypána zástupy fanoušků. Jejich náklonnost mě překvapila.
Soutěž byla kvůli již zmíněným povětrnostním vlivům notně zkrácena a neodjelo se tolik závodních kilometrů. Jak jste to zvládl fyzicky?
Přestože jsem byl připravený a měl dost natrénováno, s přibývajícími kilometry na mě začala padat únava. Když člověk jede celý den, do bivaku dorazí večer a musí se připravit na další etapu, na odpočinek už moc času nezbývá. Fyzička mi ke konci chyběla a bylo to náročné hlavně kvůli nedostatku spánku, během kterého dobře zrelaxujete a můžete bez problémů pokračovat. Nejúnavnější jsou přejezdy – zatímco na měřeném úseku jedete podle roadbooku, soustředíte se a funguje i adrenalin, na spojovačce držíte v podstatě pořád stejnou rychlost na rovné cestě a ztrácíte koncentraci. Nehoda se pak může stát kdykoliv.
Se závoděním na čtyřkolce jste začal poměrně pozdě, až v roce 2009. Co vás k tomu vedlo?
Je to sedm let zpátky, kdy jsem se nutně potřeboval odreagovat od práce. V minulosti jsem sice sportoval, ale po neustálém pracovním vytížení jsem chtěl mít víkendy volné a něčemu se věnovat. Proto jsem si koupil sportovní čtyřkolku a začal jezdit na závody. Chytlo mě to a vlastně i stmelilo celou naši rodinu, protože jsme za tímto koníčkem vyráželi všichni společně. Mám takovou povahu, že když se do něčeho pustím, snažím se v tom být co nejlepší.
A výsledky se dostavily...
Předloni jsem získal titul celkového mistra České republiky v seriálu Offroad maraton a vyhrál díky tomu startovné na Intercontinental Rally 2016, která se jela na přelomu ledna a února ze španělské Almeríe přes Maroko, Mauretánii a Senegal až do Dakaru. Odjel jsem sice jenom půlku závodu, i tak to ale byly tři tisíce kilometrů. A právě tam jsem poprvé potkal Pepu Macháčka s jeho mechanikem. Slovo dalo slovo, na marocké Merzouga Rally, jednom z podniků dakarské série, jsem se díky třetímu místu z 23 čtyřkolkářů kvalifikoval a moje přihláška na „velký“ Dakar byla pořadateli schválena.
Už jste mluvil o velké podpoře a nadšení své rodiny. Na Dakaru ale s vámi nebyla. Jak to doma snášela?
Nedokážu posoudit, jelikož jsem byl pryč, ale říkali, že sledovali každé zpravodajství. Strach určitě měli během jedné z etap, kde byla zavalená cesta, a já jsem musel přenocovat v týmu Martina Prokopa v provizorním bivaku. Dostal jsem tam najíst, půjčili mi stan i spacák. Za to jim musím touto cestou ještě jednou poděkovat, protože ukázali, jak skvěle v takových podmínkách funguje česká soudržnost. Až ráno v půl šesté jsem se sbalil a odjel za svým týmem do Salty.
Účast na dakarské rallye není vůbec levná záležitost, jen přihlašovací vklad pro jezdce a jeho čtyřkolku vyjde na téměř 15 tisíc euro. Pojede zúročit své zkušenosti i v příštím roce?
Pokud se mi podaří přesvědčit partnery, které jsem se žádostí o podporu oslovil už před letošním ročníkem, tak se tam rozhodně hodlám podívat a ještě jednou se pokusit o lepší výsledek, tentokrát bez technických problémů.
Tým, za který jste na Dakaru startoval, má kořeny v Pardubicích. Přesto se na přípravě čtyřkolky podíleli lidé z jihu Čech.
Můj dlouholetý kamarád Radek Fošum z Českého Krumlova, s nímž jsme před lety začínali na čtyřkolkách jezdit, měl na starosti přípravu motoru. S přispěním pana Antonína Kabourka z Yamahy v Písku ho dal dohromady, a povedlo se, žádný problém s ním nebyl.
Závěrem bych rád poděkoval BARTH Racingu, že mě před rokem přijal do svých řad, a Pepovi Macháčkovi za nezištně předané zkušenosti a veškeré informace týkající se závodění. Cením si, že se k tomu tak postavil. Dík si zaslouží rovněž mechanik Tomáš Jurenka, jenž se musel hlavně ve druhém týdnu soutěže o čtyřkolku starat tak, abych vůbec dojel, a v neposlední řadě musím zmínit mého partnera Elektro SMS a hlavně celou rodinu, která mě podporuje. Byli šťastní, že jsem se v pořádku vrátil domů. (úsměv)
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
